Po Okamurovi a Šlachtovi požaduji omluvu a 500 tisíc korun, protože jejich výroky o kauze Lysolaje se dotkly mého profesního jména. Byla to snaha mě odstřelit, profesně zlikvidovat. Domnívám se, že 500 tisíc je ještě malá částka, říká v rozhovoru pro deník FORUM 24 investigativní novinář a šéfredaktor reportážní publicistiky ČT Marek Wollner.
Vy budete žalovat Roberta Šlachtu (Přísaha) a Tomia Okamuru (SPD) kvůli jejich výrokům v kauze Lysolaje. Proč jste se tak rozhodl?
Jsem zvyklý snášet leccos, zvlášť v posledních letech, kdy mě například Andrej Babiš označil za zkorumpovanou pakáž a kdy mě uráží Tomio Okamura v podstatě na denní bázi. Jsem schopen přijímat jako jistou daň za konfliktní práci, kterou dělám, i to, že nebudu malicherně řešit různé urážky a útoky, ačkoliv se mi nelíbí a ačkoliv jsou daleko za hranou.
Potom jsou ale situace, kdy nejde jen o nálepku, kdy nejde jen o hodnoticí soud, byť neférový, ale kdy jde o skutkové tvrzení. Toho se dopustil jak Robert Šlachta, tak Tomio Okamura, kteří se pokusili na základě fantasmagorických závěrů dospět k tomu, že jsem nějakým způsobem kryl kauzu Dozimetr – která ovšem v té době, kdy jsme hloubali v Lysolajích o tom, jak se tam řešil developerský projekt – vůbec neexistovala. Ta vypukla až o dva nebo tři roky později v dopravním podniku a vůbec nešlo o developerský projekt, ale podle policie o systém korupce v přidělování zakázek.
Absolutně nesmyslná je představa, že jsem se zalekl nějakého Hlubučka, kterého jsem ani neznal. To je po všech těch reportážích o skutečně mocných lidech, které jsme vysílali, jako z Marsu.
Co po nich tedy budete u soudu požadovat?
Já po nich požaduji omluvu a 500 tisíc korun, protože jejich výroky se dotkly mého profesního jména. Byla to snaha mě odstřelit, profesně zlikvidovat. Domnívám se, že 500 tisíc je ještě malá částka.
Na twitteru vaši fotku s Hlubučkem sdílel i bývalý předseda vlády Andrej Babiš. Toho žalovat neplánujete?
Tu fotku, kde sedím při udělování cen Czech Press Photo v roce 2018, celé čtyři roky před kauzou Dozimetr, právě zdrojově sdílel pan Šlachta. Já tam předával cenu, kam mě posadili, tam jsem si sedl – do první řady. A toho pána jsem nikdy předtím ani potom neviděl. Babiše zatím nehodlám žalovat, protože proti jeho tweetu se okamžitě ohradila Česká televize. Ti dva prvně jmenovaní toho ale spáchali ještě víc.
Vy jste pod palbou politiků prakticky nepřetržitě. Přemýšlel jste někdy v minulosti nad podobným postupem?
Přemýšlel, samozřejmě. Zdá se mi, že tolerance novinářů k toxickým výrokům politiků je v této zemi obrovská. A to beru i na sebe. My se potřebujeme dostat do situace standardní demokratické země, kde novináři nejsou otloukánci, nejsou méně než politici. Vycházíme stále z takového komunistického předsudku, že politik je mocný pán, který si může všechno dovolit, a novinář je jeho boxovací pytel.
Ve svých 55 letech nebudu nikomu dělat boxovací pytel. Ve své práci musím zvažovat každé slovo a nesmím se nikoho neoprávněně dotknout a chci, aby to platilo i pro politiky. Politika šíření lží je zhoubou pro politický systém, a jak říkal Čapek, otravuje duši národa.
Ale nedostaneme se tím do situace, kdy se budou novináři soudit o každý výrok politiků, který nějakým způsobem kritizuje jejich práci?
To si nemyslím. Tady situace došla do opačného extrému, takže bych teď neřešil, kam by se mohla dostat. Novináři potřebují ke své práci dobré jméno a politik ho nemůže dehonestovat jen proto, aby mu lépe u veřejnosti prošly jeho průšvihy.
Vy v médiích působíte už 30 let. Vidíte nějakou změnu v přístupu politiků k novinářům?
Kdysi tu byli pouze Miroslav Sládek a Miloš Zeman, kteří novináře napadali a uráželi. Od té doby vyrostlo mnoho nových Sládků a Zemanů. Je to ale i celosvětový trend, na který upozorňují světové novinářské organizace. Souvisí to s existencí sociálních sítí. Často to slovní napadání ústí i v napadání fyzické, dokonce i v likvidaci. Lež je toxická a radikalizuje společnost.
Ukazuje to něco o stavu české společnosti a demokracie?
Lež je základní zbraň populistů. Podle lži poznáte je, abych parafrázoval biblický výrok. Kdo ovládá lidi pomocí systému lží, koketuje s nějakou jinou formou uspořádání, než je demokracie.
