Na hřbitově v Užhorodě odpočívají už desítky ukrajinských hrdinů padlých při obraně Ukrajiny proti Rusku. FOTO: Pavel Hlaváček / FORUM 24
FOTO: Pavel Hlaváček / FORUM 24
FEJETON / Pokud si dobře vzpomínám, má nejzazší vzpomínka na Nikolu Šuhaje se váže k hodině českého jazyka na základní škole. Přesný rok si nepamatuji, ale muselo to být někdy krátce poté, co se rozpadl Sovětský svaz a Ukrajina se stala nezávislým státem. Paní učitelka nám četla ukázku z knihy Ivana Olbrachta „Nikola Šuhaj loupežník“ a pak jednotlivě obcházela všechny lavice a ukazovala fotky vrahů „loupežníka z Koločavy“, včetně domnělé sekery, kterou byl Nikola zabit.
Udělalo to na mne dojem, protože v tom příběhu je skoro vše: napětí, láska ke krásné ženě, zrada a nakonec i vražda. Ale také jsem byl z jeho obsahu poněkud zmaten.
Na jedné straně jsem poslouchal o mladíkovi, který chtěl měnit svět k lepšímu, a tak bohatým bral a chudým dával. Na druhé straně přitom zjevně porušoval zákon. Barvitě si vzpomínám, jak jsem tehdy nesměle zvedl ruku a poznamenal: „Paní učitelko, vždyť jste ale říkala, že Šuhaj okrádal lidi. A dokonce vraždil!“ Paní učitelka se šibalsky usmála a dále to nekomentovala.
Myslím, že dobře chápala to, co já jsem se naučil až s odstupem času: že totiž mohou existovat lidé, kteří spadají do kategorie hrdiny i padoucha zároveň. A že se může i stát, že věci na první pohled odsouzeníhodné jeví se nám zpětně jako romantické. A konečně, že právě takovéto příběhy „na hraně“ mezi dobrem a zlem pak přitahují nejvíce pozornosti.
Kouzlu legendy o Nikolovi Šuhajovi jsem definitivně podlehl až poté, co jsem si poslechl muzikál „Balada pro banditu“ od Milana Uhdeho a Miloše Štědroně. Tu hudbu a její slova jsem si prostě zamiloval. A myslím, že to byl právě ten okamžik, kdy jsem začal uvažovat o tom, že bych se do Koločavy jednou rád podíval. Nicméně odhodlal jsem se až tuto zimu.
Zimní cesta do Zakarpatí
Naplánoval jsem si na přelomu prosince a ledna desetidenní výlet po ukrajinském Zakarpatí, někdejší československé Podkarpatské Rusi, a snažil jsem se pro své plány získat i pár svých přátel. Nicméně buďto neměli čas, anebo se báli vycestovat v době, kdy je Ukrajina vystavena ruské agresi. Takovému argumentu jsem samozřejmě rozuměl, ale současně jsem dodával: Zakarpatí je od válečné zóny vzdálené stovky kilometrů a v rámci Ukrajiny patří mezi regiony téměř nezasažené. Dokonce i množství ruských raket, které zde dopadly od začátku války, by se dalo spočítat na jedné ruce…
Evidentně jsem ale v přesvědčování úspěšný nebyl. Nakonec jsem tedy vyjel sám. Na Ukrajinu se lze dostat buďto autobusem, vlakem, anebo po vlastní „ose“. Zvolil jsem první variantu. Z Uherského Brodu do Mukačeva stojí cesta 1000 Kč. Nastoupil jsem v noci a kolem osmé hodiny ráno jsem byl v cíli. Ubytoval jsem se v hotelu Zlatá Praha, který vlastní paní Natalija Popovyčová. Část její rodiny bydlí v Německu, ale ona sama mluví velmi dobře česky, protože 17 let pracovala v České republice. Z peněz, které v Česku ušetřila, pak vybudovala menší hotel a ten nyní provozuje se svým mužem.
