Stereotypní oslavy 28. října, tedy vzniku Československa, státu, který již neexistuje a který neznamenal fundamentální zlepšení poměrů české společnosti, nespravedlivě zastiňují význam dnešního data pro moderní české dějiny.
Právě před 30. lety, 1. ledna 1993, spatřil světlo světa nový suverénní stát Česká republika a tento den také začala platit jeho demokratická ústava. Tento státní útvar je na rozdíl od Československa zcela životaschopný a poskytuje svým iniciativním občanům nezpochybnitelný právní rámec a prostředí příležitostí, těm méně silným spoluobčanům i prostředí značných jistot. Je to prostě moderní a funkční stát, který má pevné a rozvinuté mezinárodní vazby.
Československo bylo v porovnání s naší nynější zemí státem nestabilním, zatíženým nestejnoměrným politickým, ekonomickým i kulturním vývojem. Předtím šlo navíc o sovětskou kolonii bez možností svobodného rozvoje. A předválečné Československo bylo zase konglomerátem tolika národností a souvisejících politických problémů, že se nemohlo jednat o životaschopný projekt, i kdyby ho nezničil zločinný nacismus.
Rozpad rakousko-uherského soustátí byl zase výsledkem nerozumné politiky, která nerespektovala legitimní emancipační snahy svých národů včetně Čechů, a proto byl po první světové válce logický. Vzestup české společnosti za habsburské monarchie i za dobu první republiky byl nepochybný, ale největší civilizační vzestup, jaký náš národ zažil, je spojený s pádem komunismu v roce 1989 a s ustavením České republiky v roce 1993. Měli bychom si tohoto významného milníku, kdy došlo k rozumnému a mírovému rozchodu se Slováky, více vážit a ke svému současnému a dobrému státu se hrdě hlásit.