Chceme v Česku Mordor? Babiš, Konečná a Okamura FOTO: FORUM 24
FOTO: FORUM 24
GLOSA / Tato pozdní glosa k americkým volbám by se mohla jmenovat Drtivé vítězství davového člověka, tak, jak tento vývoj od kritického k davovému člověku předvídal už před sto lety španělský filosof José Ortega y Gasset (1883–1955). Jenže právě filosofie, jak „známo“, je nepotřebným žvaněním o ničem. Aspoň to svorně tvrdí různí technologové moci, dnes snad ještě více než za socialismu. Ostatně s marx-leninismem mají novodobí apoštolové trhu a ideologové úspěchu více společného, než si připouštějí. Přinejmenším prioritu „základny“ nad „nadstavbou“, hmoty nad duchem, ekonomiky nad etikou, účelu nad prostředky.
Platí to mimo jiné pro většinu veřejných sympatizantů Donalda Trumpa, kteří se i u nás nyní vyrojili jako houby po dešti. Podle hesla „vítěz má vždycky pravdu“ – jako by se pravda dala odhlasovat. Je to zjevně globální jev, jakkoli český bizár je v tomto směru zvlášť výživný svou nevědomou směšností. Ta teprve přidává do globálního eintopfu ryze domácí, národovecká a nechtěně humorná koření.
Eintopf na český způsob
V tom eintopfu na český způsob už dávno přestaly platit pravolevé nálepky. Počínaje „pravičákem“ Klausem přes „socialistu“ Zemana (to byli ovšem v mládí Mussolini i Goebbels taky) a velmistra populismu Karla Havlíčka až po absurdní zjev a ještě absurdnější popularitu Kateřiny Konečné, ve vztahu k Trumpovi extrémně pravicové-marx-leninovko-autenticky levicové trumpovky. Tohle komunisté uměli odjakživa, nasadit jakoukoli, třeba i demokratickou tvář, a lidé se tím znovu a znovu nechávají napálit.
Nálepky tedy stranou, protože všem jmenovaným bez rozdílu vládne bezskrupulózní populismus, militantní národovectví a technokratický diskurs. V něm navěky účel světí prostředky, klamání rozhodčího je legitimní součástí hry, a lež zase legitimní součástí úspěšné předvolební strategie.
Technologie moci předpokládá znalost „jak“ (techné), například jak se dostat k totalitní vládě parlamentní cestou. A tato technika vítězí nad otázkami teoretickými, noetickými (epistémé) i odvěkým tázáním existenciálním („proč“, „odkud“, „kam“). A to, zda je to vše v souhlase s etickým věděním (fronésis), zůstává až na posledním, zanedbatelném místě (jako humanitní vědy vůbec).
Když je lež komparativní výhodou
Filosof Hans-Georg Gadamer k tomu ovšem dodává, že existuje i degenerovaná forma ctnosti, deinos: označuje člověka, jemuž jeho vysoký intelekt slouží k tomu, aby vše obrátil ve svůj prospěch. Využívá své moci, bez jakýchkoli etických ohledů. „Jméno tohoto člověka, který se dostane z každé situace, znamená ,nebezpečný‘,“ varuje Gadamer: „Nic není děsivější než organizovaná síla ducha, jež nehledí na dobro a zlo.“ (Problém dějinného vědomí, 1994). Příklady z dnešního nejen politického dění v éře AI nechť si každý dosadí sám.
Všechny tyto věci jsou dostatečně známé – a přesto nikomu nevadí. Nesmrtelné výroky Havlíčkovy (To nebyla lež, paní redaktorko, to byla úspěšná marketingová strategie), Klausovy (dávná diskuse o tzv. Maradonově ruce, která před padesáti lety, ač ji viděl v opakovaném záběru celý svět, nebyla a spolurozhodla o mistrovi světa v kopané, neboť co rozhodčí nevidí, to podle klausismu-leninismu neexistuje).
Všechny tyto a další výroky by mohly stát hrdě po boku dávnému konceptu Josefa Goebbelse o stokrát opakované lži, jež se stává pravdou. Těch pečlivě spočítaných a dodatečně vyvrácených lží, které přivedly v předvolebních kampaních u nás k moci Babiše, předtím Zemana a dnes v USA Trumpa, bylo vždy násobně víc než u poražených kandidátů.
A každé to dodatečné vyvrácení lží a nesmyslů nakonec nehrálo vůbec žádnou negativní roli. Je ale otázka, zda to nakonec nesehrálo roli pozitivní, jako jasná komparativní výhoda vítěze. A uvádím je jen jako dalšího společného jmenovatele celého toho protrumpovského eintopfu na český způsob.
