HISTORIE / Neústupný, nebojácný vlastenec a antinacista. Tak líčil Mikuláše Bubnu z Litic diplomat a vysoký státní úředník Hubert Masařík. Když jej představoval K. H. Frankovi, vysoce postavený nacista začal ihned mluvit hanlivě o českém národu. „Nato Bubna vstal, změřil si Franka očima a prohlásil, že přišel na zdvořilostní návštěvu jako ministr, ale urážet se nenechá, ani ironizovat, to raději okamžitě odejde. Frank kupodivu ihned zkrotl a zbytek návštěvy proběhl bez incidentu.“

Mikuláš Bubna z Litic podle dobových svědectví nikdy při jednání s nacisty neztrácel svou hrdost, nikdy nepřestal hájit zájmy českého národa. Přesto po konci druhé světové války čelil křivým nařčením z kolaborace, byl vězněn a nakonec svou zemi, sevřenou v dalším totalitním režimu, opustil.

Ze starodávného rodu

„Ctíce předky ctíme sebe,“ zní heslo starobylého rodu Bubnů z Litic. První zmínky o něm pocházejí až z konce 14. století, kdy rytíři Bubnové z Hrádku obývali hrad Buben, jehož zřícenina leží nedaleko Plzně. Roku 1562 získal rod Bubnů panství a hrad Litice a Doudleby nad Orlicí ve východních Čechách, které se staly hlavním sídlem rodu. Povýšení do hraběcího stavu přišlo roku 1644.

S majetky rodu i životy jeho příslušníků si ovšem krutě pohrály události minulého století – komunistická diktatura si přivlastnila jejich domov, rodina se rozptýlila po světě. A ti, kteří se rozhodli zůstat, za to byli potrestáni.

Na rodovém zámku v Doudlebách se v červnu roku 1897 narodil Mikuláš Bubna z Litic jako syn Michaela Bubny z Litic a Eleonory Strassoldo-Graffemberg. Z české obecné školy vedly jeho kroky na pražské Akademické a Malostranské gymnázium. Během první světové války narukoval mladý šlechtic k 8. dragounskému pluku, sídlícímu v Pardubicích. Po operaci zánětu středního ucha roku 1916 byl uznán služby neschopným, a tak se věnoval správě svého panství, z něhož vybudoval prosperující hospodářství, profiloval se jako odborník na lesnictví, působil jako revírník.

Jeho vyvolenou se v roce 1926 stala Margaretha, dcera vídeňského lékaře Franze Hansy. Spolu přívítali na světě dvě děti – syna Adama a dceru Eleonoru.

Konec starých časů

Jako i jiní příslušníci rodové šlechty, i Mikuláš Bubna z Litic nevítal rozpad rakousko-uherské monarchie s nadšením, s novým státním uspořádáním se sžíval jen pozvolna. „Pro šlechtu bylo obtížné přijmout politiku masarykovsko-benešovské Československé republiky, která se dotkla starobylých výsad a privilegií šlechty, ale také její majetkové základny a otřásla celkově její vůdčí rolí elity ve smyslu sociálním, ekonomickém i politickém,“ uvádí historička Dita Jelínková ve své studii Mikuláš Bubna z Litic a jeho role v protektorátní politice. 

„Nikdy jsem nebyl Čechem,“ přiznal v dopise v říjnu roku 1938. Jedním dechem však dodal: „Ale jsem český aristokrat a nic na světě mě od toho nemůže odtrhnout.“ Mnichovské události nesl těžce. „Bohužel jsem vždy tušil takový konec, přesto tomu člověk nechce věřit, ale Anglie tak rozhodla a její vůle bude nyní vykonána. Jsem velmi, velmi smutný,“ psal. 

Slíbil věrnost českému národu

„Moje rodina po 700 let spolurozhodovala o dějinách Čech, snad se mi podaří něčeho pro tuto zemi docílit,“ doufal. Příležitost přišla brzy. V roce 1939 podepsal i za svého otce Michaela deklaraci věrnosti české šlechty českému národu. Mimo jiné v ní stálo: „Vycházejíce z přesvědčení o jednotě našeho národa ve všech složkách a zejména o tom, že potomci někdejších spolutvůrců a nositelů české státnosti ještě mohou svému národu a své vlasti za všech poměrů platně posloužiti, chceme se vždy a za všech okolností hlásit k českému národu.“

Poté, co první protektorátní ministr zemědělství Ladislav Feierabend musel roku 1940 před gestapem uprchnout do Londýna, předseda vlády Alois Eliáš trval na tom, že na volné křeslo musí usednout především spolehlivý Čech. Volba padla právě na Mikuláše Bubnu z Litic – byl českého smýšlení, stál v opozici nacistickým okupantům a zároveň nebyl politicky vyhraněn.

