Ačkoliv pozornost světa stále směřuje především ke koronavirové pandemii, dostávají se k nám i zprávy o napětí na řecko-turecké hranici, o angažmá Turecka v Libyi, o jeho sporech s Kyprem a nejnověji i o překročení hranic severního Iráku tureckou armádou. Turecko v půlce června zaútočilo na uprchlický tábor v severním Iráku, který turecká vláda opakovaně označuje za náborové středisko Kurdské strany pracujících (PKK) vedené na seznamu teroristických organizací EU i USA. Každá další ofenzivní aktivita Turecka výrazně škodí jeho mezinárodnímu renomé a vyvolává rozpaky nad členstvím Turecka v NATO a jeho jednáním o vstupu do EU.
Zahraniční aktivity Turecka jsou ponejvíce definovány jeho vnitřním politickým vývojem. Turecká vládní Strana spravedlnosti a rozvoje (AKP), prezident Recep Tayyip Erdoğan a provládní média mají ve zvyku uvádět jako viníka všech vnitřních i vnějších problémů teroristy – nejčastěji PKK a tzv. gülenistickou armádu (FETÖ), čili příznivce klerika Fethullaha Gülena. Obecně je celý argument postaven tak, že Turecko se pod Erdoğanovou vládou stalo světovou mocností, to mu jiné státy nepřejí a snaží se podkopat jeho vnitřní stabilitu. I během koronavirové pandemie byla sporadická Erdoğanova přítomnost v tureckých médiích vysvětlována tím, že v ústraní usilovně pracuje na budování „nového Turecka“, které v postkoronavirových časech konečně naplní svou roli světové velmoci. V době vrcholné pandemie se pak Turecko snažilo napravit svou mezinárodní PR dary zdravotnického materiálu – zatímco v Turecku si lidé stěžovali na jeho nedostatek, do Velké Británie, Itálie, Španělska a USA byly s velkou pompou letecky doručeny ochranné pomůcky a státní propaganda tvrdila, že Evropané nechávají starší občany umírat na ulici a mají nefunkční zdravotnictví, což by potkalo i Turecko, kdyby po roce 2001 nezavedlo Erdoğanovy reformy.
Prohlášení o nepřátelích Erdoğana či AKP, a tedy Turecka, padají u turecké veřejnosti na velmi úrodnou půdu kvůli dlouhodobé zálibě v konspiracích, existenci tzv. hlubokého státu (derin devlet) a všudypřítomné paranoii. Turecké učebnice dějepisu tradičně vykreslují okolní svět, který jen čeká na možnost, jak zničit Turecko. Tento postoj se výrazně projevuje i v turecké populární kultuře a definuje jeho rozdělenou identitu, jíž trpěla už Osmanská říše. Deklarovaná snaha patřit na Západ nebyla naplněna, protože Turecko se mu nikdy nestalo rovnocenným partnerem. Stejně tak Turecko nepřijal Východ, protože arabské země často vnímají Turecko jako konkurenta a agresora, vztahy s Íránem jsou velmi komplikované a turecká snaha o rozšíření politického a kulturního vlivu na Kavkaz a do Střední Asie po pádu Sovětského svazu výrazně naráží na odpor Ruska.
Zatímco Turecko je samo sobě svým největším problémem, naráží i na Erdoğanovu snahu nastolit jakýsi systém Novoosmanské říše, která ale zcela propadla. Turecko nebylo schopno pozitivně spolupracovat se sousedy, což odpovídá polarizované politické kultuře země. Erdoğanovi se však daří přesvědčit voliče jednoduchou rétorikou a výraznými gesty, že je úspěšným politikem a světovým vůdcem. Silná rozpolcenost turecké společnosti, kde vítěz bere vše, napomáhá jeho vlivu a komplikuje konstruktivní politiku. Křehká bezpečnostní situace v Turecku podporuje prorežimní propagandu, že destabilizace vlády by vedla k poklesu bezpečnosti a ekonomickému kolapsu, protože by otevřela cestu nepřátelům Turecka. To rámování ekonomického úspěchu je klíčové – ekonomiku silně poškodily dopady neúspěšného puče v roce 2016, roztržka s USA a syrská krize. Následná stagnace, vysoká inflace a nezaměstnanost vedly k prohře AKP ve velkých městech v komunálních volbách na jaře 2019.
