Francie a Německo uzavřely v Cáchách novou smlouvu o prohloubeném přátelství a spolupráci a potrefené husy se hned ozvaly. Podle europoslance Jana Zahradila jde o jasný signál toho, že obě země hodlají evropskou integraci v příštích letech dále posouvat směrem k federálnímu státu, podle ex-prezidenta Václava Klause dokonce oba státy hodily EU přes palubu, zatímco pro Zahradila naopak budou tyto státy nutit ostatní v EU k následování. Vážně?

Zaprvé, cokoliv se populistům hodí, aby vyvolávali strach. Ostatně strašení evropskou federací je oblíbené tématu euroskeptiků. Ale proč bychom měli mít strach? Naopak bychom se měli radovat, že dva silné evropské státy, které v minulosti vyvolaly tolik válek i k naší škodě, posilují své přátelství.

Zadruhé, jde o posílení pouhé koordinace, oba státy nebudují nové instituce, nepřenášejí nikam žádné pravomoci. Nebo chce pan Zahradil tvrdit, že když státy V4 provádějí časté konzultace a mají Visegradský fond pro některé projekty, že také tím budují superstát?

Zatřetí, konzultace mezi Francií a Německem nejsou nic nového. Probíhají neustále, a to mj. na bázi Elysejské smlouvy (1963). Takové konzultace jsou palivem pro pověstný francouzsko-německý motor EU.

Nepřeceňoval bych tedy význam této smlouvy. I když slovní projevy státnického páru, přezdívaného Mercron, přetékají europtimismem, v posledních letech skutek utek‘, a to zejména díky německé straně. Podívejte se jen na francouzské snahy o prohloubení eurozóny a na německý přístup k bankovní unii, její podstatné součásti.

Nic na tom nemění ani silná symbolika místa – města Cách. Německo a Francie uzavřely smlouvu o užší spolupráci ne na francouzsko-německé hranici, ale takřka nad hrobem sv. Karla Velikého, který v 8. stl. vytvořil Franskou říši přibližně na území těchto dvou států a dnešní německé území přitom násilně christianizoval. Rozkvět této říše, jejího hospodářství i vzdělanosti (např. karolínská minuskula sjednotila písmo), to může být to podprahové sdělení, které vedlo k volbě místa. Nelze také nepřipomenout, že jde i o místo, kde byli korunováni císaři Svaté říše římské, mj. náš Karel IV.

Ale zpět k tématu. I kdyby měl Jan Zahradil pravdu a Cášská smlouva založila tvrdé jádro evropské integrace (byť k tomu nemá nástroje), nelze odhlédnout od dvojího. Předně, pokud jde o strašení evropskou federací, ekonomicky jsme díky exportním vazbám – s nadsázkou řečeno – sedmnáctou spolkovou zemí Německa, nehrajme si tedy na něco, co nejsme – na stát, který je inertní vůči okolí a závislosti na něm. Dále, při pohledu na stav české politiky, např. neschopnost dlouhodobě vyšetřit ani relativně drobný podvod jménem Čapí hnízdo, by nebylo na škodu odněkud nasát trochu více západní politické kultury. Potáhne-li nás gravitace Cášské smlouvy tímto směrem, tím lépe pro nás.

Autor je europoslanec za KDU-ČSL