Máme tu opět státní svátek, který připomíná vznik státu, který už neexistuje. Je to další fantomatický svátek. Slavíme Cyrila a Metoděje, kteří souvisí s Velkou Moravou, která už taky není. Jejich dědictví se u nás neudrželo, což je nejspíš dobře. Kdekoli je nějaké křesťanství východního střihu, nežije se tam dobře. Proč tomu tak je, nechme teď stranou. Pak máme svatého Václava, ale jeho svátek se oficiálně nejmenuje po něm, asi že byl světec. Pak je několik dalších dnů. 1. ledna vznik České republiky, kterou jsme nechtěli, ale vznikla, protože Slováci chtěli svou republiku. Racionálně nebylo proč Československo rušit, ale někdy je lepší rozvod a klid než racionálno a válka. Kdo měl taky pořád poslouchat, že Svatopluk byl Slovák a říše se ve skutečnosti jmenovala Velkoslovenská a Masaryk nechal sestřelit Štefánika. Takhle máme dva státy a ty samé problémy a je klid.
Takže je skoro co slavit, ale 1. ledna už máme několik hodin oslavený nový rok a lidé jsou rádi, že jsou pohromadě a uklízejí. Velikonoční pondělí věnujeme mlácení a polévaní dívek a žen, protože to ještě nikdo nezakázal a je legrace, tedy pokud ji neprovozují opilci, což je s pokračující hodinou dne naděje stále se zmenšující. Den vítězství 8. května má v sobě jistou hořkost, protože nás přišel osvobodit kozák z východu, takže to bylo osvobození dost relativní.
Ještě tu zbyl 17. listopad, který by se dal nazvat Den, kdy šla vláda jedné strany do kytek. Tam je věčně co slavit, škoda že do kytek nešla taky ta strana. Ale nevadí, aspoň můžeme s jistou škodolibostí pozorovat, jak to dopadne, když staříci a stařenky propadnou zburžoaznění. Jsou ale i bývalí straníci, kterým se daří, ale založili si na to nové strany, kam bývalé soudruhy pozvali, aby se dali znova do díla.
Takto bychom mohli pokračovat v tom, čemu se říká kálení do rodného hnízda. Není tak zle, je to jen cosi mezi zdravým odstupem a cynismem. Ne nadarmo se o Češích říká, že jsou smějící se bestie. Je roztomilé, že původ tohoto označení je trochu nejasný.
Na serveru http://www.ptejteseknihovny.cz/ se tazatel dozvídá: „Dobrý den, přesný citát Reinharda Heydricha se nám dohledat nepodařilo, ale pravděpodobně jej použil. V knize Dramatické i všední dny protektorátu se lze dočíst z jedné depeše: ‚Nálada výborná. Protektorát je zemí úsměvů. Němci nás jmenují Lachende Bestien.‘ Toto je míněno ironicky, ale naznačuje to jisté zobecnění – výraz byl pravděpodobně používán častěji. Zda citát skutečně řekl původně Heydrich, nebo jej převzal od jiného představitele třetí říše (např. Goebblese), se nám také nepodařilo objasnit, proto bychom Vám doporučili obrátit se na Vojenský historický ústav, který spolupracuje na službě ‚Ptejte se knihovny‘ také.“
Obracet se na vojenský ústav a ptát se knihovny, abychom věděli, co jsme zač, snad ale nebude nutné. Zbytečně bychom se zapletli do toho, proč většina Čech bojovala za císaře pána a stejně hrdiny první republiky byli legionáři, co bojovali proti němu. Aspoň že pomníčky padlých mívají společné.
28. říjen je paradoxem. Slavíme vznik neexistujícího státu, který jsme ani tolik nechtěli, jehož deklarace nezávislosti byla nejdříve napsána anglicky, který vznikl díky vymyšlené československé národnosti, která ale mohla s trochou štěstí vzniknout mít na to čas. Zas je to ale stát, kde se docela dobře žilo, což se pozná podle toho, že sem lidé utíkali z jiných a slavnějších zemí, kde se žilo hůře. Tam nás napadá, že kdyby neměl jiný smysl existence, tak to za to stálo. Měli bychom takovým státem být pořád. Utíkat se má k nám, ne od nás.