Mukačevo je město velké asi jako Zlín, tj. přibližně 80 tisíc obyvatel. Podobně jako v ostatních obcích tohoto regionu velká většina (bezmála 80 %) obyvatel se hlásí k ukrajinské národnosti, nicméně vyskytují se zde také Maďaři a Rusíni (asi 15 %) a také Romové a Židé. Hlavní dominantou celého města je bezesporu hrad Palanok, v němž ve 20. letech minulého století zřídily československé úřady vojenská kasárna.
Sovětští komunisté z hradu udělali školu pro traktoristy. Dnes tato mohutná stavba s pohnutou historií, sahající snad až do doby Velké Moravy, slouží turistickým účelům. Při cestě na hrad jsem se dal do řeči s člověkem, který u silnice prodával suvenýry. Tvrdil mi, že musel utéct před boji z Charkova a že všechno to, co prodává, dělala ručně jeho malá dcerka. Znělo to věrohodně, a tak jsem neodolal a jeden koupil.
Směr Baťovo!
Když jsem si v kavárně pod hradem dělal zápisky, probíral jsem si v hlavě další možnosti, kam cestovat. V dojezdové vzdálenosti asi 30 km od Mukačeva se nachází dvě menší obce hodné návštěvy: Baťovo a Berehove. Zatímco u té první mou pozornost upoutal původ názvu obce, v druhém případě se jednalo o místo, kde probíhal soud nad vrahy Nikoly Šuhaje. Berehove je navíc centrem maďarsky mluvících obyvatel Ukrajiny.
Nakonec jsem zvolil Baťovo. Přiznávám se nepokrytě, že hlavní roli v tomto rozhodnutí sehrál fakt, že jsem rodák ze Zlína. Chtěl jsem zjistit, zda existuje nějaká souvislost s firmou Baťa, která plánovala budování dálnice a železnice z Aše až do Zakarpatí. Když jsem přijel na vlakové nádraží do Baťova, dal jsem se do řeči s místními mladíky. Ti vůbec nevěděli, že firma Baťa existuje, neznali ani boty Baťa. Nicméně doporučili mi, aby navštívil místní radnici, které se říká „Baťův dům“. Tam se na mne usmálo štěstí. Potkal jsem místního obyvatele Jurije, který mluvil slovensky a maďarsky.
Jurij mi nabídl, že se můžeme zeptat přímo starosty Dmytra. Našli jsme jej v zadní části budovy, kde zrovna přebíral balík s drony, které obec nakoupila, aby je otestovala a poslala ukrajinské armádě. Dmytro si nebyl zcela jistý. Firma Baťa zde v roce 1931 otevřela svou prodejnu, nicméně obec existovala dávno předtím, než firma Baťa vznikla. Název obce je patrně odvozen od legendy, podle které na místě odpočíval mongolský velitel Bátú, vnuk slavného Čingischána, když ve 13. století se svým vojskem vtrhl do Evropy. Ale vědecky to dokázat nelze.
Malá Praha v Chustu
Další cesta směřovala z Mukačeva do Chustu, který nakrátko za druhé republiky fungoval jako hlavní město Podkarpatské Rusi. Po první světové válce se v okolí města často pohyboval Šuhaj se svou tlupou, aby přepadával bohaté (zpravidla židovské) obchodníky, kteří přicházeli na místní tržiště.
To tržiště je tam dodnes. A také policejní stanice. Stál před ní voják se samopalem, ale fotit se nechtěl, prý není atrakce pro turisty. Navštívit lze také vilovou čtvrť mezi nádražím a hlavním náměstím, kterou počátkem 20. let projektoval známý architekt Jindřich Freiwald, žák Jana Kotěry. Šlo de facto o českou „kolonii“, které Ukrajinci neformálně říkají „Malá Praha“.
Nad Chustem se nachází zbytky rozsáhlého hradu, který byl zbudován už v 10. století, aby místní posádka mohla chránit obchodní stezky k nedalekým nalezištím soli. Jediná přístupová cesta k hradu vede do prudkého kopce přes hřbitov. Když jsem jím procházel, bylo vlhko a mlhavo. Ačkoli bylo kolem poledne, nepotkal jsem tam ani živáčka. Jen nad hlavou mi intenzivně krákal velký černý havran.