„O Bubnovi panoval tehdy všeobecný názor, že jako šlechtic vybuduje si k protektoru Neurathovi, rovněž šlechtici, kladný poměr, který může býti prospěšný celé české věci,“ vysvětloval po válce agrární politik Josef Nebeský. Aristokracie navíc i pro nacisty znamenala určitou elitu a pohlaváři se rádi viděli v její společnosti.

V roli protektorátního ministra čelil řadě výzev a problémů. Němečtí okupanti například kritizovali nedostatečné dodávky a jejich nátlak vyvrcholil v únoru 1941. K. H. Frank povolal protektorátní vládu do Černínského paláce, kde v ostrém projevu pohrozil, že Říše převezme zásobování německého obyvatelstva, pokud nedojde k nápravě. Bubna s ministrem Kratochvílem následně vyjednali dočasné zapojení Národního souručenství do hospodářských kontrol dodávek, ovšem ve skutečnosti se tak stalo pouze formálně. Svou nespokojenost Frank později i ostře vyjádřil v dopise prezidentu Emilu Háchovi. 

Po nástupu říšského protektora Reinharda Heydricha do funkce v září roku 1941 Mikuláše Bubnu z Litic šokovalo nejen okamžité zatčení generála Eliáše, ale i zostření poměrů v zemi. Zatčeni byli i někteří Bubnovi spolupracovníci, z nichž dva byli nakonec nacisty zavražděni.

Chtěl demisi kabinetu

„V Říši jsou dvě strany, tj. strana vojenská a strana SS a partaj, a jelikož protektorátní vláda může očekávat lepší zacházení jedině ze strany vojenské, znamenalo by zůstati v úřadě podpořením strany SS a partaje,“ vysvětloval Bubna, proč by nejlepším řešením byla abdikace Háchy i celé protektorátní vlády. Dodal, že situace v protektorátu pouze odráží situaci v nacistickém Německu, že jde o boj mezi vojskem a stranou a není v českém zájmu usnadnit vítězství NSDAP.

Kvůli patovému výsledku a nerozhodnosti ministra Čipery ale vláda nepadla a ani prezident neodstoupil. V obnoveném kabinetu již Mikuláš Bubna z Litic nezasedl, v lednu roku 1942 svou funkci předal Adolfu Hrubému.

„Je nesporné, že Bubna byl během svého působení v protektorátní vládě znám svou neústupností a neohroženým postojem vůči německým okupantům i ryze českým smýšlením,“ píše Dita Jelínková. Jak uvedl Hubert Masařík, blízký Eliášův spolupracovník, ve všech situacích, kdy bylo třeba rozhodně vystoupit proti nacistům, bylo na Bubnu spolehnutí. Osvědčil se podle jeho slov jako zarytý antinacista a dobrý Čech.

Sám se do odboje zřejmě nezapojil. „Mikuláš Bubna z Litic patrně pouze podporoval osoby aktivně zapojené do podzemní činnosti a snažil se v rámci svého resortu minimalizovat negativní dopady v hospodářské oblasti obcházením nařízení ze strany nacistických představitelů,“ podotýká Jelínková.

Po atentátu na Heydricha jej gestapo v červnu roku 1942 zatklo a tři hodiny vyslýchalo, pak ho propustilo. Alois Eliáš takové štěstí neměl – v témže měsíci jej nacisté na kobyliské střelnici zavraždili, jako vůbec jediného premiéra z okupovaných zemí. Zbytek války prožil Mikuláš Bubna z Litic v ústraní na svém statku.

Vzpomínání dcery Eleonory

„Blížil se konec války. Vůbec jsem si nedovedla představit, že se bude na ulicích opět svítit a lidé nebudou chodit potmě se svítícími kytičkami na kabátech, aby se vůbec při potkávání viděli,“ rozpomínala se jeho dcera Eleonora na poslední dny války ve své knize Vzpomínání, která vyšla v roce 2009 u příležitosti jejích osmdesátých narozenin.

Jak však přiznala, skutečné poválečné dny byly pro mladé lidi mnohdy šokující. „Mezi pochopitelnou radostí jsme slyšeli i střelbu a viděli mrtvé na ulicích, sledovali ponížené Němce a všechno bylo spíše deprimující.“ A následující měsíce, jak přiznala i pro projekt Paměť národa, zasáhly do života členů rodiny ještě více než válečné časy. 

