Europoslankyně Michaela Šojdrová (KDU-ČSL) FOTO: Michaela Šojdrová / se souhlasem
FOTO: Michaela Šojdrová / se souhlasem
Tehdejší vyjádření Andreje Babiše jsem považovala za velmi populistické. Celou dobu jsme slyšeli jen výmluvy a lži. Zástupci vlády veřejně tvrdili, že to nelze zrealizovat nebo že v Řecku mezi uprchlíky žádné nedoprovázené děti nejsou, připomněla europoslankyně Michaela Šojdrová (KDU-ČSL) situaci, kdy Česko za vlády hnutí ANO a ČSSD odmítlo přijmout padesát syrských sirotků. V rozhovoru pro deník FORUM 24 prozradila, že nakonec pomohly jiné země. Řeč došla také na protiruské sankce, české předsednictví v Radě EU nebo nenávist vůči LGBTIQ+ komunitě.
Fungují podle vás protiruské sankce a má ještě smysl jejich další zpřísňování?
Už od začátku ruské invaze na Ukrajinu v únoru letošního roku bylo jasné, že sankce musí být výrazně tvrdší než ty, které Unie přijala v návaznosti na ruskou anexi Krymu v roce 2014. Dopad sankcí je citelný, i když to Putin nepřiznává. Podle dat, která v tuto chvíli máme, je vidět, že opatření už teď fungují. Podle zprávy Světové banky se očekává, že ruské HDP poklesne o více než 11 procent, to je největší pokles od pádu Sovětského svazu. Jediná karta, na kterou Putin aktuálně sází, jsou dodávky zemního plynu do Evropy. Používá energetické zdroje jako zbraň proti EU. Postupně zaváděné embargo na dovoz ruského uhlí a ropy samozřejmě funguje. Nepomáháme financovat Putinovi válečné výdaje, a to je zásadní.
Kolaps však nehrozí jen ruské ekonomice, sankce se začínají projevovat i na ruské společnosti. I to je jeden z klíčových cílů, kterých chceme sankcemi docílit. Kvůli dlouhodobé ruské propagandě si spousta občanů neuvědomuje zločiny, které Putinův režim páchá, válka se jich ale začíná dotýkat. Právě tento týden jsme v Evropském parlamentu dali stopku ruským turistickým vízům. Pokud začíná válka víc dopadat na miliony Rusů, je tady šance, že budou nespokojení a začnou se bouřit. Rusové musí pochopit, kam až je Putin dovedl. První protesty stovek obyvatel a zastupitelů v některých ruských městech byly potlačeny a tvrdě potrestány, ale musí přijít další. Rusové se musí začít ptát, kam mizí jejich synové, proč je na Ukrajině nevítají jako osvoboditele, proč Západ nechce jejich ropu a plyn a proč zavíráme naše hranice před ruskými turisty.
Je vlastně ještě prostor pro další zpřísňování sankcí?
Sankce jsou naše zbraň, protože Evropská unie jinak vůči Rusku žádné „zbraně“ používat nechce. Nechceme rozšířit válku na celý kontinent. Diplomatická jednání a mezinárodní úmluvy Putina nezajímají. Rezoluce a výzvy OSN, a především hrozba odsouzení Putina a mnoha dalších za válečné zločiny, to jsou také zbraně, o kterých Putin ví, ale tváří se, že ho nezajímají. To, co Putin na Ukrajině dělá, má skutečně rysy genocidy a nepochybně jde o teroristické útoky. V návaznosti na nedávnou sérii útoků dronů na Ukrajině je další zpřísňování sankcí nutné. A prostor na to rozhodně je.