Těžko jsem se zbavoval dojmu, že přesně toto je místo, zde se zrodila legenda o tajemném hradu v Karpatech. V 18. století se na hradě vznítil uskladněný střelný prach, v důsledku čehož vypukl rozsáhlý požár, který poškodil statiku celého objektu. Konstrukce hradu byla natolik poškozena, že jej císařovna Marie Terezie ponechala svému osudu a posádku přestěhovala na nedaleký hrad Palanok u Mukačeva. Zbyly jen mohutné trosky…
Žigulíkem do Koločavy
Z Chustu jsem zamířil přímo do Koločavy. Jenže byla sobota a žádný autobus (respektive maršrutka) už nejel. Nabídl se mi jeden postarší pán. Chlubil se, že má zánovního žigulíka a mluvil obstojně česky. Když jsem nasedl a chtěl si připnout bezpečnostní pás, zjistil jsem, že vozidlo vlastně žádný nemá.
Mou marnou snahu zapnout si pás řidič zaregistroval a s úsměvem poznamenal: „To je dobrý, není potřeba… já tady policajty znám. To jsou moji kamarádi.“ Tak jsem jel bez pásů, fajn. Ale nelitoval jsem. Pán věděl, kam jede, a na cestách, které byly často v neutěšeném stavu, se dobře vyznal. Dovezl mne až do Koločavy, přímo před rodinný domek, kde jsem si zarezervoval první noc.
Poté, co jsem se ubytoval a seznámil s rodinou majitele domu, má první cesta směřovala k hrobu loupežníka Šuhaje. Ačkoliv jsem dle mapy znal jeho polohu, celý hřbitov byl pod sněhem a zvládnout neprochozené stezky bylo docela vysilující. Hledal jsem hrob a propadal jsem se po kolena do sněhu. V botách jsem měl brzy jako v bazénu.
Nakonec jsem byl úspěšný, ale hledání hrobu jeho ženy Eržiky jsem odložil na neurčito. Potřeboval jsem nabrat síly a vydal jsem se k budově bývalé „Četnické stanice“. Ta skutečně na tom místě stávala, společně s notářským úřadem. Za dob Sovětského svazu sloužila jako kulturní dům, ale zchátrala a na konci minulého století zůstala v dezolátním stavu: střecha byla propadlá, hlavní stěny probořené.
Česko-ukrajinské partnerství
Naštěstí budovu získala paní Natalie Tumarecová, která v Koločavě pracuje jako učitelka a současně ředitelka Muzea Ivana Olbrachta. Pustila se do oprav, dokonce přikoupila okolní pozemky, aby vytvořila jednoznačně nejlepší penzion v obci. Pomáhají jí její dva synové, Oleš a Igor, kteří mají už vlastní rodiny.
Zejména Oleš jde ve šlépějích své mámy. Krom toho, že se naučil česky, vystudoval malířství v Užhorodu a scénografii na Akademii divadelních umění v Kyjevě. Moc bych si přál, aby se jim dařilo, protože to, co tato rodina udělala pro rozvoj Koločavy a v širším slova smyslu pro česko-ukrajinské partnerství, bude jen těžko hledat srovnání.
Mimochodem, možná to bude znít trochu překvapivě, ale mimo Koločavu je Nikola Šuhaj postavou téměř neznámou. Když jsem se Ukrajinců vyptával, ať už v Mukačevu, Chustu nebo Užhorodu, zda znají příběh loupežníka z Koločavy, nejčastější odpovědí bylo „nevím/neznám“. Výjimečně někdo odpověděl ve smyslu „jo, o tom už jsem slyšel“. A jednou se mi dokonce dostalo odpovědi: „Ano, vím, kdo to byl. Voják Švejk, že? To napsal Hašek!“
Sláva Ukrajině!
