Adolf Opálka FOTO: VHÚ, se souhlasem
FOTO: VHÚ, se souhlasem
Úspěch výsadku Silver A vysazeného v prosinci 1941 a pravidelné vysílání radiostanice Libuše byly dostatečnou motivací i argumentem vyslat do protektorátu další výsadky, které měly zpravodajskou činnost rozšířit na více místech. Kromě zpravodajských výsadků byly zformovány i skupiny s čistě sabotážními úkoly. 28. března 1942 tak do vlasti seskočili muži ze skupin Out Distance a Zinc. Jejich vzájemné osudy byly provázané nejen společnými výcvikem a seskokem, ale i tragickými konci.
Plynutí informací od odboje spojencům a jakékoliv narušení zbrojního průmyslu nacistického Německa byly životně důležitými cíli, a tak II. oddělení zpravodajského odboru MNO začalo na březen chystat první jarní skupiny. Těm prvním dvěma shodou okolností veleli Adolf Opálka a Oldřich Pechal, dva mladí důstojníci, kteří spolu překonávali dobré i zlé v po celou dobu, co byli v Anglii.
Výsadek Out Distance ve složení Adolf Opálka, Ivan Kolařík a Karel Čurda měl sabotážní účel. Kvůli nepříznivému počasí a husté mlze se první pokus o vysazení 25. března nezdařil. Navíc těsně před startem se skupina musela potýkat s drobnými změnami. Výsadkový kontejner s destrukční materiálem musel ustoupit rádiové stanici Mark III a radiomajáku Eureka a byl skupině zaslán až se skupinou Intransitive, která skákala necelý měsíc po nich. Radiostanice měla být předána domácímu odbojovému hnutí, zatímco radiomaják měl navádět bombardéry na cíle a stejně tak i letadla s dalšími výsadky na předem určená místa výsadku. Vysazení s navigačními chybami se totiž do té doby nevyhnuly prakticky žádné ze skupin.
Halifax pro další let byl i s ohledem na počasí k dispozici v noci z 27. na 28. března 1942. Protože letadla nebyla k dispozici příliš často, zpravodajci se snažili vysílat více skupin pohromadě. Zatímco při prvním pokusu letěl s Out Distance výsadek Tin s úkolem zlikvidovat kolaboranta č. 1, Emanuela Moravce, o dva dny později dostala přednost skupina se zpravodajským úkolem, výsadek Zinc. Ten měl být vysazen v prostoru Uherského Hradiště a zajistit podobnou zpravodajskou základnu pro spojení s Londýnem, jakou měla Libuše, radiostanice výsadku Silver A, na Pardubicku.
Druhému zmiňovanému výsadku Zinc ve složení Arnošt Mikš a Viliam Gerik velel dobrý kamarád Adolfa Opálky, nadporučík Oldřich Pechal.
Skupina Zinc byla v noci 28. března 1942 vysazena jako první. Ale místo plánovaného doskoku v blízkosti Uherského Hradiště byla skupina vysazena na Slovensku u obce Gbely. To situaci výrazně zkomplikovalo, protože hranice Slovenského státu a protektorátu byly samozřejmě střeženy. Viliam Gerik poznal, že jsou na Slovensku, protože v nedaleké vesnici měl před válkou příbuzné. Ti se však odstěhovali, a tak parašutistům nezbylo než větší část výsadkového materiálu schovat v místní stodole. Nechali si jen kabelu s penězi a jednu vysílačku.
Zatímco Gerik a Mikš se vydali na přechod u Rohatce a podařilo se jim hranici přejít nepozorovaně, Oldřich Pechal byl zadržen o kousek dál dvěma německými celníky. Během kontroly dokladů byl vyzván, aby je doprovodil na četnickou stanici. Došlo k přestřelce a Pechal jednoho strážníka zastřelil a druhého smrtelně zranil. Peníze, které měl u sebe, uschoval, že se pro ně později vrátí a překročil hranici. Od padlých celníku si však zapomněl vzít zpět své falešné doklady. Bohužel měl smůlu, že zpravodajci si s falešnými doklady pro tyto výsadky mnoho práce nedali. Na dokladech bylo falešné jen Pechalovo příjmení z Pechala na Pešara, ale datum a místo narození a veškeré ostatní údaje byly pravé. Právě díky tomu se gestapo dostalo výsadku na stopu skutečně velmi rychle.
Out Distance neměl jako výsadek o mnoho více štěstí. Místo Táborska se skutečným místem doskoku stalo okolí obce Ořechov u Telče. Aby toho nebylo málo, kontejner s vybavením dopadl do obydlené oblasti bez možnosti jej získat, Adolf Opálka si při doskoku poranil nohu a Ivan Kolařík na místě srazu zjistil, že nemá doklady. Ty sice byly na falešné jméno, ale nechal si v nich fotografii své skutečné snoubenky s jménem a razítkem fotoateliéru. Skupina se rozdělila. Adolf Opálka se vydal pěšky na Znojemsko ke své tetě Marii Opálkové do rodných Rešic. Ivan Kolařík se vydal ke své rodině do Valašského Meziříčí, Karel Čurda na kontaktní adresu do Jindřichova Hradce.
