Jak zemřel v roce 1948 ministr zahraničí Jan Masaryk? Komunistický ministr vnitra Nosek oznámil 10. března už po 14. hodině v parlamentu, že Jan Masaryk spáchal sebevraždu. Pitva přitom začala až o hodinu později. Noviny New York Times to ovšem viděly jinak a v titulku na první straně psaly o vraždě. Za doby komunistického režimu platila oficiální komunistická verze. Co se vlastně tehdy v noci z 9. na 10. března 1948 v Černínském paláci stalo?

Vyšetřování smrti Jana Masaryka probíhá nyní už popáté. Důvodem jsou dva podněty, které se objevily minulý rok. Byla objevena nahrávka z roku 1968, na které hovoří policista Vilibald Hofmann. Ten byl ráno 10. března 1948 vyslán do Černínského paláce a měl zajistit vchody a místo činu. Podle Hofmanna se s Masarykovým tělem před fotografováním manipulovalo. Na nahrávku policii upozornila badatelka Václava Jandečková.

Druhým podnětem je rekonstrukce pádu Masarykova těla, kterou provedli Ing. Jan Špička z výzkumného ústavu NTC Západočeské univerzity a Ing. Martin Čermák, Ph.D, absolvent Fakulty strojní ZČU, který se okolnostmi smrti Jana Masaryka zabývá už několik let. Oba nám pro FORUM 24 předvedli svoji prezentaci, ze které je zřejmé, jak postupovali a k jakým závěrům došli.

Ing. Čermák nejdřív shrnul, k čemu došla současná vyšetřování. Ta oficiální do současné doby proběhla čtyři. To první v roce 1948 bylo samozřejmě uzavřené jako sebevražda. Druhé bylo v roce 1968 a z něj máme hodně dat a informací, zejména ze svědeckých výpovědí. „Protože tam doktor Jiří Kotlář shromáždil obrovské množství zajímavého materiálu. Bohužel toto vyšetřování přerušila invaze, a tak skončilo závěrem, že to byla sebevražda nebo nehoda.“

Další vyšetřování probíhalo mezi lety 1993 a 1996 a vedl ho Jan Havel. To bylo odloženo bez závěru.

Poslední známé oficiální vyšetřování je z roku 2003, kdy bylo řečeno, že jednoznačně šlo o vraždu, a to vraždu vyhozením nebo strčením z okna za působení vnější síly. Ta vnější síla byla nutná, a proto se vycházelo z toho, že na místě musel ještě někdo být. Podle posudku znalce z oboru forenzní biomechaniky Jiřího Strause a jeho biomechanického zkoumání došlo k pádu Jana Masaryka z okna západní koupelny bytu na nádvoří Černínského paláce působením vnější síly. Podle něj to samovolný pád nebyl. Jenže tento posudek se oběma badatelům nezdál. To je současná situace.

„My jsme se to snažili pojmout vyloženě technicky a faktograficky, nevycházet vůbec ze svědeckých výpovědí, ačkoliv ty známe a máme je načtené. Tak jsme si řekli, že půjdeme pouze po surových faktech, kam až nás pustí matematika a mechanika, protože svědecké výpovědi nemusí být přesné, ale přírodní zákony se moc okecat nedají,“ říká Martin Čermák.

„Šlo o to, jestli se Masaryk mohl až do místa svého dopadu dostat vlastními silami. Položili jsme si otázku, kde byl poslední kontakt Jana Masaryka s budovou Černínského paláce. Druhá otázka byla, jestli se tam mohl dostat vlastními silami. Rozhodli jsme se, že budeme postupovat exaktně a logicky. Vycházíme v zásadě ze čtyř základních vstupů. Prvním je všem známá fotodokumentace Jana Masaryka ležícího na nádvoří. Existuje celkem pět fotografií, čtyři ukazují postavu a jedna je fotografie nohou. Někteří fotografové se podivují, že je jich jenom pět. Zbytek jsou fotografie okna, jeho postele a okolí jeho bytu. Dále pak vycházíme z náčrtku Kriminální ústředny a z původního pitevního protokolu profesora Hájka. Sami jsme provedli přeměření dispozice Černínského paláce a toho okna. Abychom vyvrátili některé teorie (uklouznutí na namrzlém parapetu), tak jsme zjišťovali stav počasí. Vycházeli jsme z dat z Klementina a meteorologické stanice Praha Karlov. Podle těchto údajů bylo tehdy poměrně teplé ráno, asi osm až devět stupňů, takže teorie o námraze na parapetu nejsou založeny na reálných faktech.“