„Bydleli jsme v malém útulném bytě na Úvoze na hranici Hradčan a Malé Strany. Tam jsme se přestěhovali, když jsme museli opustit ministerský byt v Lobkovickém paláci na Pražském hradě v Jiřské ulici. Ve sklepě jsme prožili dny mezi pátým a devátým květnem, celé okolí Hradu bylo obsazeno Němci, a když jsme se pak vrátili do bytu, říkal mi tatínek, že musím počítat s tím, že ho zatknou,“ píše Eleonora. „Prala jsem tehdy věci, které jsme měli na sobě ty čtyři dny ve sklepě, a byla jsem tak zaujatá prací, že jsem tatínkovo povídání ani nebrala moc vážně. Ale bylo tomu tak.“

Na slova její otce skutečně došlo. Mříže pankrácké věznice v Praze za ním zaklaply už 14. května 1945, přičemž obvinění proti němu bylo vzneseno až v březnu následujícího roku. Jako ostatní členové vlády, byl i Mikuláš Bubna vyšetřován na základě na základě retribučního dekretu pro podezření z kolaborace.

128 stran vyšetřovacího protokolu, jedenatřicet vyslechnutých svědků. Pouze jediná výpověď hovořila proti němu – jistý Jaroslav Mrkvička, někdejší člen Výboru Národního souručenství a hospodářský zmocněnec, vypověděl, že „panoval všeobecný názor, že jako piják je slaboch a že jest loutkou v rukou pověřence pro výživu u úřadu říšského protektora“. Je možné, že si tím s ním chtěl vyřídit účty – oba muži spolu měli spory už během války. Mrkvička jej nařkl z neodbornosti, Bubna jeho obvinění vyvrátil a doporučil, aby Mrkvička přišel o členství ve správní Radě Českomoravského svazu, k čemuž skutečně došlo.

Ostatních třicet svědků, včetně například Jaroslavy Eliášové, vdovy po premiéru Eliášovi, mělo jasno – Mikuláš Bubna z Litic patřil mezi jasné odpůrce nacismu, prosazoval české zájmy a řadil se tak k nejstatečnějším ministrům protektorátní vlády. Jaroslava Eliášová navíc zdůraznila, že její muž Bubnovi plně důvěřoval.

Svoboda s příchutí hořkosti

V únoru roku 1947 konečně padlo rozhodnutí. Trestní řízení se zastavilo, neboť „obviněný se choval za okupace velmi statečně, jako se na řádného Čecha sluší a patří. Tento postoj prokázal obviněný zejména jako člen Eliášovy vlády.“ Když po čtrnácti měsících konečně vyšel z vězení a nesl si sebou kýžený doklad o národní spolehlivosti, radovat se nedokázal. Krátce před propuštěním zemřela jeho žena Margaretha.

Během jeho pobytu ve vězení musela Eleonora s matkou opustit byt na Malé Straně bez náhrady, obě žily v podnájmu. Adam se přestěhoval k dědečkovi na zámek v Doudlebách a navštěvoval gymnázium v Kostelci nad Orlicí.

„Všechno se začalo hroutit. Všechno. Kde to vlastně začalo? U mě ve škole, kde se proti mně postavili někteří profesoři i spolužáci? Nebo už mnohem dřív u tatínka, když se stal ministrem zemědělství v Eliášově vládě? Nebo ještě dřív mým narozením na zámku, nebo vůbec už rodem Bubnů? Všechno bylo náhle špatné, kam jsme pohlédli, všechno se postavilo proti nám. Začali jsme žít v provizoriu. Kolik let jsme tak žili!“ vzpomíná jeho dcera Eleonora ve své knize. „Maminka mezi tím vším poletovala a snažila se všechno zvládnout a urovnat, seč jí síly stačily, ale moc jich neměla…“

„Někdy v srpnu náhle zazněl telefon. Volali od Strobachů, že tatínek je už doma, sedí u nich a že mám hned přijít. Nepřišla jsem, spíš přiletěla. Měla jsem radost, že tatínek zase bude doma, ale když jsem ho pak viděla, byl mi najednou trochu cizí,“ píše. „Snad to způsobilo prostředí, nebo že se mi zdál bez maminky méně dokonalý, dodnes nevím.“

Konec, možná už napořád

Ač se konečně dočkal svobody, Mikuláš Bubna z Litic se smutkem přihlížel, jak jeho země ji pozvolna ztrácí. Situace vůči příslušníkům šlechty se vyostřovala, jakékoliv jiné hlasy než ty přitakávající komunisté umlčovali. „Opravdu těžce na tatínka však dolehly až události v osmačtyřicátém roce. Věděl, že je konec, konec na dlouhou dobu a pro něho možná napořád,“ uvedla Eleonora.

