Fantastická patlanina zazněla z úst ministryně pro místní rozvoj Karly Šlechtové k církevním restitucím. Babišova ministryně mluví o restitucích, aniž by si zkusila přečíst příslušné zákony. Odmítá termín „vyvlastnění“, neboť v takovém případě by církve dostaly náhradu. Zákon však obecně připouští vyvlastnění za přiměřenou náhradu. Ani toto ministryně neví?

Také říká: „Když se přijímaly restituční zákony, nikdo se veřejnosti na nic neptal.“ O kus dále ale konstatuje, že předkládá návrh, „který musí posoudit vláda a parlament, zástupci lidu“. Takže jednou platí princip zastupitelské demokracie a podruhé ne?

O duševní impotenci a neúctě k vlastnictví svědčí toto tvrzení Karly Šlechtové: „Proč bych si já, tak jako mnozí jiní, nemohla myslet, že má Pražský hrad patřit výhradně Čechům a Moravanům, a ne malé části církví?“ Cožpak Hrad patřil někdy národu? Budovy byly vždy v majetku stavebníka – krále, církevních institucí a vysoké šlechty. Podle logiky paní ministryně by můj dům měl tedy patřit všem obyvatelům obce. To snad nemyslí vážně!

Nesmyslný je i výrok o „malé části církví“. Každá církev něco vlastní, nemovitosti na Hradě vlastní z historických důvodů církev katolická. Muslimové, buddhisté či pravoslavní je z historických důvodů nevlastní. Paní ministryně se také z historických důvodů jmenuje Šlechtová a ne třeba Lenertová.

A pokud by měly patřit „výhradně Čechům a Moravanům“, tak jak k tomu přijdou Slezané, vyloučení z tohoto procesu? Chudáci, takto je opominout.

Karla Šlechtová také opakovaně pronesla následující nesmysl: „Proč církev, která souhlasila s tím, že za nevydané pozemky, budovy a věci dostane náhradu ve výši 59 miliard a nebude už nic dále chtít, podala od 1. ledna 2016 více jak 1600 určovacích žalob v rozsahu dalších desítek miliard korun?! Takže současný stav není nic, co by se dalo považovat za definitivní. Těch více jak 1600 žalob je nezpochybnitelným důkazem, že tito církevní hodnostáři nedbají na dohody.“ Další lež. Zákon totiž stanoví, že majetek, který je předmětem církevní restituce, se nevydává podle předem připraveného seznamu, ale na výzvu oprávněné osoby učiněné vůči osobě povinné, kterou je stát, a to po splnění všech zákonem stanovených podmínek.

Církve a náboženské společnosti byly totiž do 4. ledna 2016 oprávněny podat vůči jakékoliv třetí osobě žalobu o určení vlastnického práva státu, pokud bylo při převodu vlastnického práva k předmětné nemovitosti ze státu na tuto osobu nebo jejího právního předchůdce porušeno ustanovení § 29 zákona o půdě nebo ustanovení § 3 zákona č. 92/1991 Sb. o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby.

Možnost podání určovací žaloby je omezena lhůtou tří let, aby se zamezilo právní nejistotě. Zákonem jsou také chráněni nabyvatelé církevního majetku, kteří jednali v dobré vůli. Těm původně církevní majetek zůstane a škody musí nahradit pachatel, tedy stát. To je přece přirozené a platí to už stovky let, restituce nerestituce.

Je také jedině přirozené, že o oprávněnosti nároku rozhodují nezávislé soudy. Kdo jiný by to měl dělat? Vždyť toto je práce pouze a jedině soudů. Pokud ministryně neví ani toto, tak nás Bůh ochraňuj před dalšími aplikacemi práva v jejím podání.

Podle paní Šlechtové se prý nejedná o „zestátnění, nebo dokonce znárodnění“. Jak chce tedy nazývat zákonem přikázaný převod soukromého majetku do vlastnictví národa? To je ovšem lingvistický oříšek.

Dojemná je také starost o bezpečnost prezidenta. Pokud bychom brali tento argument paní ministryně vážně, museli bychom zakázat vstup na Hrad komukoliv. To snad ne, to tu už bylo.

Za vše hovoří tento výrok Karly Šlechtové: „Moc ráda bych slyšela, co by vám na to řekli historičtí vládci na Hradě, počínaje Karlem IV. a konče Masarykem, kdybyste jim řekli, že nejsou na Hradě svými pány, a pokud tam není bezpečno, ať se přestěhují někam jinam…“ Oni ale nebyli na Hradě svými pány (viz výše). A bezpečno tam občas nebylo. Někdy se tam sesazoval král, jindy se tam volil vzdorokrál, došlo tam i k defenestraci a o hradní nemovitosti se často bojovalo. Paní ministryně zřejmě často chyběla na hodinách dějepisu.

Poučná jsou její slova, že „jedním z principů dobré demokracie je podle mě dosáhnout maximálního konsensu, ale menšina se ve svém důsledku musí podřídit většině“. Tak k tomu už došlo, když se přijaly restituční zákony. Někdo by to měl paní ministryni vysvětlit.

Nesmyslné je také tvrzení, že církve „majetek potřebují jen k tomu, aby s jeho pomocí mohli pomáhat společnosti, nemocným, opuštěným, těm nejvíce potřebným“. Z čeho by potom žily? Vždyť restituce mají z principu zabezpečit úplnou odluku církví od státu a umožnit jim nezávislou existenci bez jakýchkoliv státních zásahů či subvencí.

Paní ministryně neslyšela o nově otevřených katolických hospicích, o nových nemocnicích, o nové charitativní pomoci? Ať se tedy někoho fundovaného zeptá a dozví se to. Adresu Charity Česká republika najde v telefonním seznamu.

Je mi nevolno z toho, že v naší vládě sedí žena, která nezná základní principy fungování právního státu. Žena, která se z titulu své funkce podílí na vytváření našeho právního systému.

Jaroslav Lenert
Autor je novinář a teolog.