Už dva týdny poté, co se EU dohodla na osmém balíčku sankcí, iniciovaly vybrané členské státy návrh na další série opatření. Ta by měla zahrnovat omezení dovozu zkapalněných ropných produktů a další zásah proti ruským bankám. Sankce je ale třeba uplatňovat i na nejbližší spojence Ruska, tedy na Bělorusko. Lukašenko je na Putinovi tak závislý, že je ochoten nasadit do boje na Ukrajině i své vojáky, jen aby zůstal u moci. Bělorusové ale za ruské zájmy bojovat nechtějí, naopak stovky Bělorusů pomáhají ukrajinské armádě. Je třeba ocenit úsilí demokratické opozice, která v Bělorusku čelí pronásledování a své aktivity může rozvíjet jen v exilu, přesto se však nevzdává. EU musí důsledně uplatňovat i sankce na Lukašenkův režim, a o to se také snaží.
Všem je jasné, že sankce Putina nezastaví, ale oslabí. Zastavit ho mohou jen zbraně a odhodlanost Ukrajiny bojovat. Proto Evropský parlament přijal 6. října usnesení, ve kterém mimo jiné vyzývá členské státy a další země podporující Ukrajinu, aby výrazně zvýšily svou vojenskou pomoc, zejména v oblastech, kde o ni požádala ukrajinská vláda. Ani ne dva týdny na to se Rada dohodla na zřízení vojenské asistenční mise (EUMAM Ukraine = EU Military Assistance Mission), která bude zajišťovat individuální, kolektivní a specializovaný výcvik ukrajinských ozbrojených sil s cílem posílit jejich vojenské schopnosti. To je reálná pomoc, která Ukrajině dodává sílu k obraně. Vlastně i první jednání Evropského politického společenství v Praze ukázalo Putinovi, že Evropa stojí za Ukrajinou.
Když vidíme zvěrstva, která Rusko na území Ukrajiny páchá, měl by být podle vás ustanoven speciální soud pro řešení zločinů?
Válečné zločiny na Ukrajině nemohou být beztrestné. Je důležité, že probíhá jejich dokumentace a podílejí se na ní odborníci z celé Evropy. Tisíce mrtvých, znásilněných, umučených nevinných obětí, tyto zločiny nemohou zůstat promlčeny. Vzhledem k tomu, že Rusko vetuje rezoluce Rady bezpečnosti OSN, usilujeme nejen v Evropském parlamentu o ustanovení speciálního soudu pro rozsouzení zločinů ruské agrese proti Ukrajině již několik měsíců. Konkrétně Evropská lidová strana toto vyjádření vydala poprvé již v květnu. Evropský parlament od té doby přijal několik usnesení, kde to přímo požaduje. Mezinárodní soudní dvůr má ve vyšetřování ruské agrese omezené možnosti, proto je tak důležité zřízení speciálního tribunálu, který by jeho roli doplnil v oblasti zločinů agrese vůči Ukrajině. Nepochybuji o tom, že takový mezinárodní tribunál vznikne a bohužel bude mít hodně práce.
Z Ruska kvůli mobilizaci utíká mnoho mladých mužů. Měli bychom jim pomáhat?
Vyhlášení „částečné“ mobilizace bylo jasným důkazem toho, že Putin prohrává. Rusko má v záloze miliony vojáků, ale nemá zdroje na to je nasadit. Už nyní je zřejmé, že nasazení 300 tisíc rezervistů nebude bez problémů, protože mladým mužům se do války nechce. Tito muži jsou posláni na smrt a velká část z nich si to uvědomuje. Je to do jisté míry zlomový bod, který alespoň části společnosti otevřel oči. Projevuje se to exodem všemi dostupnými cestami, pryč z Ruska, pryč od armády. Podle Evropské komise je na jednotlivých členských státech EU, jestli budou na svá území pouštět lidi přicházející z Ruska, měly by však zaručit vstup lidem žádajícím v EU o azyl a jejich žádosti pak individuálně posoudit. Osobně rozhodně nejsem pro to, aby se Rusům v útěku ze země aktivně pomáhalo, ale lepší je ruský voják v azylu než na frontě. I to, že budou tisíce dezertérů, je vlastně revoluce. Mobilizace se může proti diktátorovi velmi rychle obrátit. Vše se bude odvíjet zejména od toho, jestli jsou Rusové dost stateční na to, aby přestali zabíjet nevinné a sami se nenechali dál zabíjet. Zkrátka jestli se postaví proti Putinovi. To jim může změnit život. A věřím, že v tomto ohledu podporu EU i členských států budou mít.