Skupina se měla znovu sejít na základě inzerátu v Národní politice „Koupím česko-německý slovník”. Místem setkání byly Lázně Bělohrad u tiskaře Vojtíška. Adolf Opálka nějaký čas musel v Rešicích léčit poraněnou nohu, pak se přes Lázně Bělohrad dostal do Pardubic, kde se spojil s Alfredem Bartošem, a následně přesídlil do Prahy. Stejnou cestou ho o pár dní později nalezl i Karel Čurda.
Ivan Kolařík ve Valašském Meziříčí záhy vyhledal svou rodinu. Jenže gestapu se dostaly do rukou jeho ztracené doklady s fotografií Milady Hrušákové. A tak mu bylo od druhého dne po seskoku na stopě. Miladu vyslýchali jako první, následně i Ivanovu rodinu. Milada Hrušáková na gestapu vypověděla, že Ivana téměř tři roky neviděla a v kontaktu s ním není. Paradoxně krátce na to se Ivan u Milady a jejích rodičů zastavil. Tam se dozvěděl, že Milada zasnoubení zrušila a chystá sňatek s jiným. Milada mu řekla i o svém výslechu. Ivan Kolařík tedy odešel. Nechtěl dále nikoho z blízkých ohrožovat, a tak se 1. dubna 1942 ve Vizovicích otrávil tabletou s jedem. Jeho smrt však nepomohla. Gestapo nakonec zatklo a popravilo jak jeho příbuzné, tak i jeho bývalou snoubenku s rodinou.
Mezitím se výsadek Zinc pokusil znovu sejít. Velitel Pechal neměl štěstí na záchytné adresy, a nakonec se skryl v lesích, kde prožil dětství, Mikš a Gerik ukryli vysílačku na záchytné adrese v Buchlovicích a vydali se hledat velitele. Bohužel pátrání právě po Oldřichu Pechalovi ze strany gestapa již bylo v plném proudu. Z falešné legitimaci brzy zjistilo, že Pešar sice ve Vřesovicích nežije, ale rodina Pechalova ano. Legitimační fotografii navíc poznal jeho bývalý profesor z gymnázia a byla jen otázka času, než gestapo dohledá i Pechalovy příbuzné. Pechal po krátkém setkání se svými spolubojovníky skupinu nakonec znovu rozdělil. Sám potřeboval zůstat v lese v úkrytu a neohrožovat dál svou rodinu. Arnošt Mikš hodlal využít kontakt svých bratrů na odboj a Gerik chtěl vyzkoušet kontakt v Praze. Sejít se měli po uklidnění situace, ale k tomu již nikdy nedošlo.
Arnošt Mikš se úspěšně spojil se svými bratry, odbojem i s dalšími parašutisty v Praze. Nakonec však padl 30. dubna 1942 u Požárů na Křivoklátsku. Gerik po neúspěšném navázání kontaktu po třech dnech v Praze odešel na četnickou stanici a doufal, že ho vzhledem k jeho slovenské národnosti pošlou domů na Slovensko. Místo toho byl však předán gestapu a tam vypovídal a podepsal i spolupráci. Po válce byl v roce 1947 popraven za zradu.
Oldřich Pechal prožil několik dní v lese. Mezitím jeho rodinu gestapo zatklo, odvezlo do Kounicových kolejí a les nechalo pročesat. Pechal jim přesto unikl, nalezl pomoc místních vlastenců, pokusil se s nimi vybudovat odboj na Kyjovsku, ale nakonec byl zrazen konfidentskou sítí a skončil v rukou gestapa. Stal se legendou, která sice měla největší smůlu v dějinách výsadků, ale zároveň se zapsal do historie jako parašutista, kterého nezlomili. Popraven byl v září 1942 v koncentračním táboře Mauthausen.
Adolf Opálka nakonec měl štěstí o trochu více. V okruhu pražského odboje a díky spojení se Silver A, a tím pádem s Londýnem, měl možnost aspoň částečně začít pracovat. Stal se velitelem v Praze se ukrývajících parašutistů a 25. dubna 1942 spolu s Karlem Čurdou, Janem Kubišem a Josefem Valčíkem uskutečnil operaci Canonbury, tedy nálet na „škodovku“ v Plzni. Mise úspěšná nebyla. Spojenecké bombardéry ignorovaly světelná znamení připravená parašutisty a Škodovy závody zcela minuly, nicméně na důležitosti jejich snahy a odhodlání i v komplikovaných podmínkách života protektorátu plnit své úkoly to neubírá. Naopak. Parašutistům často chyběly informace, vybavení, a přesto s pomocí domácího odboje dělali vše, co bylo možné, aby mohli v týlu nacistického Německa bojovat s nepřítelem. Že to bude stále těžší a těžší měly dokázat další jarní výsadky.
