Vlna palestinského teroru pokračuje. Představitelé Palestinské samosprávy blokují jednání s Izraelem, nicméně Francie vyhlásila, že právě kvůli drhnoucím rozhovorům zřejmě uzná palestinský stát. Koncem ledna to prohlásil francouzský ministr zahraničí Laurent Fabius. Izraelsko-palestinská jednání jsou přerušena od roku 2014. „Francie bude v příštích týdnech pracovat na přípravě mezinárodní konference, která by měla strany přivézt k jednacímu stolu spolu s jejich hlavními partnery – Američany, Evropany, Araby – aby se dospělo k řešení, které má přinést vznik dvou států,“ uvedl Fabius.
Nezdá se ale, že by atmosféra byla smířlivá. 3. února došlo k vážnému teroristickému útoku přímo v Jeruzalémě u Damašské brány. Tři útočníci ozbrojení puškami, noži a dvěma bombami napadli dvě členky izraelské stráže v Jeruzalémě. Jedna ze žen, devatenáctiletá Hadar Cohenová, způsobeným zraněním podlehla, zranění druhé jsou vážná. Zbytek jednotky po nich začal střílet a policie oznámila, že všichni tři útočníci byli zabiti na místě.
Varující je, že útočníci jsou často velmi mladí, třetina z nich je mladší než dvacet let. Patnáctiletý mladík zavraždil matku šesti dětí, aniž by to světové veřejné mínění, které sympatizuje s Palestinci, nějak pobouřilo. Vrahy motivuje mnohdy propaganda palestinské samosprávy, která neustále vyhlašuje, že Palestinci jsou utiskováni a že Izrael vraždí palestinské děti. Když se pak podíváme na podrobnosti, vypadá to trochu jinak. Je pravda, že byla třeba zabita třináctiletá školačka, ta se ovšem předtím pokoušela zavraždit hlídače osady.
Chaotickou situaci dokresluje to, že samospráva na jednu stranu oslavuje teroristy, na druhou stranu její bezpečnostní orgány spolupracují s Izraelci, protože vlastní radikálové, především z hnutí Hamas, představují pro vedení samosprávy nebezpečí.
Je pravda, že na atmosféře se podepisuje pocit beznaděje, protože žádná jednání neprobíhají. Ta jsou ovšem zablokována především kvůli tomu, že zatímco Izrael je ochoten jednat bez předchozích podmínek, Palestinci jich mají celou řadu a přitom je jasné, že na ně Izraelci z bezpečnostních důvodů nikdy nepřistoupí. Sotva budou souhlasit s návratem uprchlíků na území Izraele. (Palestinci mají zvláštní výjimku, že je u nich status uprchlíka dědičný, takže palestinským uprchlíkem je i ten, kdo nikdy odnikud neuprchl.) Představa, že by se východní hranicí Izraele stala linie z roku 1967 (respektive 1948), je nemyslitelná. Pak by byl Izrael fakticky rozdělen na dvě poloviny spojené úzkým koridorem.
Pokud by Francie uznala Palestinu jako stát, stane se jen to, že se všechno ještě zhorší. Přinejmenším by Francie uznala stát, který nemá vládu vládnoucí na základě demokratických voleb. Mandát současné samosprávy vypršel a další volby nejsou v dohledu, protože by je nejspíš vyhrál teroristický Hamas. Jak to vypadá, když Palestinci dostanou samostatnost bez vojenské přítomnosti Izraele je vidět v Pásmu Gazy. Vláda teroristů, s kterou nechtějí nic mít ani okolní arabské sáty.