Vy jste se v minulosti angažovala v tom, aby Česko přijalo padesát syrských sirotků z řeckých uprchlických táborů. Tehdejší premiér Andrej Babiš a ministr vnitra Jan Hamáček to však odmítli. Máte informaci, jak to s dětmi nakonec dopadlo? Zdá se, že téma utichlo.
Podmínky pro dětské uprchlíky v Řecku se změnily. Tím zlomovým bodem byl nástup nové řecké vlády v roce 2019. Do roku 2019 nemělo Řecko zákon o sociálně-právní ochraně dětí a nemělo rozvinuté formy náhradní rodinné péče, ani pro své vlastní občany, natož pro uprchlické děti. V návaznosti na celou iniciativu, kterou jsme od roku 2018 podnikli, reagovala řecká vláda řadou opatření a mezi prvními byla v září 2019 výzva adresovaná na ministry vnitra v Evropě, aby převzali nedoprovázené děti z uprchlických řeckých táborů. Pan ministr Hamáček to odmítl, ale jiné země pomohly. K dnešnímu dni více než 2000 dětí opustilo rizikové tábory a našlo nový domov v rodinách v Německu, Portugalsku, Švýcarsku, Lucembursku a dalších zemích. Podle oficiálních zpráv, ale i podle toho, co jsem viděla, když jsem uprchlické tábory v loňském roce navštívila, vlastně potřetí, uprchlíků postupně v řeckých táborech ubývá. Nedoprovázené děti tam nejsou vůbec, jsou umístěny do pobytových zařízení, kde se jim věnují pečovatelé, chodí do školy a mají možnost trávit čas s řeckými rodinami. To je vlastně takové druhé dědictví naší české pomoci. Přímo na ostrově Lesbos pomáháme financovat občanské sdružení Iliaktida, která se stará o nedoprovázené děti. Jsem jednou z patronek tohoto sdružení, které dělá obdivuhodné věci. Děti bez rodičů, které přicházejí s uprchlickými vlnami stále ještě na ostrovech, ale i na pevnině, jsou. Ale ta zásadní změna je v tom, že je o ně mnohem lépe postaráno, a to i díky českým dárcům a lidem ve sdružení Pomoc dětem na útěku, které vede paní Helena Šuranská. Tím třetím, systémovým opatřením je v Řecku nová legislativa, která děti nejen chrání, ale zajišťuje i systémovou pomoc, včetně ubytování. Upřímně, mám radost. I když se tyto děti zatím do České republiky nedostaly, přesto pomáháme a pomohli mnozí další. Tato iniciativa vlastně zvedla vlnu solidarity i u nás, ukázalo se, kolik lidí chce dětem v nouzi pomáhat. A nakonec i řeckou vládu nasměrovala k lepší pomoci a novým opatřením, která se nyní zavádějí.
Tehdejší premiér Andrej Babiš (ANO) argumentoval tím, že by se pomoc měla soustředit na české sirotky. Jak jste to vnímala?
Tehdejší vyjádření Andreje Babiše jsem považovala za velmi populistické. Celou dobu jsme slyšeli jen výmluvy a lži. Zástupci vlády veřejně tvrdili, že to nelze zrealizovat nebo že v Řecku mezi uprchlíky žádné nedoprovázené děti nejsou. Potřebovali ukázat, že oni ČR před „migranty“ ochrání, i kdyby k nám žádní nechtěli jít. Andrej Babiš si dělal alibi, že postaví domy pro sirotky v Sýrii. A kde jsou? Pomoc syrským dětem z řeckých uprchlických táborů přitom pomoc českým sirotkům nevylučuje. Jako poslankyně českého parlamentu jsem se podílela na schvalování zákona o sociálně-právní ochraně dětí v ČR a zákona o zařízeních pro ústavní a ochranou výchovu. Podpořila jsem tehdy výrazné zlepšení podmínek pro pěstounské rodiny a také pro vznik dětských domovů rodinného typu. U nás žádné dítě bez rodičů není bez potřebné ochrany a péče. Pevně si stojím za tím, že děti jsou nejzranitelnějšími oběťmi válek, vojenských terorů a s nimi spojených uprchlických vln. Děti bychom měli chránit vždy, nehledě na to, odkud pocházejí.
