Když mluvila AfD (Alternativa pro Německo) o střelbě do uprchlíků na hranicích, vzbudilo to velký poprask. Nyní se na slovenské hranici střílelo doopravdy. Kde je zděšení? Přinášíme vám úvahu nad celou situací od Fridy Thurm z Die Zeit:
Velké zděšení zavládlo v lednu. Šéfka AfD Frauke Petryová tehdy požadovala k zajištění hranic střílet v nouzi i po uprchlících a Beatrix von Storchová to vzápětí ještě upřesnila: střílet i na ženy a děti. Následovalo zděšení a pobouření napříč celým politickým spektrem včetně nejrůznějších spolků, organizací a sociálních sítí. Střílet kvůli zabezpečení hranic? Opovrženíhodné, shodli se tenkrát všichni.
Nyní se z teorie stala strašná praxe. Ne na německých hranicích, ale přece jen na evropské hranici, mezi Slovenskem a Maďarskem. Minulé pondělí zpravodajské agentury přinesly zprávu, že slovenští celníci chtěli u Velkého Mederu, na hranicích s Maďarskem a jihovýchodně od Bratislavy, zastavit auto s migranty. Jedno z vozidel ale zastavilo až po výstřelech. Celníci prý mířili na kola, ale jedna střela pronikla zádí auta a trefila ženu, která se v něm nacházela. Ta musela být operována.
A jak reaguje německá veřejnost? Mlčením. Z dřívějšího znechucení mnoho nezbylo.
Tauberové, Gabrielové a Hofreiterové, kteří před necelým půlrokem odsuzovali pouhou myšlenku na podobnou střelbu, se nyní ke slovu nehlásí. Minulý říjen, když byl zbloudilou kulkou pohraničníka zabit uprchlík v Bulharsku, vzbudilo to rozhodně více reakcí. Zpravodajské agentury den po střelbě na Slovensku: nic. Na Twitteru pod hashtagem #Slovakia: fotky z dovolených.
Jak je to možné?
Slovensko je daleko
Jedno z vysvětlení zní: Slovensko je daleko. Slovensko je sice v EU, ale ve vnímání mnoha Němců se nachází spíš někde na Balkánu. Někde, kde to s lidskými právy neberou zas tak vážně. Kdo se tam trápí nějakým výstřelem navíc. Byly by reakce jiné, pokud by kolona překračovala hranice několik kilometrů víc na západ, totiž hranice s Rakouskem, a tam byla ostřelována? Pokud by na uprchlíky mířil soused Německa? Zřejmě ano. Pokud k tomu dojde někde v jihovýchodní geopolitické nárazníkové zóně, i kdyby byla zeměpisně sebeblíž, Němce to zřejmě moc nezajímá.
K tomu je nutné připočíst, že zatím toho o střelbě ještě není moc známo. Proč celníci stříleli, jak přesně se řidič zachoval? Byla střelba třeba opravdu poslední možností, jak odvrátit hrozící nebezpečí, nebo se jí dalo zabránit? Není jasné, zda na tyto otázky vůbec někdy budeme znát odpověď – i proto, že se o událost veřejnost skoro nezajímá a protože žádný z politiků tyto otázky důrazně a nahlas nevyslovil. UNHCR se jen plaše ozvalo, že musí být případ vyšetřen.
Nešlo o rozkaz ke střelbě
Jiné možné vysvětlení rozdílné reakce říká, že v debatě o povolení ke střelbě požadované AfD ve skutečnosti nešlo o rozkaz ke střelbě. Šlo o AfD. Jejich provokační politika v tomto požadavku vykrystalizovala tak zřetelně, jako nikdy předtím. Ostatní politické strany, odbory a aktivisté, které naštval požadavek ke střelbě, popustili především uzdu naštvanosti vůči AfD jako takové. O otázku, jak z pohledu pohraničníka zacházet s uprchlíky, jim šlo méně.
Brutalita se stala normou
Je tu ještě jedno vysvětlení: střelba se stala normou. V Sýrii se ostřelují nemocnice a uprchlické tábory, v Idomeni postupuje makedonská policie gumovými projektily a slzným plynem proti uprchlíkům. A v Turecku, jak nedávno vyšlo na povrch, pohraničníci zřejmě několikrát pálili na syrské uprchlíky, jak právě oznámila Human Rights Watch.
Možná si již mnozí na tuto novou krutou realitu zvyklo. Možná jsou otupění, možná i debata kolem teoretických rozkazů ke střelbě, požadovaných AfD, spotřebovala veškerou schopnost rozhořčení a nevole, která by nyní, když k tomu doopravdy došlo, byla potřebná. Je možné, že AfD nejen porušila tabu, ale že ono tabu nyní opravdu mizí?
Jak nevinně nyní působí lednová debata, když jsme se přeli o střelbě pouze teoreticky. Když se ještě nestřílelo doopravdy.