Divadlo, divadlo a zase divadlo
Samozřejmě, i letos se ukázalo, že všechny ty české i světové agentury a jejich zaručené prognózy naplňovaly před volbami, ale i po volbách, jedno pravidlo: po bitvě je každý pěšák Kutuzovem. Náhle je všechno všem jasné, to se přece dalo čekat, Harrisová udělala přece ty a ty nepochopitelné chyby, zatímco ještě před pár týdny byl všem stejně jasný opak.
Bitva snad poprvé v dějinách amerických prezidentských voleb napínavá jako nikdy předtím. S dodatkem, že u naprosté většiny průzkumů drtivě převládaly odhady, že měl-li někdo mírnou převahu, byla to spíš Harrisová. A ke stejnému závěru došla i zázračná metoda volebního modelu profesora Allana Lichtmana, jež přece málokdy selhala, totiž metoda „třinácti klíčů“, která od roku 1984 s jednou či dvěma výjimkami nikdy neselhala.
A netřeba se lacině pošklebovat jen omylům amerických průzkumů, stačí připomenout i naše domácí boty, například před posledními parlamentními volbami 2021 (KANTAR: cca o 2–3 %, STEM: cca o 6–7 %, MÉDIUM: cca o 6 %). A pak věřte prognózám – nebo je snad spolehlivější provařená křišťálová koule, popřípadě čtení z hvězd a letu ptáků, jako u antických filosofů?
Zopakujme si, že téměř všechny agentury v USA i ve světě slibovaly bezprecedentně těsný souboj! Napětí do poslední minuty! Do poslední vteřiny nerozhodně! Hlavně zůstaňte u svých přijímačů a serverů! Jak se ukázalo, s realitou to nemělo nic společného, šlo o divadlo. Nemusí člověk ani být teatrologem, aby v tom zase jasně identifikoval divadlo – a jeho zdařilé promo. Zbývá zjistit jaké…
Jaké divadlo?
Jít do voleb s tezemi, že buďto vyhraju já – nebo půjde o podvod. Anebo: když mě zvolíte, pak k volbám chodit nemusíte. To by možná v západní či severní Evropě zlomilo kandidátům vaz už dávno před volbami. Jenže v USA, kde je všechno, včetně prezidentských voleb, daleko víc show než jinde, to zdaleka neplatí. Ty výroky jako by měly jediný účel – zaujmout posluchače, vzbudit napětí a poprask.
Proto ty vzácně shodné průzkumy, že půjde o nerozhodnou bitvu. Ať vyhraje kdokoli, bude to rekordně těsný výsledek. S výzkumnou vědou to nemá nic společného. Účelem vždy bylo a je udržet diváka doma i ve světě u obrazovek, třeba až do rána! Jednoznačné vítězství by byla nuda.
Jako hra – nebo každá dobrá detektivka – to dává smysl. Jde o to, jaká ta hra je – v případě Trumpa šlo spíše o nejpokleslejší šmíru, jak upoutat diváky za každou cenu, jakýmikoli prostředky. Dokonce i ono obvyklé dodatečné sčítání lživých a pravdivých výroků v kampani (ať už jde o Trumpa – jindy u nás Babiše, Zemana, Fica či Orbána). Že kandidát prokazatelně lže? No a co? Vymýšlí si přece každý komik, od toho je komik. Politika se vaří jinde, třeba v bláznivé Muskově hlavě. Jisté je, že co zaujme více lidí, to platí. Jak známo, lhář i padouch prodává výtisk, Hitler na titulní straně, to je dosud zaručený recept na úspěch.
Co je tedy nové?
Nové je, že to, co samozřejmě platí a očekává se u „promo“ každého nového filmu, bestselleru či muzikálu, platí beze zbytku i v politice. Kdy to konečně nahlédneme, že politika – a zejména volební kampaně amerického střihu – se staly definitivně hrou? A že úspěch už se neměří metrem pravdivostí a jinými anachronismy… To vše je dávno pryč, kde žijete?
Úspěch legitimizuje všechno, a teoreticky i masový a usvědčený vrah, když bude mít za sebou silný píár tým a AI, s přehledem porazí všechny slušné kandidáty. Účinnou metodou může být i skandál. Jenomže ten platí a funguje jen tam, kde je morálka. A jsme u kořene věci.
Z toho všeho mi vyplývají dva závěry: nevěřit průzkumům, i ty jsou součástí hry a mají tendenci všechno dramatizovat. A za druhé – doby, kdy úspěch předvolebních debat, v USA i jinde, rozhodoval o konečném výsledku, jsou dávno pryč. Vůbec na nich nezáleží. Tvrdil-li Masaryk, že demokracie je diskuse, pak jsme, měřeno touto tezí, slušnou demokracií pohřbili dávno před americkými volbami.
Vladimír Just je teatrolog, divadelní historik, mediální kritik a esejista, emeritní profesor Filozofické fakulty Univerzity Karlovy.