Důležitým zdrojem je pitevní protokol. Ing Čermák vysvětluje, v čem je jeho význam pro rekonstrukci:

„Detailní analýza pitevního protokolu nám v zásadě říká to, že zranění kosterního skeletu jsou symetrická. Symetricky jsou poraněny paty, rozlámaná pánev a také žebra v přední i zadní části. Takže tělo padalo naprosto symetricky a nešlo o žádný šikmý dopad. Pitevní protokol nám ještě říká, že vnitřní zranění byla krvácivá, takže to vyvrací teorie, že ho vyhodili již mrtvého. Pitva také ukázala absenci potrhaných žilek v očích a skvrn v obličeji, které se objevují i tehdy, když je člověk dušen třeba jen 10 vteřin. Takové pak na obličeji zůstávají několik dní a Jan Masaryk je neměl.“

Podle Čermáka bylo zpočátku poněkud matoucí, proč neodpovídá zakreslení polohy těla a číselné údaje vzdáleností na policejním náčrtku.

„Zaujalo nás, že na náčrtku kriminální ústředny z 11. 3. 1948 je tělo Jana Masaryka nakresleno de facto v ose okna na rozdíl od fotodokumentace, která ukazuje tělo mimo osu okna. Ověřili jsme kóty na náčrtku a potvrdili, že de facto popisují opravdovou polohu těla Jana Masaryka, jak ji známe z fotografií. Je to tedy opravdu jen schematický náčrtek se správnými kótami. Dále jsme udělali to, že jsme vzali ležícího Jana Masaryka, protože víme, že padal symetricky a dopadl na nohy, a postavili jej nahoru na římsu která je pochozí a má šířku 55 centimetrů. S největší pravděpodobností padal z tohoto místa (ukazuje na fotografii stěny paláce) a osa jeho těla byla vzdálená od okraje okna zhruba jeden metr. Někteří lidé vyslovili názor, který není úplně hloupý, že se třeba mohl z toho okna po římse pokusit o útěk. Ve směru, kam se pohyboval, je na konci zábradlí, které by šlo přelézt a dostat se zase do budovy.  Pokud je pravda, že tam sedával a kouřil, tak třeba přemýšlel o tom, kudy by utekl. Tím druhým směrem by se zase dostal na střechu.“

„To nejdůležitější, čím jsme se zabývali, bylo, jestli se mohl vlastními silami dostat na místo, kde je jeho tělo zdokumentováno fotografiemi. Potřebovali jsme proto také zjistit nějakou metriku Masarykova těla. Tady nám vyšel vstříc Vojenský historický ústav, který nám poskytl Masarykovu kartu z doby, kdy rukoval na vojnu a posléze do první světové války. Tam je uvedena jeho výška 182 cm, to bylo v roce 1914 a bylo mu 22 let. V pitevním protokolu je délka těla 178 cm, což bylo také předmětem několika teorií, že profesor Hájek vůbec nepitval Masaryka a že to byl jiný člověk. Masaryk na fotografiích, zejména když vedle něj stál prezident Beneš, vypadal velmi vysoký. My jsme si taky mysleli, že měřil zhruba 190 centimetrů. Víme ale, že po čtyřicítce se člověk každých deset let zmenší asi o jeden centimetr. Když vezmeme v úvahu, že skelet byl zničen pádem, tak by výška uvedená v pitevním protokolu odpovídala.

