Václav Havel by měl 5. října narozeniny a dožil by se 86 let. Jenže nedožil, a dostal se tak do známé pozice virtuálně nesmrtelného člověka, který je zcela imunní jak vůči budování svého kultu, tak vůči nenávisti odpůrců. Jedni soudí, že může za všechno, jiní mu budou zřizovat pamětní lavičky. Takže je to jako v historii vždycky.
V té záplavě obecných úvah, kde už nic nového nezazní, se snad vyplatí zmínit jednu konkrétní věc, jak to bylo s tím často zmiňovaným Havlovým levičáctvím, které kontrastovalo s jeho původem ze značně zámožné a slavné rodiny.
Václav Klaus, který patří k těm, kdo trpěli Havlovou existencí předsmrtnou i posmrtnou, 1. listopadu 2014 v rozhovoru pro Mladou frontu DNES dal zcela najevo svou nechuť k Havlovi a nechal se slyšet: „Něco vám řeknu: byl jsem s Václavem Havlem v únoru 1990 na návštěvě v USA, když měl onen známý projev v Kongresu, kdy pak kongresmani vstali a několik minut tleskali… já jsem tam tehdy seděl a netleskal. Tleskat jsem nemohl: ten projev se mi zdál naprosto absurdní. Byl naprosto zvláštní, v dikci stylu dlouhých vět, filozofující, antiamerický. A špatný překlad tomu dal absolutní korunu. Ručím za to, že žádný z těch kongresmanů tomu projevu nerozuměl. Pouze tleskali tomu symbolu.“
Pak ještě Klaus říká větu, která se od té doby často citovala: „Myslím, že on, ač samozřejmě nebyl komunista, tak mentálně v mnoha ohledech tím reformním komunistou byl.“
Je to takové klausovské zacházení s jazykem. Havel komunista nebyl, ale mentálně „v mnoha ohledech“ byl, a tak dále.
Havel už k tomu osobně nic říct nemůže, ale popsal tuhle záležitost předem. Malou knížku Letní přemítání psal uprostřed léta 1991. Tam se mimo jiné zabýval tím, kdo vlastně politicky je:
„Kdysi jsem o sobě říkal, že se cítím být socialistou. Neidentifikoval jsem se tím s nějakou konkrétní ekonomickou teorií či koncepcí (a tím méně s představou, že všechno má být státní a plánované), chtěl jsem tím pouze říct, že mé srdce je tak říkajíc nalevo.“
Píše, že spíš než o nějaké konkrétní přesvědčení šlo tedy o „mentální ladění“, „nonkonformní stav ducha“, „antiestablishmentovou orientaci“, zájem o „uražené a ponížené“.
Pak vysvětluje, proč o sobě už dávno neříká, že je socialista. „Ne proto, že by mé srdce mezitím změnilo své místo, ale proto, že to slovo – speciálně v našem jazykovém kontextu – spíš mate, než něco přesného vyjadřuje, a pokud dnes začíná přece jen opět něco vyjadřovat, tedy rozhodně ne to, co by podle dnešního stavu mého poznání mohlo nabízet nějaké smysluplné východisko.“
Zároveň objasňuje, proč nikdy nenapsal, že je pro kapitalismus nebo že by ho chtěl u nás zavést. Je to ze stejného důvodu, protože „kapitalismus je marxisty rozšířená a zprofanovaná ideologická kategorie a já nevím, proč bych ji měl od nich přejímat“. „Jakkoli bylo mé srdce odvždycky nalevo od středu mé hrudi, vždycky jsem věděl, že jediná fungující a vůbec možná ekonomika je ekonomika tržní. To znamená ekonomika, v níž všechno někomu konkrétnímu patří, a za všechno je tudíž někdo odpovědný, v níž existuje – v rámci právního řádu – naprostá samostatnost a pluralita hospodářských subjektů a jejíž chod je řízen především zákony trhu.“
S vědomím značného zjednodušení by se snad dalo říci, že rozdíl mezi Havlem a Klausem nebyl ani tak v tom „co“, ale „jak“. Zatímco v prvních letech po listopadu by se mohlo zdát, že Havel představuje idealistické pojetí světa a Klaus pragmatické, ukazuje se, že realističtější pohled byl ten Havlův. Klaus vsadil skoro marxisticky na to, že jakési tržní síly a ekonomické základy vytvoří novou podobu společnosti, zatímco Havel se smyslem pro „nadstavbu“ věděl, jak se to všechno může zvrtnout, protože zdánlivě od života odtržený dramatik znal lidskou povahu. Potkal ostatně v kriminále za pár let dost takových lidí, s jakými Klaus nejspíš nikdy neprohodil ani větu (když si odmyslíme některé válečné zločince).
Václav Klaus se vysokého věku dožil. Jeho svět se definitivně zhroutil po invazi putinovského Ruska na Ukrajinu a on sám už se přiznal, že v komunálních volbách volil SPD. Někteří lidé umírají už zaživa spolu s myšlenkami, které hlásali.