Památník Operace Anthropoid v Praze-Libni (místo úspěšného útoku čs. parašutistů na R. Heydricha) FOTO: ČTK/Krumphanzl Michal
FOTO: ČTK/Krumphanzl Michal
Atentát na Reinharda Heydricha je v posledních dvou desetiletích intenzivně připomínanou vojensko-historickou událostí. Pamětní desky, pomníky, památníky a muzea dějin druhé světové války zažívají zásadní proměnu, a to nejen v České republice, ale po celé Evropě.
I příběh československých parašutistů a jejich domácích spolupracovníků se stal symbolem českého vzpomínání na onen evropský a světový válečný konflikt. Násilná Heydrichova smrt a následná nacistická odplata dodnes rezonují českou společností a také ji rozdělují. „Stála vůbec Heydrichova smrt za ten strach a oběti?“
Heydrich jako strůjce masového vraždění
Heydrichova ničivá síla byla československé rozvědce známá prakticky od roku 1933, kdy z jeho příkazu zavraždil Alfred Naujocks v Mariánských Lázních německého židovského filosofa a emigranta Theodora Lessinga a v roce 1935 v hotelu Záhoří u Štěchovic ještě Rudolfa Formise, který z Československa organizoval německé protinacistické rozhlasové vysílání. Fémové vraždy a atentáty na politické oponenty během Noci dlouhých nožů v roce 1934 nebo Křišťálové noci roku 1938 byly Heydrichovou výsadou po celých devět let jeho působení v nacistických represivních strukturách.
Pod Heydrichovým vedením byly zahájeny hromadné vraždy lidí oxidem uhelnatým v německých psychiatrických léčebnách (září 1939 – červen 1941) i vyhlazovacích táborech v Chelmnu nad Nerrem (prosinec 1941), v Auschwitz-Birkenau (leden 1942), v Belzecu (březen 1942), v Sobiboru (duben 1942) a v Semlinu, zahájena byla též stavba Treblinky (květen/červen 1942). Do všech těchto táborů směřovaly židovské transporty z celé Evropy. Na Heydrichovu počest nazval říšský vůdce SS Heinrich Himmler systém vraždění jako operaci „Reinhardt“.
Na jaře 1942 už bylo zavražděno 25 % obětí holokaustu, než se zprávy o masovém vyvražďování dostaly ke spojencům a mezinárodní veřejnosti, ačkoliv nepotvrzené informace o hromadném vyvražďování civilistů, zvláště Židů, měla britská vláda už od 12. září 1941 a Sovětský svaz je částečně zveřejnil v lednu 1942. Tajná zpráva o chystaném využití Cyklonu B (označovaného jako „pruská kyselina“) dorazila ze Ženevy do Londýna a New Yorku na počátku srpna 1942.
Zraněná Třetí říše
Dne 1. prosince 1941 se Josef Gabčík a Jan Kubiš zavázali, že provedou „nějakou sabotážní nebo teroristickou akci, tak účinnou, aby měla patřičný ohlas jak doma, tak za hranicemi Československé republiky“. Dobrovolnou a vědomou přihláškou do akce, na jejímž konci byl mrtvý šéf Hlavního říšského bezpečnostního úřadu a zastupující říšský protektor Heydrich, už dopředu počítali s fatálními následky pro ně samotné, pokud budou dopadeni.
Jejich velitel Alfréd Bartoš popsal ve svém deníku krátce před odletem situaci, která je v okupované vlasti očekávala: „Proti nám: 1. buď jednotky s aktivním úkolem, 2. špehounství mezi civilním obyvatelstvem, 3. zastrašení obyvatelstva – vyhlášení výjimečného stavu. Rukojmí. Sotva týden. 4. Nepravděpodobné, že by se přímo dověděli o naší akci a jejích podrobnostech.“
Po pěti měsících utajovaného života v protektorátu mezi 29. prosincem 1941 a 27. květnem 1942 věděli všichni účastníci, že čin, k němuž se chystají, povede k jejich hromadnému zavraždění jakožto nepřiznaných vojáků, stejně jako jejich přátel-odbojářů i zcela nezúčastněných civilistů. Ovšem nešlo jen o Heydrichovu likvidaci, ale také o mimořádně důležité informace, které výsadky předávaly do Velké Británie. Zvláště zpravodajský výsadek Silver A (Alfréd Bartoš, Josef Valčík a Jiří Potůček) dostal za úkol zajistit spojení nejen s domácím odbojem, ale také získat zprávy o plánovaném hromadném vraždění lidí. Slova Osvětim a plyn se v depeších radiostanice Libuše objevují několikrát.
