Jahjá Sinvár FOTO: Jewishvirtuallibrary (se souhlasem)
FOTO: Jewishvirtuallibrary (se souhlasem)
KOMENTÁŘ / Pohlavár Hamásu a klíčový plánovač pogromu ze 7. října loňského roku Jahjá Sinvár byl zabit během útěku do Egypta. Mohla by se tak otevřít cesta k deaktivaci gazánské fronty íránsko-izraelské války. Namístě je však opatrnost, pokud jde o všechny „rychlé naděje“.
Analýza DNA potvrdila Sinvárovu smrt. V době zabití dne 16. října měl u sebe předák Hamásu pas učitele organizace UNRWA Hániho Zúraba, který od dubna pobývá v Egyptě.
Sinvár patřil k hlavním organizátorům loňského pogromu a byl i na poměry Hamásu zastáncem tvrdé linie. Považoval situaci, kdy Izrael pronikl do Gazy a bojuje se silami jeho organizace a ostatních palestinských frakcí, za „výhodnou“ – a domníval se, že je to cesta k vítězství nad židovským státem, který kvůli údajně vysokému počtu civilních obětí postupně ztratí spojence. Dokud právě on řídil Gazu, naděje na jakoukoliv stabilní formu ukončení nepřátelství byly mizivé.
Pokud by Sinvárův Hamás vůbec kdy podepsal libovolnou dohodu o příměří (nic jiného než principiálně dočasné příměří se „sionistickou entitou“ pro islamistické ideology nepřipadá v úvahu), udělal by to jen a jen proto, aby mohl připravit nové útoky proti Izraeli. Někteří z jeho podřízených to ovšem řekli zcela otevřeně.
Co se stane v Hamásu teď ovšem netuší nikdo, samozřejmě kromě majitelů křišťálové koule. Posledně jmenovaní už léta básní o tom, že mezi islamisty jsou údajně „umírnění“, s nimiž se prý „dá dohodnout“ na nějaké formě poválečného uspořádání.
Současná situace je nicméně následující: Vojenské struktury Hamásu jsou v zásadě zničeny a zemřel muž, který nesl hlavní odpovědnost za spáchání loňského masakru a rozpoutání války. Zbylí operativci Hamásu se celé měsíce nacházejí na útěku před izraelskou armádou a jen výjimečně jsou schopni klást dočasný ozbrojený odpor.
Signály vypouštěné libanonským Hizballáhem po zabití jeho předáka Nasralláha ukázaly ochotu jednat o příměří s Izraelem nezávisle na situaci v Gaze. Palestinským islamistům musí být jasné, že stojí na konci cesty a jsou v tom sami. Žádná pozemní invaze Hizballáhu do severního Izraele jim nepomůže, protože jednotky a infrastruktura, které k tomu byly léta připravovány, jsou právě ničeny izraelskými ozbrojenými silami.
Posthamásovská Gaza?
Hamás po Sinvárovi ovšem nedostane žádnou atraktivní nabídku. Izrael bude trvat na tom, aby islamisté propustili všechna zbylá rukojmí, složili zbraně a kapitulovali. Jakékoliv případná dohoda musí zahrnout odstavení Hamásu od moci v Gaze a jeho nahrazení jinými mocenskými strukturami.
V posledních měsících se opakovaně objevovaly zprávy o různých možnostech, jak věci zařídit. Nejnadějněji vypadal scénář obsazení Gazy mírovými jednotkami umírněných arabských režimů, které by úzce spolupracovaly s místními palestinskými klanovými strukturami. Arabské vlády ovšem váhají – a izraelský premiér Netanjahu se až dosud k podobným možnostem stavěl jednoznačně odmítavě.
Gaza je, ač se to neříká otevřeně, v arabském světě považována za „černou díru“. Ani sousední Egypt nejeví o území zájem, ačkoliv je po roce 1959 neformálně anektoval a bojoval o ně ve třech válkách.
Důvodem je zejména radikalizace obyvatelstva. Struktury Hamásu spolu se školstvím spravovaným agenturou OSN UNRWA vychovávají po dekády všechny obyvatele Gazy – ať už jde o potomky vnitřně přesídlených Palestinců, nebo ne – v představě, že jsou diskriminovanými „válečnými uprchlíky“, kteří pouze dočasně žijí na území pásma. Že mají právo na „návrat“ na území kontrolovaná Izraelem a celý svět jim to dluží.
Vzhledem k extrémní míře indoktrinace obyvatelstva představuje jakékoliv pokojné řešení mimořádnou výzvu, která, měla-li by být dlouhodobě zvládnuta, vyžaduje zásadní změny. A proti nim se staví opravdu mnozí, včetně vlivných struktur OSN absolutně neochotných přehodnotit neslavnou roli vlastní „agentury pro uprchlíky“. Ta je za více než sedm dekád natolik úspěšná, že nyní již pracuje s více jak dvěma miliony „uprchlíků“.
Angažmá mezinárodních organizací vedlo k tomu, že se faktická vláda Gazy téměř nemusela starat o civilní funkce. Hamás samozřejmě jako všechny odnože Muslimského bratrstva (i jako libanonský Hizballáh) začínal coby charitativní organizace suplující funkce státních struktur. To však byla strategie získání moci, nikoliv cesta k plnohodnotnému převzetí vládní odpovědnosti.
Klíčovou otázkou, s níž vše stojí a padá, teď je, kdo by po kapitulaci Hamásu mohl převzít vládu nad Gazou. Odpověď stále neznáme.
Netanjahu nemusí mít zájem na pokračování bojů
Od loňského roku přímluvci teroristů z Hamásu po celém světě do zhloupnutí opakují, že prý izraelský premiér Benjamin Netanjahu „nemá zájem o mír“. To je však v lepším případě velmi ledabylá analýza – a v horším případě cílená lež.
Nesporně sobecké zájmy izraelského premiéra spočívají v udržení moci. V posledních měsících jeho podpora mezi veřejností opět pomalu stoupala, protože opozice podpořila americký tlak na něj a tím se do značné míry v očích spoluobčanů zdiskreditovala. A pokud platí, že Netanjahu postrádá dlouhodobou strategii, nutno ihned dodat, že zrovna tak strategie chybí USA a jejich oblíbeným hráčům na domácí izraelské scéně.
Netanjahu se po katastrofě z loňska potřebuje prezentovat jako vítěz nad Íránem, nikoliv vést „nekonečnou válku“. A jako vítěz by mohl vystupovat i na pozadí dohod, které po eliminaci Sinvára vnutí zbytkům Hamásu.
Široký regionální konflikt s Íránem a jeho proxies, který Hamás odstartoval, by navíc příměřím v Gaze také rozhodně neskončil. Zbylé pobočky teroristické organizace na západním břehu Jordánu nemusejí poslouchat Sinvárova/y nástupce a mohou si teď koneckonců dělat, co je napadne. Boje na severu ani dost málo nezávisejí na tom, zda se právě válčí také na vedlejší frontě v Gaze. A syrská fronta, z hlediska pozemních bojů víceméně klidná, zůstane nadále klíčovou kvůli narušování dodávek íránských zbraní Hizballáhu. Jemenští Húsiové také mentalitou nesměřují k ukončení války proti Izraeli. Žijí fantaziemi ohledně obnovení chalífátu, jejichž klíčovou součástí je, podobně jako u íránských sponzorů, „osvobození Jeruzaléma“.
Válka tedy může „nerušeně“ pokračovat, i kdyby v Gaze nastalo příměří. Otázka zní, jak velké šance mu teď vlastně lze připsat.