Na to, abychom vedli hlubokomyslné úvahy a řešili naše místo v dějinách, jsme přece jen malí. Nemáme na to, abychom vojensky ovládli jedinou sousední zemi. Taky by nás to ale nikdy nenapadlo. Zatím spíš pořád někdo obsazoval nás. Spíše bychom mohli přemýšlet, proč máme za dobu své existence jen dvě Nobelovy ceny a jedna je za literaturu. Izraelci jich mají dvanáct. Pravda, tři nobelisté jsou politici. Na druhou stranu za literaturu by to mohli Izraelci dostávat každý rok kontumačně. Místo těch autorů, které nikdo nečte.
My jsme taky malý národ. Kdo nám může zabránit sbírat Nobelovy ceny jako houby? Nikdo. Zakázat nám mohou ti tajemní „oni“všechno, ale nemohou nám zakázat myslet a tvořit. Kdyby se česká kotlina propadla ještě níž a vzniklo tu konečně moře, nikdo nám nemůže zabránit v tom odstěhovat se do Utahu a tam pokračovat ve sveřepé české existenci. To je jen otázka rozhodnutí.
Karel Čapek napsal roce 1930 o 28. říjnu 1918: „Ještě den předtím jsme počítali v novinách smutné kolony úmrtních oznámení; tehdy právě vrcholila hekatomba španělské chřipky. Každý třetí člověk ležel s chřipkou a ti ostatní se taktak drželi na nohou, čekajíce, kdy je to položí.
Dvacátého osmého října nadešel konec epidemie, jako by uťal. V novinách už jen několik úmrtních oznámení, jako když po dešti ještě kape, a konec; nastalo zázračné a hromadné uzdravení. Snad se lidi pozdravili z radosti nebo proto, že místo stonání se vyhrnuli do vyzlacených ulic; nebo nebylo pokdy myslet na nemocné a zesnulé; ale ať je tomu jakkoliv, doporučujeme příštím kronikářům, aby si v novinách z roku osmnáct našli křivku chřipkové epidemie před zázračným dnem 28. října a po něm.“
Být Čech není privilegium, není to štěstí, není to smůla. Je to úděl, danost, tvrdý sociální fakt. Nic, čím se můžeme chlubit, nic, čím máme pohrdat, tak jako se nechlubíme gravitačním zákonem a je zbytečné jím pohrdat.
Než na Hradě visely trenky, spodní prádlo, aspoň jeden přínos křižáckých válek a islámské civilizace světu, vlálo tam heslo ‚Pravda vítězí‘. To ano, jednou toho, jednou onoho. Podle toho, kdo tam zrovna kouká z okna. Teď tam z okna zrovna kouká myslitel, který svět poučuje, že má vyhlásit křížovou válku a použít drony a modré přilby, a rozumí tomu, protože viděl dvě přehlídky, jednu v Moskvě a druhou v Pekingu.
Možná bychom na tu standardu mohli vyšít výrok z komiksu Opráski sčeský historje „Se s tim smiř!“.
Ale ano. Se s tím smíříme. Tisíc let jsme přežili. Kdo z vás to má. Kolonie a moře nikde. I s tím se smíříme. Král taky nikde. Nevadí, buď by to byl cizák, nebo by to byl Čech, neměli bychom ho rádi a za sto let bychom ho oslavovali a špendlíčkem hrabali.
To je jen folklor. Pravda vítězí v těch nobelovkách. Kdo pomůže? Vietnamští Češi s technikou? Arabští Češi s literaturou? Určitě nepomůže žádný obecní blb, který bojuje proti multikulturalismu.