Fatální zranění, které si Heydrich odnesl z Holešoviček 27. května 1942, bylo zraněním samotné Třetí říše, o jehož dopadech se nikdo z českých účastníků tehdejších událostí nedozvěděl. Paradoxně rezonují v české společnosti více témata související s průběhem atentátu než jeho zásadní dopady na nejvyšší představitele Třetí říše.
Přitom dostupné zápisy rozhovorů a deníků Adolfa Hitlera, Heinricha Himmlera nebo Josefa Goebbelse dokládají mimořádně tvrdý dopad na psychiku nacistických pohlavárů.
Bylo 27. května krátce po půl dvanácté dopoledne, když říšský vůdce SS Heinrich Himmler přijal telefonát od prvního pobočníka Reinharda Heydricha. Právě schválil vydání nové nacistické propagandistické publikace s názvem „Podčlověk“ („Der Untermensch“), když jej Dr. Hans-Achim Ploetz informoval o zdařilém atentátu, který proběhl o hodinu dříve na okraji Prahy. Jen o pár chvil později telefonoval i K. H. Frank a informoval o zavedených opatřeních k dopadení atentátníků.
Zpráva se přes Himmlera rozkřikla mezi nejvyššími představiteli Třetí říše. Josef Goebbels si do deníku toho dne poznamenal: „Alarmující zpráva přišla z Prahy. Na Heydricha byl na předměstí Prahy spáchán bombový atentát, který jej poměrně těžce zranil. I když v tomto okamžiku nevzniká žádné akutní nebezpečí života, tak budí jeho stav obavy. (…) Musíme si být vědomi toho, že takový atentát by byl školou, pokud bychom nezakročili nejbrutálnějšími prostředky. Ale takové nebezpečí nehrozí. My už opanujeme takový pokus o uvedení protektorátu a vůbec obsazených oblastí do chaosu.“
Pro Himmlera to byla zcela nečekaná rána. Poslední telefonický rozhovor s Heydrichem měl předešlého dne v 19 hodin 40 minut. Oba muži rozhodovali o osudu židovských rukojmí, kteří byli zadrženi po žhářském útoku neznámého pachatele na výstavu „Sovětský ráj“ v centru Berlína. Celkem 154 nevinných Židů z říšského hlavního města bylo v noci na 27. května zavlečeno do koncentračního tábora Sachsenhausen a během dne s dalšími 96 židovskými vězni zastřeleno jako akt odplaty.
Podle Himmlerových záznamů v zápisníku dalších osm dnů po atentátu pravidelně telefonoval s ošetřujícím lékařem dr. Gebhardtem a Linou Heydrichovou. Osobně pak navštívil Heydricha i Linu v neděli 31. května 1942 v nemocnici v Praze a na zámku v Panenských Břežanech.
Smrt „kamaráda Heydricha“
Byl čtvrtek 4. června, když si Himmler v 9 hodin 24 minut označil přijetí zprávy o Heydrichově skonu runou. Goebbels si toho dne zapsal:
„V 10 hodin mi volal Daluege z Prahy. Přijal jsem s hlubokým pohnutím, že půl hodiny před tím Heydrich podlehl svým těžkým zraněním. Přidala se k tomu ještě otrava, a pak byl nezachranitelně ztracen. Ztráta Heydricha je nenahraditelná [!]. Byl nejradikálnějším a nejúspěšnějším bojovníkem proti nepřátelům státu. Ti, kteří jej zabili, tím způsobili nacionálně socialistické věci nejtěžší škodu. (…)
Celý den je zastíněn bolavým smutkem nad Heydrichem. Jednomu je, jako by mu byl od boku vyrván bratr. Když je někdo ze staré bojující gardy vyřazen, tak to vždy zanechá pocit smutku a osamění. V průběhu této války jsme utrpěli velkou ztrátu mezi vedoucími muži, že si o tom člověk musí už dělat vážné starosti a představy. Jestli to takhle půjde dál, tak jen málo z těch, kteří dali v revoluci nacionálnímu socialismu charakter, ještě zažije vítězství.“
Při večeři pak pak Hitler komentoval podle Himmlera Heydrichovu smrt takto: „S ohledem na úspěch atentátu na SS-Obergruppenführera Heydricha se Hitler při večeři vyjádřil, že nyní jednou provždy nařizuje, aby zvláště ohrožení muži dodržovali bezpečnostní opatření. Jelikož příležitost dělá nejen zloděje, ale i atentátníky, jsou heroická gesta, jako jezdit v otevřeném neopancéřovaném voze nebo chodit pěšky bez ochrany ulicemi Prahy, pitomostí, které [německému] národu k ničemu neposlouží. Kde není bezpodmínečně nutné, aby se tak nenahraditelný muž jako Heydrich vystavoval nebezpečí, může být (takové chování) odsouzeno pouze jako hloupost či tupost. Muži Heydrichova politického formátu si musí být vědomi, že na ně číhají jako na zvěř a bezpočet lidí přemýšlí, jak by je mohli zabít.“
Heydrichova smrt se 5. června 1942 stala tématem novinových článků v protektorátu i v Říši. Soustrastné telegramy protektorátních organizací a dopisy jednotlivců přicházely do Vůdcova hlavního stanu i na Pražský hrad.
