Maďarský premiér Viktor Orbán FOTO: ČTK/AP/Zsolt Szigetvary
FOTO: ČTK/AP/Zsolt Szigetvary
Máloco ohrožuje české národní zájmy tolik, jako podpora současné maďarské vlády. Třeba i nepřímá. Nenechte se mýlit, pokud v Orbánovi stále vidíte zachránce Evropy a silného národního státu. Orbán není konzervativec ani pravičák. Orbán jen tyto nálepky zneužívá k udržení moci. Ve skutečnosti je to krajně-pravicový manipulátor, který vede Maďarsko do neštěstí.
Nemá cenu znovu a znovu dělat výčet Orbánových útoků na demokratické zřízení v Maďarsku. Těchto textů bylo napsáno mnoho a ti, kteří se o situaci v Maďarsku chtěli informovat, dostali už bezpočet příležitostí. Máme stohy statí, knih i odborných textů o maďarské iliberální demokracii, o průběhu voleb, o útlaku médií, o děsivé a primitivní režimní propagandě. To nové, co musí dnes zaznít, je výhled do budoucna – tedy úvaha, jak se mají ostatní státy zachovat tváří v tvář úpadku maďarské demokracie. A ona úvaha musí proběhnout rychle, protože „kostky byly vrženy“. Z pohledu maďarského premiéra možná spíše už začala „hra na kuře“ (typ hry, v níž jde o to, kdo v konfliktní situaci podlehne nátlaku a vzdá se jako první, pozn. redakce).
Viktor Orbán vyhrožuje, že nepodpoří jakékoli pokračování protiruských sankcí, a snaží se schovat za vlastní lid pomocí tzv. národní konzultace. Maďarsko čeká opět pitomá, extrémně protibruselská a na nejnižší lidské pudy útočící kampaň, která má upevnit pozici Viktora Orbána v jeho boji za „mír a levný plyn“. Orbán si od této hry slibuje zvýšení tlaku na uvolnění stovek miliard (v přepočtu na koruny) z evropských fondů, které mu EU dosud blokuje kvůli neuspokojivému stavu právního státu, katastrofální korupci a zneužívání (rozkrádání) evropských fondů ve prospěch lidí napojených na stranu Fidesz.
Orbán verze 2010 versus 2022
V současné době už neobstojí původní obhajoba Viktora Orbána, že chrání „legitimní národní zájmy“ či „Evropu národů“. To možná platilo někdy v letech 2010–2012, kdy lehce nečitelný maďarský premiér masivně přebudovával maďarský ústavní systém, mluvil se zápalem o svém pohledu na evropskou budoucnost a mnozí podobně smýšlející mu naslouchali. V roce 2022 jsme už svědky zcela jiného příběhu: Viktor Orbán ukradl celý stát pro sebe, zlikvidoval veškeré dosavadní brzdy a protiváhy, vzal lidem naději na normálně fungující demokracii a stal se absolutistickým králem, jakkoliv (zatím) nekorunovaným svatoštěpánskou korunou.
Kdyby si ti, kteří v Orbánovi stále ještě vidí nějakou rozumnou protiváhu rozpínavému Bruselu, v uplynulých týdnech zapnuli veřejnoprávní maďarskou televizi M1, hlavní hlásnou troubu současného maďarského režimu, drsně by procitli. Kromě mnoha do očí bijících nesmyslů, polopravd či vyložených lží, které šíří přímo hlavní zpravodajství, by se například dozvěděli, že za explozi Nord Streamu mohou Američané, neboť Biden už na počátku války říkal, že spuštění tohoto plynovodu nikdy nedopustí (je vidět, že maďarské vyšetřování probíhá rychle). Nebo by se také doslechli, že v Česku demonstrují desetitisíce lidí proti dodávání zbraní Ukrajině (aniž by byl uveden politický kontext, původ pořadatelů nebo skutečné důvody).
Umným kouskem české diplomacie, a ještě více té slovenské, bylo přesvědčit Západ, že nejsme V4, nýbrž V2+2. Dalo to strašně moc práce a stále jsou tu mnozí, kteří o skutečném utlumení pochybují a jen čekají na další visegrádské představení, další visegrádské „vidle“. Případná spolupráce s Maďarskem by nás politicky stála hodně, a téměř nic by nepřinesla. Na co nám bude nově oprašovaná image zastánců lidských práv, na co nám bude Fialovou vládou sympaticky budovaná image seriózního evropského partnera, pokud v jakémkoli z budoucích hlasování o maďarské demokracii (např. na úrovni Rady) podpoříme Orbána? Co z toho kromě pošramocené pověsti budeme mít?
Orbán se nezmění. Sázka na silnou středoevropskou koalici je několik let po smrti, a pokud není, pak její součástí prostě nesmí být „jeho“ Maďarsko. To začínají ostatně chápat i Poláci. Českou vládu tak možná dost brzy čeká nepříjemná situace, kdy bude muset jednoznačně odkrýt karty a v okamžiku případného sankcionování Maďarska se jasně rozhodnout, na čí straně stojí. Jakkoli nepříjemná situace to je, rozhodování by mělo být jednoduché. Podporovat někoho, kdo systematicky porušuje základní demokratické principy, někoho, kdo namísto hledání řešení vyhrožuje EU bojkotováním jejích kroků v zahraniční politice, někoho, kdo vyhrožuje EU huxitem – to prostě nedává smysl.
Březnové rozhodnutí ministryně Černochové nejet na summit V4 bylo chvályhodným krokem, o to více by ale bylo namístě bojkotovat další setkání s maďarskými představiteli v situaci, kdy Evropě vyhrožují neprodloužením protiruských sankcí. Nezbývá než doufat, že vláda bude mít odvahu k podobně rázným krokům i v budoucnosti a že její snahu podpoří například i skutečně všichni „vládní“ evropští poslanci. Ovocem za tvrdost a neústupnost bude jak nárůst naší kredibility u evropských partnerů, tak snad i v dohledné budoucnosti pád nebezpečného režimu v Maďarsku.
