Slib je řečový akt, který vyznívá jako závazek, dohoda, formálněji smlouva, přičemž zvláště závažný a slavnostní slib má podobu přísahy a stvrzuje se podpisem slibujícího.

Takovouto přísahou je bezpochyby slib představitele státu. Připomeňme si slib poslanců a senátorů, prezidenta republiky a členů vlády, včetně jejího premiéra, a zkusme je pak konfrontovat s dnešní realitou.

Poslanci a senátoři skládají tento slib: „Slibuji věrnost České republice. Slibuji, že budu zachovávat její Ústavu a zákony. Slibuji na svou čest, že svůj mandát budu vykonávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.“

Prezident republiky skládá tento slib: „Slibuji věrnost České republice. Slibuji, že budu zachovávat její Ústavu a zákony.  Slibuji na svou čest, že svůj úřad budu zastávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.“

Člen vlády skládá tento slib: „Slibuji věrnost České republice. Slibuji, že budu zachovávat její Ústavu a zákony a uvádět je v život. Slibuji na svou čest, že budu zastávat svůj úřad svědomitě a nezneužiji svého postavení.“

Předpokládá se tedy, že představitelé státu jsou lidé znalí a dbalí pojmů čest a svědomí, když už na ně přísahají. Respektive, mělo by tomu tak být. Nepředpokládá se, že by někteří vrcholní představitelé země mohli mít punc podvodníka, lháře či vulgárního exhibicionisty, který se zvrácenou rozkoší rozděluje společnost.

Veřejnost má nejen právo, ale vlastně i povinnost permanentně vyžadovat naplňování těchto jejich ústavních slibů, a to nejen pouze jednou za pár let u voleb, jak se někdo mylně domnívá. Věděli to už myslitelé v antickém Řecku.

Aristotelés, žák Platonův, pravil toto: „Kdo se neúčastní veřejné debaty týkající se základních problémů, žije mimo obec, ten se buď musí povznést na úroveň bohů, nebo klesnout na úroveň zvířete. Obě možnosti jsou pro společnost velmi nebezpečné.“

Aristotelés také tvrdil, že člověk je „společenský živočich“ a je tedy odkázán na spolupráci. Důležitým předpokladem vyvážené a zodpovědné spolupráce je vzájemná důvěra a respekt. Držet daný slib znamená držet slovo, možnost se na někoho spolehnout. U představitelů státu by to mělo být samozřejmostí, a to nejen po formální (procedurální), ale i obsahové stránce. Problém slibu tkví v tom, že slibující může vědomě klamat („falešný slib“) a může hodnotu slibu „kreativně“ posouvat, relativizovat a minimalizovat jeho účinnost, zvláště když není pod permanentní kontrolou ostatních ústavních činitelů, nezávislých médií a veřejnosti.

Pokud se správa věcí veřejných zploští na pouhý boj o kořist, marketingové fígle a byznysovou objednávku, pak se sliby aktérů stávají eskamotérskou šarádou a rovnají se jen bezobsažnému gestu.

Máme trestně stíhaného premiéra v demisi, který krmí lid obecný vším možným, od výkřiků na sociálních sítích o účelovkách a spiknutích až po slibování všeho všem. Všem všechno zvedne a zvýší, případně sníží, všem všechno postaví, zařídí apod. Inu zázraky na počkání, neboť makat se musí. Co kdyby byly předčasné volby, že ano? Pochopitelně nezapomíná ani na svou vlastní korporaci a osobní beztrestnost. Jeho hlasovací partneři z KSČM a SPD si plnými doušky užívají svých mocenských pozic, v nichž je utvrzuje nejen samozvaný premiér, ale zejména opětovný vládce hradu, na němž vlaje prezidentská zástava s heslem „Pravda vítězí“.

Jaká pravda? No teď přece ta jejich, neboť vítěz píše dějiny a jemu patří budoucnost. Co na tom, že prezident v přímé volbě vyhrál o pár hlasů a vítězné agrofertí hnutí získalo jen necelých 18 % hlasů všech oprávněných voličů. Co na tom, že oba slíbili, že budou zachovávat Ústavu, že budou svůj úřad a mandát vykonávat v zájmu všeho lidu, že nezneužijí svého postavení? Vy se snad nedíváte na TV Barrandov, vy snad nečtete deníky Mafry? Tam je ta vítězná pravda!

Je dobře a nanejvýš nutné, že se veřejnost začíná ozývat a možná si i uvědomovat, že ony tolik vzývané volby nebyly a nejsou zcela rovné. Někdo měl pro svou prezentaci bezmezné zdroje, vlastní média. Měl k dispozici aparát a instituce státu, a hlavně bez zábran šířil nenávistnou falešnou propagandu a manipulaci nejhrubšího zrna, a někdo ne, neměl tuto mašinérii v zádech a prezentoval ověřená fakta, a ne účelové bludy či snění o tom, jak vše uchvátí. Dovedete si představit, že by si například jeden z prezidentských kandidátů v USA koupil půl roku před volbami Washington Post a New York Times a tvrdil by, že to o ničem nerozhoduje a soutěž je prý férová a rovná? A k tomu by měl ještě své rozhlasové a televizní stanice a násobně větší volební budget než konkurence.

Dnes a denně je vidět, jak s jídlem roste chuť. Demise nedemise, ústavní zvyklosti sem a tam, mocenský vehikl se rozjel plnou parou. Na nejvyšších státních úřadech běží čistky a dosazují se prověření loajální kádři. Je zřejmé, že je to jen začátek a vše může mít stupňující se tendenci s těžko představitelnými důsledky, které například praktikují Orbán v Maďarsku nebo Erdogan v Turecku. Před pár lety si také spousta Maďarů a Turků myslela, že to u nich nemůže nastat.

Čas u nás dozrál k adekvátní reakci. Konat by měli opoziční poslanci, a hlavně by neměli podléhat vábení dominantního Mefista, který láká různé Faustíky do svých sítí. Konat by měli senátoři, a to nejen vůči menšinové vládě v demisi, ale i vůči prezidentovi republiky. Je čas na dovolání se k Ústavnímu soudu, zdali nedošlo k porušení či překročení Ústavy v uplatňování a šíři mandátu vlády bez důvěry. Je třeba bránit nezávislá média, rovnou a férovou soutěž, právní stát, nezávislost justice a orgánů činných v trestním řízení. Je čas poukazovat na možná porušování našich mezinárodněpolitických závazků. Je čas na aktivní občanskou sebeobranu. Je čas na to vyžadovat po představitelích státu dodržování jejich ústavního slibu.

Slovo má v sobě ohromnou sílu. Každé slovo může mít dopad na náš život. Použijme nyní správná slova pro tuto zlomovou situaci, způsobem adekvátním a srozumitelným, a mysleme při tom na adresáty našeho sdělení. Podváděni a klamáni jsme teď všichni, ti, kteří to již víme, i ti, kteří ještě neprozřeli a uvěřili iluzi o obětavém makání, o koblihách zdarma a o jásavé budoucnosti, v níž bude všem líp, a někteří dokonce tomu, jak stabilizovat společnost podle čínského vzoru. A pak jsou tady ti elastičtí prospěcháři ochotni posluhovat, ne sloužit lidu, ale posluhovat nové, či spíše staronové věrchušce a surfovat s ní na vítězné vlně. Sliby? Sliby jsou jako úplněk – neplatí-li zcela, slábnou každým dnem, až se na ně zapomene zcela. Nebylo by to u nás poprvé.