Na podzim osmačtyřicátého roku vyrazil se synem Adamem na Moravu pod záminkou lovu, ve skutečnosti zde oba překročili hranice do Rakouska, do svobodného světa. Adamova cesta nakonec pokračovala dál, až do Austrálie, jeho otec se v Rakousku usadil a domů se již nikdy nevrátil. Tehdy devatenáctiletá Eleonora, čerstvě provdaná za lesního inženýra Petra Dujku (vzala si ho jako devatenáctiletá v květnu 1948), se rozhodla zůstat v Československu. 

Ve vyšetřovacím spisu v rámci vyšetřování trestného činu ilegálního přechodu československé hranice stojí: „Mikuláš Bubna z Litic, hrabě, patřil jako velkostatkář do společnosti vedoucích kapitalistů a měšťáků první republiky. Jeho poměr k nynějšímu lidově-demokratickému zřízení byl krajně záporný.“

Bylo mu třiapadesát let, když se v roce 1950 podruhé oženil. S hraběnkou Marií Malburgovou měl dva syny, ale nebylo mu přáno strávit s nimi příliš času. Pouhé čtyři roky po svatbě, v srpnu roku 1954, ve Štýrském Hradci zemřel. Jak dodává Dita Jelínková: „Nedávné události, čtrnáctiměsíční neoprávněné vězení, tristní situace jeho rodiny, která živořila, zklamání z politického vývoje v Československu a odchod do exilu jistě vykonaly své.“

Hraběnka, která myla nádobí

Eleonora to mezitím doma neměla jednoduché. Spolu se smrtí jejího dědečka a jeho pohřbem v roce 1949 jako by se uzavřela i kapitola jejich slavného rodu. Když se po smutečním obřadu chtěla zastavit v zámku, aby si v něm vyzvedla své věci, s hrůzou zjistila, že brány jejího domova, kde vyrůstala, jsou zapečetěné. Dovnitř se dostala až po dlouhých deseti letech – když si spolu s ostatními návštěvníky koupila vstupenku na prohlídku doudlebského zámku a pak naslouchala nehezkým zkazkám o své rodině z úst průvodce, aniž by vyjevila, kým doopravdy je. 

Deset let zůstala v domácnosti a vychovávala čtyři děti – Markétu, Monicu, Petra a Michala. Ke své původní práci zdravotnice se vrátit už nesměla, a tak myla nádobí v restauraci, později pracovala jako obsluha, od roku 1969 až do odchodu do penze prodávala noviny.

Před střelami se schovali do koupelny

Žili s rodinou v bytě na nábřeží a při příchodu vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 jim okny vletěly do bytu střely, takže se museli ukrývat v koupelně. Přiznala, že snad jen tehdy ji napadlo, že možná měli za hranice odejít také. Jinak se vždy snažila na nic nežehrat: „Já si nikdy nestěžovala, vždycky pro mě bylo nejdůležitější to, že jsme byli zdraví.“

Po zhroucení komunistické moci v roce 1989 se na základě žádosti rodiny vrátily konečně do jejich rukou ukradené majetky, zámek v Doudlebách, lovecký zámeček v Horním Jelení, sto hektarů zemědělské půdy a okolo sedmnácti set hektarů lesů. Ze zámeckého mobiliáře se však kromě pár drobností nedochovalo bohužel nic. Jak si Eleonora povzdechla ve své knize: „Nikde se snad nekradlo tak otevřeně a před zraky dosavadních vlastníků.“

Adam Bubna z Litic, jemuž připadl zámeček v Horním Jelení, zemřel roku 2016. Eleonora jej přežila o dva roky. O architektonický skvost, zámek v Doudlebách nad Orlicí, dodnes pečuje její syn Petr Dujka. Eleonora několikrát vyjádřila, jak moc by si přála, aby se naší zemi dařilo. „Přála bych si, aby se ve světě o naší zemi mluvilo dobře, ne abychom byli první v negativech – v užívání drog, kriminalitě a korupci… A mladým lidem bych ráda vzkázala, aby pro ně bylo samozřejmé navštěvovat své prarodiče.“