Bylo ještě zapotřebí zaměřit polohu jeho těla, což badatelé udělali podle fotografií. Jan Špička byl instruován, kam si má lehnout, podle fotografií, a povedlo se to na první pokus. Byla tam naprostá shoda se vzdáleností, kterou Masaryk překonal při pádu od budovy. Bylo to 290 centimetrů k patě levé nohy, což je to, co uvádí schéma kriminální ústředny. Ale od těch 290  centimetrů je třeba odečíst převis římsy, která má zhruba 55 cm. Masaryk také po dopadu narazil patami do určitého místa a potom se tělo ještě posunulo o něco dozadu, asi o 70 cm. Takže v případě, kdyby padal jako svíčka, tak by dopadl 1,7 metru, maximálně se mohl dostat na 2,6 metru. To už je opravdu spíše nepravděpodobné.

Ing. Špička na to ve výkladu navázal: „Takže teď, když víme, kde byl Masaryk nalezen a v jaké byl výšce, máme nástroje, a není to složité, spočítat, jakou počáteční rychlost tělo mělo. To se spočítá a dostaneme se k nějakému číslu. Otázka je, jak posoudit, jestli je člověk vlastním odrazem schopen takovou rychlost docílit. Rozhodli jsme se, že to sami změříme. Můžeme použít různé nástroje, například akcelerometr, což je v podstatě krabička, která měří průběh zrychlení. Důležitý je vlastní skok, impuls toho člověka na začátku v momentě odrazu, protože když už člověk skočí, tak už pak nepřidá žádnou vlastní energii.“

„Vytvořili jsme si kopii té římsy. Máme křivky zrychlení a z toho jsme schopni integrací spočítat rychlost. Můžeme tedy spočítat, kam by dopadlo lidské tělo s danou počáteční rychlostí. Aby to bylo průkazné a nešlo jen o jeden skok nějakého sportovce, tak jsme měřili čtyři dobrovolníky různých výšek a hmotnosti a různé typy skoků: Bez rukou, další varianta byla normální skok za použití rukou, skok co největší silou a pak pád, jako by člověk jenom ukročil dozadu a spadl do prázdna.“

Co z toho nakonec vyplynulo? Byly získány „intervaly“ pro každou rychlost, kam by ten člověk dopadl. „Takže celkem jsme získali 16 pozic, kam by se tělo mohlo dostat. V tom intervalu je nejblíže k tomu bodu 1,7 metru normální skok s použitím rukou. Všemi čtyřmi testovanými způsoby by se Jan Masaryk mohl na to místo dostat. To byl ten první způsob, kdy jsme na to šli jen pomocí mechaniky.“

„Ten druhý způsob je zajímavější,“ popisuje Ing. Špička. „Použili jsme model, který používáme při simulaci chování lidského těla při různých dynamických dějích, jako např. při autonehodách. Je to model člověka (zvaný Virthuman), který používá pracoviště Nové Technologie – Výzkumné Centrum (NTC) na Západočeské univerzitě. Kromě autonehod pro něj umíme spočítat i jiné scénáře. Model je škálovatelný, co se týče hmotnosti, výšky, věku a pohlaví. Takže do něj jako vstup dáme výšku, hmotnost a pohlaví . Takto jsme vytvořili model Jana Masaryka a postavili jej na virtuální římsu Černínského paláce. Dali jsme mu námi naměřenou rychlost v daném směru. Po dopadu pak vidíme dynamiku pohybu. Tělo padá svisle, první kontakt je na paty, tělo se pak posouvá dozadu, narazí na pánev a v další fázi se může pohnout dozadu vlivem působení sil bezprostředně po prvním nárazu, a teprve potom dochází ke zranění hlavy. Ten sekundární náraz hlavě už tolik neublíží, energie pádu byla již spotřebována na deformaci obou pat a pánve. Ta simulovaná poranění modelu jsou v souladu s pitevním protokolem. Takže když se zamyslíme nad tím, jestli mohl být Jan Masaryk vystrčen nebo vyhozen z okna, tak si myslíme, že nikoliv.“