Nemusíme chodit ani k historickým příkladům, vidíme to v kolébce demokracie, v Americe, kde minulý prezident Donald Trump vytvořil spikleneckou teorii o tom, že mu Biden ukradl volby, že v hlasování vyhrál Trump, a většina stoupenců republikánské strany tomuto nesmyslu i přes jednoznačné výroky soudů dodnes věří. To je způsob, jak demokracii ničit. Protože základní hodnotou demokracie je jistá ostražitá důvěra v instituce – můžete je jistě kritizovat, ale na základě důkazů, ne iracionálních bludů.
Váš pořad Reportéři ČT politici často kritizují. Cítíte nějaké tlaky, ať už z jejich strany či ze strany vedení České televize?
Tlaky jsou enormní, ale nemůžu říct, že jsou zevnitř České televize. Ostatně o jednom takovém tlaku – lépe řečeno útoku, a to velmi absurdním – tu mluvíme.
Já bych se ještě vrátil k té reportáži Markéty Dobiášové. Ona její text nedávno vydala na svém webu inFAKTA.cz. Četl jste ji?
Ano. Tedy ona spíš než reportáž o Lysolajích zase jen popsala, jak jí celý svět zabránil zveřejnit fantastický objev. Ale ten se zase nekonal. Pak ještě zveřejnila nějaký studentský projekt, to snad ani nechci hodnotit, takové projekty jsou pro studenty jistě užitečné.
Kdyby vám tedy tu reportáž odevzdala tak, jak je teď napsaná, tak byste ji v Reportérech ČT neodvysílal?
Jak říkám, byl to studentský projekt a má tříleté zpoždění. Problém byl, že to Markéta Dobiášová před třemi lety nezvládla dokončit, a když vypukla kauza Dozimetr, Hlubuček ve vazbě, předhodila mě s kolegyní Škopkovou Šlachtovi a dalším politikům, kteří se na mě hned vrhli. Po bitvě je každý generál.
Mě na tom textu zaujalo to, že v titulku je právě zmíněna České televize s tím, že reportáž odmítla. V textu se ale o České televizi nic nepíše. Čím si to vysvětlujete?
To je na tom textu zřejmě nejvíc zajímavé a má to přitáhnout pozornost. Ale není to pravda.
Vnímáte to tedy jako nějakou snahu vás dostat z televize?
Samozřejmě. Začalo to anonymním dopisem před dvěma lety, kde se pisatel nechtě podepsal. Píše o sobě: „Byl jsem od začátku u vzniku reportáže.“ U vzniku reportáže od samého začátku byla přitom jediná osoba – bývalá novinářka s ředitelskými ambicemi Jana Škopková z vedlejšího baráku, která Markétě to téma dodala takzvaně „na klíč“. Jenže ono na klíč nakonec nebylo, informace neseděly, a tak se to začalo komplikovat. A stejná osoba mi před vystoupením Šlachty napsala sérii SMS zpráv, kde mi přímo vyhrožuje, že už se na mě vaří voda. Já jsem ovšem na výsledek reportáže trpělivě čekal pět měsíců, a nikdy se ho nedočkal.
Takže tento člověk dal anonymní dopis Robertu Šlachtovi, který ho později sdílel na sociálních sítích?
Nejdřív ho poslal Andreji Babišovi, ale to už před dvěma lety, tehdy spojil odchod Markéty Dobiášové s tím, že nemohla dokončit Lysolaje. To byla jedna z mnoha lží toho anonymu. Jenže já mám od Markéty SMS, ve které píše, že její odchod s kauzou nesouvisel, což ona moc dobře ví, protože jsem to s ní po obdržení anonymu řešil.
Po vypuknutí kauzy Dozimetr vdechl Šlachta anonymu nový, daleko výbušnější život. Tu souvislost s Markétiným odchodem už ovšem neopakuje. Šlachta zároveň operuje stejnou verzí anonymu, kterou jsem před dvěma lety přeposlal Markétě, když jsem chtěl, aby mi řekla, co si o tom myslí. Nikdo jiný tuto verzi neměl, protože mi ji poslal e-mailem kolega z kanceláře generálního ředitele s vyjádřením hnusu nad jeho obsahem – a Šlachta se pak na radě ČT touto kopií oháněl a kolegu, jehož adresu si v e-mailu mohl přečíst, tam tlačil do kouta: prý jak si mohl dovolit takhle neuctivě mluvit o anonymním udání. Tím dokonale prozradil svůj zdroj, ačkoli adresu Markéty – jako „detektiv Patočka“ – z adresáře pro jistotu smazal.
Já bych se obloukem vrátil ještě k naší debatě o médiích. Jaká je podle vás budoucnost veřejnoprávních médií?
Myslím si, že je potřebujeme. Ale musí si zachovat svou podstatu, nebylo by nic horšího než si tu podstatu nechat ukrást – to jest nesmí je ovládnout politici ani se nesmějí politiky nechat ochočit.
Marek Wollner je český investigativní novinář a spisovatel. Působil v Lidových novinách, Respektu a spoluzakládal časopis Týden. Od roku 1999 pracuje v České televizi. V roce 2004 se stal redaktorem pořadu Reportéři ČT, postupně i jeho moderátorem a o rok později dramaturgem, který mu vtiskl jeho investigativní charakter. V České televizi působí jako šéfredaktor reportážní publicistiky, kam vedle Reportérů ČT patří ještě pořady Bilance a Černé ovce.