Pandemie koronaviru krizi dále prohlubuje. Očekávané ekonomické potíže způsobily, že Turecko přítomnost nakažených nemocí COVID-19 dlouho popíralo a ve chvíli zpomalení šíření epidemie rychle přikročilo k postupnému odstraňování omezení. Doufalo, že se mu podaří zachránit alespoň část letní turistické sezony, která představuje klíčový podíl jeho HDP (12 % v roce 2018). Turecko lobbuje v 70 zemích, aby obnovily turistický ruch s Tureckem, ale zásadní budou rozhodnutí Ruska a Německa, odkud přijíždí největší část turistů. Rusko, stejně jako Turecko, stále není schopné dostat pandemii pod kontrolu; a Německo možná ponechá zákaz vycestování mimo EU až do konce srpna 2020. Případné ekonomické důsledky by byly katastrofální – v dubnu 2020 se turecká průmyslová výroba propadla meziročně o 31 %, maloobchodní prodej o 33 %. Vláda na krizi reagovala nabídkou levných půjček, ale již před krizí byly domácnosti silně zadlužené. Erdoğana čekají kolosální ekonomické potíže a nasazuje tak již mnohokrát osvědčený model agresivní zahraniční politiky.
Migrační krizi a invazi do Sýrie na přelomu roku 2019 a 2020 posilovala snaha o utlumení kritických hlasů a zastavení propadu podpory AKP, která navíc čelila vzniku dvou nových stranických uskupení pod vedením bývalých prominentních členů AKP. Otevření hranic s Řeckem sice ukončila pandemie, ale Turecko dále stupňuje napětí aktivitami kolem Kypru, kdy se snaží námořní dohodou s Libyí legitimizovat svůj nárok na těžbu ropy a zemního plynu v kyperských vodách, což mimo jiné silně kritizuje EU. Právě Kypr se stal symbolem neúspěchu předvstupních jednání, kdy všechny zaujaté strany nevyřešený spor využívaly k oslabení procesu europeizace a dokazování světu, že ani jedna strana vstup Turecka do EU nebere vážně, a nemá tedy smysl příliš trvat na plnění vstupních podmínek. Řecko také pečlivě sleduje vývoj kolem statutu muzea Hagia Sofia, slavného byzantského chrámu v Istanbulu, který se stal vůbec první mešitou ve městě, když sultán Mehmet II. Fatih v roce 1453 dobyl Konstantinopol. Soudní rozhodnutí o muzeu má padnout 4. července a stupňuje napětí mezi tureckými islamisty a kemalisty, protože Hagia Sofia byla změněna z mešity na muzeum Atatürkovým dekretem, který zastánci mešity zpochybňují. Řecko by přeměnu muzea na mešitu vnímalo jako zásadní narušení sousedských vztahů, pravděpodobně nejhorší od invaze na Kypr v roce 1974. Není těžké odhadnout, proč se čtyři roky starý spor o dekret hodí k čeření politických vod. Rétorická cvičení plná nacionalistického a islamistického šovinismu jsou mnohem méně nákladná než vojenské operace zvyšující tlak na již tak velmi napjatý turecký rozpočet.
Spory s Řeckem a vojenské aktivity v Libyi, Sýrii a Iráku mohou na krátkou dobu odvést pozornost voličů k jiným tématům, ale hospodářskou krizi neodvrátí ani nezpomalí, navíc dlouhodobé vojenské zapojení turecké armády v zahraničí nemá domácí podporu. Státnímu rozpočtu nepomůže ke zmírnění dopadů krize na firmy a domácnosti ani neustálé zvyšování daní. Ve snaze podpořit domácí výrobu zvýšila turecká vláda cla na dovoz, ale bez turistické sezony je otázkou, jak dlouho bude Erdoğan schopen vzdorovat výzvám, aby požádal o pomoc Mezinárodní měnový fond. To zatím odmítá, protože to byl on, kdo dokládal úspěch své ekonomické politiky právě tím, že v roce 2013 splatil dluh předchozích vlád vůči MMF.
Erdoğan výborně rozumí turecké mentalitě, je zdatný řečník a taktik. Svou zahraniční politikou se z pohledu západních pozorovatelů dostává opakovaně do slepé uličky, ale doposud byl vždy schopen svému elektorátu prodat představu, že Turecko je až za jeho vlády mocností, kterou vždy mělo být. Turecký volič je ale především ekonomický volič, což stálo i za Erdoğanovým mocenským vzestupem po ekonomické krizi v roce 2001. Pokud se mu nepodaří nastartovat ekonomiku, k čemuž směřoval i tlak na vybudování bezpečnostní zóny v severní Sýrii, nemusela by eskalace krizových situací odvádějící pozornost voličů a opozice od klíčových témat stačit.
Řešení nabízí potenciálně úspěšná kampaň v Libyi – za podmínky, že turecko-ruské vztahy zůstanou na rovině pragmatismu, by posílení role Turecka ve Středomoří zvýšilo jeho vyjednávací pozici vůči Evropské unii. Erdoğan je v EU stále méně oblíbený, ale ta si další migrační krizi nemůže dovolit a přes Libyi vede jedna z hlavních tras pašování nelegálních uprchlíků z Afriky do EU. Turecký prezident by si slibem o kontrole nad vlnou uprchlíků z libyjské cesty mohl vyjednat ekonomické výhody – včetně miliardových dotací nebo zavedení celní unie s EU, která by pro tureckou ekonomiku byla tolik potřebná.
