Včera podepsali Emmanuel Macron a Angela Merkelová smlouvu o přátelství a spolupráci mezi svými dvěma zeměmi. Stane se tak symbolicky v den šestapadesátého výročí Elysejské smlouvy uzavřené stejnými národy a Cáchách, městě spojeném s postavou Karla Velikého. V některých komentářích se můžeme dočíst, že se jedná o sňatek Francie a Německa, či dokonce o počátek budoucího superstátu. Pravdou nicméně je, že dohoda je nápadná především tím, že v podstatě žádné konkrétní dohodnuté body neobsahuje. 

Často kritizované přeshraniční spolupráce je částečně potvrzením vývoje, který zde již nějakou dobu probíhá a dílem natolik obecnou deklarací, že se nabízí otázka, jaký je vlastně její praktický význam. Ve Francii přesto u některých politiků NF vzbudila takový odpor, že Macrona obviňují z vlastizrady a snahy postoupit Alsasko-Lotrinsko salámovou metodou Německu. O smlouvě jako takové neříká takový postoj vůbec nic. Ukazuje to spíš, jak moc jsou někteří národovci v Evropě odtržení od reality.

Pro nás asi nejdůležitější je příslib obou zemí, že se budou snažit koordinovat svůj postup v rámci EU. Je možná pochopitelné, že lidem obávajícím se diktátu EU z toho vstávají vlasy na hlavě hrůzou, ale při střízlivém pohledu se není čeho bát. Zaprvé totiž vzletné formulace mohou jen stěží překrýt fakt, že se obě země v důležitých otázkách týkajících se fungování evropského společenství zatím vůbec neshodnou. Merkelová pohřbila Macronovu navrhovanou reformu EU a ten pak zase odmítl podpořit německé snahy o změny imigračního systému včetně rozdělování migrantů. 

Deklarace vůle po nalezení a prosazování společné pozice v rámci EU je obdobná deklaraci jiné skupiny fungující nyní v rámci Unie. V roce 1991 se Československo, Maďarsko a Polsko v ustavujícím dokumentu Visegrádské skupiny zavázaly „sladit na základě zájmu jednotlivých zemí úsilí sloužící k vytvoření spolupráce a pevných vazeb s evropskými institucemi, a provádět konzultace o otázkách týkajících se jejich bezpečnosti; […].“ Uběhlo osmadvacet let a z V4 se zatím superstát navzdory dalším a konkrétnějším dohodám nestal. Není důvod, proč by tomu na základě stejně obecných prohlášení tak mělo být v případě Francie a Německa. 

Byť je krajně nepravděpodobné, že by smlouva v dohledné době vedla k zahlazení rozdílů v postojích obou zemí, nedá se říci, že by to bylo úplně vyloučené. Naprostým nesmyslem je naproti tomu názor, že budou Francie a Německo svým společným postupem válcovat malé země v Evropě. Při hlasování kvalifikovanou většinou je totiž potřeba, aby s nějakým návrhem souhlasilo alespoň 16 zemí, které navíc budou zastupovat 65 % občanů EU. Dvě největší země však dohromady tvoří jen asi třetinu populace a i kdyby měly dvakrát tolik, musely by pro svá stanoviska najít podporu dalších 14 zemí. 

I když se u nás v souvislosti s migračními kvótami rádo vypráví, jak nás ti velcí zase převálcovali, faktem je, že proti nim hlasovali kromě nás už jen Maďaři, Slováci a Rumuni. Stejně tak by tomu muselo být i při případných návrzích na daňovou harmonizaci, bankovní unii a další věci. Na těch se mimochodem momentálně neshodnou ani Macron s Merkelovou, natož aby pro nějaké společné stanovisko získávali další spojence. 

Nicméně zřejmě největším dokladem toho, jak vzdálené si i přes hezká slova obě země v otázkách zahraniční politiky jsou, je otázka stálého členství v Radě bezpečnosti OSN. Německo dlouhodobě usilovalo o to, aby se francouzské křeslo v tomto elitním klubu proměnilo na křeslo evropské. Francie místo toho v nové dohodě deklaruje, že bude usilovat o to, aby postavení stálého člena dosáhlo i Německo. Vzhledem k předpokládanému odporu Číny, Ruska a dost možná i současné americké administrativy, to je asi stejné, jako by Andrej Babiš deklarovalo, že podpoří Miloše Zemana v kandidatuře na amerického prezidenta v roce 2020. 

Celá tzv. Cášská dohoda je daleko spíš zoufalým pokusem demonstrovat shodu alespoň na základních principech evropského integračního procesu po vystoupení Velké Británie. Nejde o vznik nového mocenského bloku, ale o snahu přinejmenším symbolicky potvrdit odhodlání pokračovat v projektu evropského společenství ze strany dvou nejvýznamnějších zemí, které stály u jeho vzniku. Místo žádosti o ruku to tak připadá nezávaznou otázku, zda si v pátek nevyrazit společně do kina. 

Revue Forum Banner
Jiří Pondělíček
Další články autora