Představa možného pachatele, který by Masaryka nakonec shodil z římsy, podle obou badatelů neodpovídá situaci. „Měřili jsme, kam by zhruba z toho okna dosáhl další člověk. Musel by na tom parapetu ležet, aby dosáhl konečky prstů zhruba 75 centimetrů. V případě, že Masaryk opravdu stál tam, kde si myslíme, tak by maximálně zachytil jeho ruku. To může znamenat jenom to, že kdyby tam nějaký útočník byl, tak by mohl maximálně způsobit ztrátu rovnováhy, nebo by musel za ním vylézt na římsu. Ten parapet je dost široký a v té době tam ještě nebylo oplechování, které tam je dnes,“ říká Špička. Sám si ostatně pocity na onom místě vyzkoušel, protože, samozřejmě zajištěn, na římsu vystoupil, aby provedl měření. Pohled dolů do hloubky dává dostatečný doklad toho, čeho by se asi někdo v danou chvíli mohl odvážit.

Martin Čermák dodává ještě podrobnosti, které se týkají samotného Masaryka: „Jan Masaryk měl velmi bolestivé levé rameno a operovanou levou dlaň, neměl tedy optimální hybnost levé ruky. Takže pokud byl Masaryk přesvědčen, že tam někdo je, a já jsem přesvědčen, že tam někdo byl, protože výpovědi svědků říkají, že se v Černínském paláci něco dělo, možná skákal pod nějakou přímou hrozbou. Nebo měl v hlavě nějakého démona, nebo představu, že tam někdo je. To všechno je reálná možnost. To tělo padalo symetricky a bez rotace.“

Kloní se tedy k variantě sebevraždy, jak by někoho mohlo napadnout, když si četl první zprávy o jejich zkoumání, kde se říkalo, že sebevražda „je opět ve hře“?

To ani jeden z nich netvrdí a Martin Čermák říká, že tohle ani nebylo prvotním předmětem jejich zájmu. „Naše sdělení je takové, že my neříkáme, že to byla sebevražda, ale že sebevražda je spolu s vraždou možnou variantou. Byť třeba sebevražda vynucená okolnostmi. On se mohl na to místo dopadu dostat vlastními silami. To je v rozporu s posledním vyšetřováním, takže vyšetřování je třeba otevřít znovu a využít nástroje, které dříve nebyly k dispozici. Proto jsme podali podnět k otevření vyšetřování.“

Páchá ale někdo sebevraždu skokem dozadu?

„Probírali jsme to se soudními lékaři, s lékařem z Bohnic z oddělení sebevražd, který říkal, že je to málo časté, ale vyloučit se to nedá. Takže občas takto sebevrazi skáčou, i když málo. Není to tak, že my zastáváme teorii sebevraždy, ale že sebevražda je reálnou alternativou vraždy,“ doplňuje Martin Čermák.

Je ale nepravděpodobné, že by se otočil kolem podélné osy?

Jan Špička: „Je to naprosto nereálné.“

Martin Čermák: „Na to by měl jednu a půl vteřiny. Pokud by šlo o člověka, který se zabývá skoky do vody, tak by byl schopen takový scénář natrénovat. Jenže to by znamenalo desítky až stovky skoků. My jsme to konzultovali externě i s naším skokanem Navrátilem, kterému jsem přiblížil tu situaci. Ten mi říkal, že netrénovaný člověk by takovou otočku ve 14 metrech neudělal. My jsme jenom chtěli říci, co jsou reálné varianty a co nejsou.

Oba už byli podat vysvětlení na policii, která vyšetřování na základě nových podnětů znovu otevřela. Zdálo by se, že po více než 70 letech už nelze přijít na nic nového, ale ukazuje se, že to tak není. Přinejmenším je s praktickou jistotou možné některé varianty vyloučit. Masaryk neskočil z okna a nebyl z něj vyhozen. Nebyl před pádem dušen a padal živý. Někomu by to mohlo připadat málo, ale rozhodně to stačí na vyvrácení některých konspiračních teorií, například že pitváno nebylo Masarykovo tělo a že živý Masaryk unikl do zahraničí.

Vytouženým materiálem k celé kauze by pochopitelně byla svědectví ze sovětských archivů. Na ta si ale musíme nejspíš ještě počkat.