Slovensko má po volbách na výběr jen ze špatných variant. Relativně nejméně škodlivou se jeví předčasné volby. Ty však ve jménu stability a předsednictví EU asi nebudou. A tak to momentálně vypadá na koalici Smeru se SNS, Most-Híd a Sieťou. Jenže i to je mimořádně komplikované.
SNS už sice nemá předsedu, který by toužil jít „v tankoch na Budapešť“ jako za časů Jána Sloty a vedle Kotlebovy ĽSNS působí dokonce umírněně, přesto je nepravděpodobné, že by se elektorát strany natolik proměnil, aby koalici s Bugárovým Most-Híd přijal bez pochybností nad smyslem své volby. A naopak, podobně to jistě cítí i voliči Most-Híd, z nichž podstatnou část tvoří maďarská menšina, jejíž zájmy (například včetně maďarštiny jako druhého jazyka na školách v obcích s maďarskou většinou) se Most-Híd zavazuje hájit.
Spojenectví s Ficem, k němuž se otevřeně přihlásil současný předseda SNS Andrej Danko, bude zároveň pro voliče SNS menší ránou než pro voliče Most-Híd. SNS už jednou se Smerem vládla a nějak se to poskládalo. Zato Most-Híd byl dosud vždy Smeru kritickou opozicí. Proti nacionalismu a korupci, zároveň s neskrývaným zájmem o menšiny a prounijní politikou, tak se dosud Most-Híd vždy prezentoval a jeho voličská základna nebyla velká. Zato věrná. Snesli by voliči Mostu koalici se Smerem bez pocitu, že z nich strana, které dali důvěru, udělala blbce? Jen těžko.
Kalkulačka oznamuje, že Smer a SNS mají dohromady 64 poslanců. To nestačí. Když však připočteme jedenáct poslanců Most-Híd a deset poslanců strany Sieť Radoslava Procházky, tak to už dává zdánlivě pohodlnou většinu 85 hlasů. Toho samého Radoslava Procházky, který svůj kapitál, vydobytý z kandidatury v prezidentských volbách, promrhal až k samotné hranici pro vstup do parlamentu. Může pravicového politika, který jen nedávno kritizoval Fica za jeho logiku „vyhraj volby a můžeš vše“, ještě něco potopit víc než koalice se Smerem?
Ani taková vláda by však nebyla zárukou stability. Někteří poslanci Siete a Mostu už před volbami deklarovali, že spojení se Smerem je pro ně neakceptovatelné. Ale především by to byla otevřená zrada voličů a jejich zájmů. Další důkaz, že nejvyšší ze všech priorit je být blízko u koryt, že všechny zásady a volební programy jdou stranou, pokud se hraje o moc. Slovensko je na taková zjištění v poměrně citlivé situaci.
Když se Matej Hruška z Denníku N rozhodl důkladnou analýzou zjistit, co spojuje voliče Mariána Kotleby, objevil, že zdaleka nejsilnější je korelace s věkem. ĽSNS má velmi mladé voliče. Po věku následuje nezaměstnanost v regionu, vzdělání, zastoupení Romů v regionu. Úplně na chvostu je pak religiozita. Vše s výjimkou věku vykazuje ovšem relativně malý vliv. Kotleba je klasickou protestní volbou lidí frustrovaných stavem své země a politické kultury, která v ní panuje. Ani jeho voliči nevěří, že něco změní. Chtějí dát facku zpovykancům, kteří na ně neberou ohled.
A tak je to nakonec právě Marián Kotleba, kdo si může mnout ruce. Zatímco i pofidérní hnutí podnikatele Borise Kollára bylo přizváno ke stolu, jako údajně zaručená podpora pro ještě nestabilnější variantu vlády s Richardem Sulíkem, Kotleba je jediný, o něhož si nikdo ani kolo neopře. Dokonce ho prezident Andrej Kiska ani nepozval na schůzku. V pořádku. Jenže být v současné situaci na Slovensku ignorován, je paradoxně ta nejlepší cesta, jak se neušpinit povolebními intrikami a smrtícími kompromisy. A sbírat další frustrované voliče.