Jak po více než čtyřech měsících hodnotíte české předsednictví? Je podle vás úspěšné?
Předsednictví České republiky v Radě EU je spojeno s dopady ruské agrese na Ukrajině, s válkou, s miliony prchajících žen a dětí, s ohrožením potravinové a energetické bezpečnosti. Do čela Rady přišlo Česko s realistickým plánem, který krok po kroku přeměňuje v realitu. Od zvládání uprchlické krize, nezávislosti na ruských energetických zdrojích, posílení bezpečnostních kapacit až po odolnost evropské ekonomiky a demokratických institucí. Kdybych měla jmenovat konkrétní příklad – naše předsednictví například včasným svoláním jednání ministrů významně přispělo ke koordinovanému postupu v řešení energetické krize. Vyslali tak jasný signál Komisi, že musí konat a připravit návrh evropského řešení, které pomůže členským státům přijímat efektivní opatření v boji proti zdražování energií. Cílem všech opatření je podpora občanů a firem a věřím, že se tyto cíle daří naplňovat.
Co na české předsednictví říkají vaši kolegové z jiných zemí?
V Evropském parlamentu je české předsednictví hodnoceno velmi pozitivně. Kolegové oceňují svolání Evropského politického společenství, tlak na projednávání legislativy i vystupování našich ministrů na plénu Evropského parlamentu. Jak řekl premiér Petr Fiala na páteční schůzce po summitu EU, zpětná vazba od lídrů evropských zemí je velmi dobrá. Jednoznačně zaznívá názor, že Česká republika si v čele EU vede zatím velmi dobře. Úspěšně se nám daří dojednávat konkrétní kompromisy, nacházet společnou dohodu v zájmu celé EU a udržovat společnou jednotu. A to i přes to, v jak složité době se celá Evropa nachází. Dosažení rychlé dohody ministrů členských států na zdanění mimořádných zisků energetických společností, které budou zdrojem pro podporu domácností a firem, ocenila i předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová, která na prvním říjnovém plenárním zasedání poděkovala českému předsednictví za vynikající výsledky v extrémně krátké době. Vážím si toho, že jsme se k aktuálním výzvám postavili čelem, a jsem vděčná za to, že máme konečně premiéra, který jde sám příkladem a my se za něj nemusíme stydět.
Komunikuje podle vás česká vláda dobře své úspěchy v rámci předsednictví? Jsou vlastně nějaké úspěchy?
Částečně jsem odpověděla v předchozí odpovědi. Co se týče samotné komunikace úspěchů, pak myslím, že je třeba nejprve předsednictví dokončit, a až pak hodnotit. Co vlastně máme považovat za úspěch? Schválení nové legislativy balíčku Fit for 55? Nebo evropské řešení energetické a uprchlické krize? Nebo zajištění potravinové bezpečnosti? Já věřím, že tam všechny tyto otázky budou pozitivně zodpovězeny, ale ani to nemusí být ten hlavní výsledek. Důležité je posílení sounáležitosti, spolupráce a solidarity v rámci celého společenství i směrem k našim ohroženým sousedům.
Na posledním plenárním zasedání Evropského parlamentu se řešil rostoucí počet trestných činů z nenávisti vůči LGBTIQ+ osobám v Evropě. Vnímáte to jako problém, o kterém by se mělo mluvit? Co by se mělo v této věci dělat?
