Poslední filmovou šíleností převlečenou za pohádku je Princezna na hrášku. FOTO: Bontonfilm / se souhlasem
FOTO: Bontonfilm / se souhlasem
KOMENTÁŘ / Bývaly doby, kdy české pohádky trhaly rekordy u všech generací a typů diváků, a to včetně odborné kritiky. Pyšná princezna, Byl jednou jeden král, Císařův pekař, pekařův císař, Šíleně smutná princezna, Tři oříšky pro Popelku, Panna a netvor, Tři veteráni, S čerty nejsou žerty a mnoho dalších. Ačkoli politické poměry byly vesměs neveselé, v dílnách autorů a režisérů se rodily hotové skvosty. Nejspíš právě proto.
Pohádka byla (kromě detektivek) únikový žánr, a přesto si ji nikdo netroufl ošidit. Naopak, filmaři ctili pravidla žánru, a tak měly příběhy princezen, králů, ježibab, čertů a jiných ďasů to, co dělá pohádku pohádkou. Dobrý scénář, kde dobro vítězí nad zlem, srozumitelný děj a archetypální postavy, poetické kulisy, v ideálním případě i chytrý humor. Do nějž se sem tam vešlo nenucené poučení či společenský kontext, aniž by vás přitom tvůrci do něčeho tlačili.
Rozumělo se samo sebou, že režisér si uměl vybrat dobré herce a dobře to všechno natočit. Pravda, Císařův pekař nebo Pyšná princezna dnes budí úsměvy svým budovatelským laděním, o kvalitách filmového řemesla však netřeba pochybovat. Dokladem toho je fakt, že se na ně dodnes lze dívat.
Odnesly to princezny
Postupem doby to však šlo s pohádkami od desíti k pěti. Naše rodinné filmové stříbro jaksi zešedlo, zpitomělo a zvulgárnělo. Jen za poslední dekádu bychom spočítali opravdu dobré pohádky na prstech jedné ruky. Sedmero krkavců od Alice Nellis, Anděl Páně 2 a řekněme první Princezna zakletá v čase. Zbytek, tedy zhruba šestnáct pohádek, je v lepším případě nepodařený žánrový experiment, v horším absolutní peklo. Nejen s princeznou, ale i všemi ostatními, které se autoři rozhodli do takzvané pohádky vrazit.
Začalo to už v půli devadesátek ukřičenými šišlavými čerty a retardovaným vodníkem ze mlejna, nahlíženo dnešní optikou ovšem pořád ještě vyhlížejí neškodně. Mezitím padly veškeré zábrany, obsahové i formální.
Bůhví kde se vzala ta potřeba za každou cenu upravovat klasický pohádkový kánon, dobrý nápad to ale nebyl. V posledních deseti letech vtrhli na plátna zavilí trpaslíci, vulgární čarodějnice, feministické princezny, draci mluvící česky i slovensky, trapní pohanští bohové, a dokonce Karel Gott s kladivem v pohádce Když draka bolí hlava.
Nejvíc to odnesly princezny. Z půvabných dívek, jež okouzlovaly nejen krásou, ale i důvtipem (Tři oříšky pro Popelku), se staly nafoukané, připitomělé, ba dokonce sadistické rajdy (Řachanda). O nelogických motivacích postav, bizarních kostýmech včetně moravských krojů a vlezlých sponzorských produktech ani nemluvě.
Zhusta se opisuje ze zahraničních vzorů (Pán prstenů, Harry Potter, Avatar – třeba v Zakleté jeskyni), případně se sobecky experimentuje na úkor dětského diváka (temný a stylově nesourodý Princ Mamánek). Nerozumějí tomu často ani dospělí, natožpak děti. Je to smutný úpadek řemesla a co je nejhorší – ignorování diváka.
Princezna na hrachu
Zatím asi nejděsivějším úkazem je nová Princezna na hrášku, jež vstoupila do kin před týdnem. Její autorka Pavla Krečmerová a režisérka Martina Adamcová nectí už zhola nic, žánr, výběr a režii herců, jazyk, vkus, srozumitelnost. Člověk až žasne, kam se dá zajít. Špatné je tu všechno. Scénář (princezna prchá z Francie do Čech, neb v její domovině propukla revoluce), herecké výkony (Dagmar Havlová, Lucie Vondráčková, Jasmína Houf, Pavel Kříž), režie, práce s kamerou (prší jen před ní, asi aby kostýmy a aktéři moc nezmokli), absence střihu, mizerný zvuk, zkrátka nulové řemeslo.
Nejbrutálnější je ovšem hrášek, pardon, hrách. Přebujelá zelená koule velikosti golfového míčku je bizár, který nečekáte ani v kuchyni Jiřího Babici. Natož ve známé pohádce. Princezna si sice říká Agnès de Sully de Montana Bleue a paní režisérka Tina Adams, to, v čem figurují a pod čím jsou podepsány, je ale jedna velká šmíra. Takhle vypadá český pohádkový výprodej. Nebohý Hans Christian Andersen. Ten se musí obracet v hrobě. I bez hrachu.