Na silvestra jsem nebyl sám. Do Koločavy přijel „zájezd“ dalších asi 15 lidí, převážně Čechů a Slováků. Spolu s Natalií a Olešem jsme probírali různá témata: od osudu rodiny Šuhajů a Ivana Olbrachta až po Putina a vývoj války Ruska proti Ukrajině. Na „Četnickou stanici“ přijeli i členové Cimbálové muziky Horák z Uherského Hradiště, která večer zahrála snad všechny moravské lidové písničky.
Pochopitelně nemohly chybět ani písně z Balady pro banditu. Skoro jsem si říkal, že kdyby Nikola Šuhaj žil, musel by být vlastně hrozně spokojený, jakou vzpomínku po sobě zanechal a jak skvělou atmosféru dokázal po více než 100 letech od své smrti „vykouzlit“.
Nový rok jsme na „Četnické stanici“ zapili hned dvakrát: jednou dle kyjevského a pak dle středoevropského času. Zajímavá, skoro až dojemná chvíle nastala, když se kolem půlnoci na obrazovce televize objevil prezident Volodymyr Zelenskyj se svým novoročním poselstvím.
Prakticky všichni přítomní se postupně ztišili, přestali jíst a pít a zaposlouchali se. Byl to opravdu silný a emocemi nabitý zážitek. Ačkoli Zelenskyj mluvil ukrajinsky, tu základní myšlenku jsme pochopili i my Češi a Slováci. A když skončil, spontánně jsme provolávali heslo „Sláva Ukrajině!“.
Pocta padlým hrdinům
Z Koločavy jsem brzo nad ránem odjel maršrutkou do hlavního města Zakarpatí Užhorodu. V dobách první Československé republiky byl hlavním městem Podkarpatské Rusi a jediným rusínským městem, kde většinu obyvatel tvořili „Čechoslováci“. Když jsem dorazil do svého hostelu, byla ještě tma a lidé se teprve probouzeli z novoročních oslav. Ve městě o velikosti Olomouce naleznete spoustu architektonických pamětihodností. Zvolil jsem návštěvu místního hradu (ukrajinsky „zamok“), tedy spíše pevnosti.
Ráno po snídani kolem mne na ulici projela pohřební kolona. Z vlajek na autech jsem pochopil, že jde o pohřeb padlého vojáka. Pozoroval jsem doslova s úžasem, jak místní lidé před kolonou poklekali, aby padlému hrdinovi vyjádřili úctu. Náhoda tomu chtěla, že jsem se později odpoledne týž den dozvěděl jméno toho vojáka a další detaily o něm. Vyprávěl mi o něm Yury Rusnak, majitel restaurace „Pod Hradem“, která se nachází v ulici Ivana Olbrachta. Pohřby s vojenskými poctami, říkal Yury, probíhají v Užhorodě každý týden.
Jak jsem se mohl sám přesvědčit, na hlavním městském hřbitově, mimochodem zasvěceném sv. Janu Nepomuckému, jsou desítky hrobů obklopených ukrajinskými vlajkami. Když jsem se díval na fotky padlých vojáků a viděl ty tváře, přestali pro mě být jen „statistickým údajem“. Místní lidé si na zprávy o ztrátách do značné míry zvykli. Svým způsobem jsou rezignovaní, protože s tím nemohou nic dělat. Pro mne to byl nevšední zážitek, za který jsem vděčný, i když radost nad ním vyjádřit nemohu.
Z Užhorodu jsem odjel autobusem zpátky do České republiky. Na hranicích jsme sice stáli asi dvě hodiny, ale samotná prohlídka zavazadel proběhla rychle a cesta probíhala bez problémů. Celkově jsem svůj výlet hodnotil jako více než vydařený. Viděl jsem místa, která jsem chtěl vidět, a navázal jsem několik výjimečných známostí. Pokud je mezi čtenáři tohoto textu milovník legendy o zbojníku z Koločavy, nechť tyto mé řádky chápe jako jednoznačné doporučení na Ukrajinu vycestovat a splnit si svůj sen. Stojí to za to!