Ano, problém šíření nenávisti a násilí tady je. Není nějak nový, ale ve spojení se šířením na sociálních sítích se stává obrovským společenským rizikem a musíme se tím zabývat mnohem víc. Jde o nebezpečí násilí proti menšinám, které je organizované extremisty. Když se vrátím k těm vraždám v Bratislavě, vrah na svém twitteru před útokem zveřejnil manifest, ve kterém projevuje těžkou nenávist a vyzývá k násilí nejen vůči LGBTIQ+ komunitě, ale i vůči Židům. Sociální sítě bohužel extremismus často nijak neeliminují, a naopak ho mnohdy podporují. Minimálně tím, že se na nich může kdokoliv vyjadřovat prakticky jakkoliv.
Jak řekla slovenská prezidentka Zuzana Čaputová na středečním plénu: „Svoboda slova nemůže být zástěrkou pro šíření nenávisti. To, co je ilegální v offline světě, musí být trestné i v tom onlinovém. Žijeme v demokratické společnosti a toto násilí a nenávist nemůžeme tolerovat. Ať už je zaměřeno na jakoukoliv skupinu lidí.“ To je i odpověď na otázku, co lze dělat proti tomu. Sociální sítě mají odpovědnost za obsah a podle nové směrnice o audiovizuálních službách musí nelegální obsah po zjištění okamžitě odstranit. Zkrátka sociální sítě se musí chovat zodpovědně stejně jako tisk, televize nebo rozhlas.
Před pěti lety byla zavražděna maltská novinářka Daphne Caruanaová Galiziaová, více než čtyři roky uplynuly také od vraždy slovenského novináře Jána Kuciaka. Jsou novináři v Evropě v bezpečí?
Svoboda tisku je pod tlakem v Evropě i ve světě. Žurnalistika čelí stále větším výzvám, a i přes to, že Evropa zůstává pro novináře a svobodu médií tím nejbezpečnějším kontinentem, v některých zemích dochází k brutálním útokům či různým formám zastrašování. Důležité je, že Evropská unie i občanská veřejnost tlačí na vyšetření útoků proti novinářům a nezávislé žurnalistice. Obě vraždy jsou postupně objasněny, vrahové nalezeni, jen ti skuteční vrahové ještě před soudem nestáli. Válka na Ukrajině situaci ještě zhoršuje. Svobodný tisk je přitom pro fungování demokracie nezbytný. Práce nezávislých novinářů a médií je zcela zásadní a my bychom je měli podporovat. Podle dat International Press Institute se však situace spíše zlepšuje. A to je velmi dobrá zpráva. Také nová evropská legislativa, European Media Freedom Act, by k tomu mohla přispět
Roste podle vás nenávist vůči novinářům?
Nenávist je velmi silné slovo, to snad ne. Rozhodně však roste celková nedůvěra vůči médiím, ke které přispívají dezinformační kampaně. Kde je vlastně pravda, když každý má tu svou? Kdo se v tom má vyznat a komu věřit? Dnešní digitální svět nemá skoro žádné hranice a vliv těchto kampaní neustále nabírá na síle. Je proto nesmírně důležité prohlubovat mediální gramotnost, podporovat nezávislá média a aktivně bojovat proti lžím a dezinformacím. Novináři, kteří usilují o pravdivé a nezávislé informování, to mají velmi těžké, ale stále je jich ještě hodně. Klíčovou roli novinářů a nezávislosti médií si můžeme společně připomenout již 2. listopadu během Mezinárodního dne za ukončení beztrestnosti za zločiny na novinářích a desetiletého výročí akčního plánu OSN pro bezpečnost novinářů a problémů beztrestnosti. Ostatně právě odhalování vrahů a rozkrývání politického či korupčního pozadí je zásadní i proto, aby oběti, které novináři přinášejí, měly smysl. Ukazuje to i politický převrat, který vražda Jána Kuciaka na Slovensku vyvolala. Jeho oběť nebyla zbytečná. A věřím, že tomu tak bude i u Daphne Caruanaové Galiziaové.