Vídeňský župní vedoucí Baldur von Schirach před shromážděním dělnických odborů pronesl: „Už na podzim roku 1942 oslavíme Vídeň zbavenou Židů. Potom se budeme věnovat řešení české otázky ve Vídni. Kulky, které zasáhly našeho kamaráda Heydricha, zranily také nás samotné, neboť tyto kulky patřily nám všem. Udělil jsem proto jako župní vedoucí Vídně rozkaz, aby po evakuaci Židů byli odsunuti z Vídně všichni Češi. Tak jako osvobodím toto město od Židů, zbavím je také Čechů.“
Napětí z pomsty na českých civilistech rostlo s každým dnem, s kterým se blížil smuteční akt 9. června 1942 v Berlíně. „Velké umírání ve straně dělá Vůdci vážné starosti. Stranické a státní vedení se nyní shromažďuje téměř jen při účasti na státních smutečních aktech. To zanechává pozvolna u všech účastníků skličující pocit. Vůdce se smrt Heydricha velice dotkla,“ poznamenal si Josef Goebbels do svého deníku.
Pohřeb „nejlepšího nacionálního socialisty“
Při pohřebním aktu 9. června 1942 Himmler pronesl:
„Mohu zde ještě jednou před vší veřejností předložit myšlenky tohoto podlidmi obávaného, Židy a ostatními zločinci nenáviděného a pomlouvaného, a také kdysi mnohými Němci nepochopeného muže. Všechna opatření a jednání, která uskutečnil, činil jako nacionální socialista a Ssman. Z hlubokých kořenů jeho srdce a jeho krve naplňoval, chápal a uskutečňoval světový názor Adolfa Hitlera. Všechny problémy, které řešil, pojal ze základního poznání pravého rasového světového názoru a z vědění, že udržení čistoty, zajištění a ochrany naší krve je nejvyšším zákonem.
Měl přitom těžkou úlohu, vybudovat a vést organizaci, která se zaobírá prakticky jen stinnými stránkami našeho života, nedostatečnostmi, scestím a nepochopením, stejně jako zlou vůlí, zločinnými výhonky a asociálními nádory lidské společnosti. Největší zátěž této bezpečnostní služby národu spočívá totiž v tom, že na jeho muže sotva přijdou potěšující události. Pro všechny Němce bude ale jako krvavý svědek upomínkou, že Čechy a Morava jsou a zůstanou německými říšskými zeměmi, jak tomu bylo od nepaměti. Naopak, na onom světě bude žít s našimi starými kamarády Wietzelem, Moderem, Herrmannem, Mülverstedtem, Stahleckerem a mnoha dalšími uprostřed dlouhých praporů mrtvých vojáků SS a navěky bojovat v duchu v našich řadách. Naší svatou povinností je pomstít jeho smrt, převzít jeho úkoly a teprve bez milosti a slabosti zničit nepřátele našeho lidu.
Mně samotnému jen zbývá říct jediné: Ty, Reinharde Heydrichu, jsi byl skutečně dobrým SS-manem! Osobně Ti zde smím vyslovit svůj dík za Tvoji stálou věrnost a za Tvé skvělé přátelství, které nás spojovalo v tomto životě a které smrt nemůže rozdělit!“
Přímo u Heydrichovy rakve promluvil také Vůdce Adolf Hitler: „Věnuji tomuto mrtvému již jen několik málo slov. Byl jedním z nejlepších nacionálních socialistů, jeden z nejsilnějších obránců německé říšské myšlenky, jeden z největších protivníků všech nepřátel této Říše. Jako Vůdce strany a jako Vůdce Německé říše ti uděluji, můj milý kamaráde Heydrichu, po stranickém druhovi Todtovi jako druhém Němci nejvyšší vyznamenání, které mohu udělit: Nejvyšší stupeň Německého řádu.“
Po skončení pietního aktu vystoupil večer v uzavřené společnosti nejvyšších velitelů SS Heinrich Himmler, aby motivoval své muže k plnění brutálních rozkazů. Opět se věnoval Heydrichově smrti: „Druhou věcí, kterou jsem chtěl z množství záležitostí vyzdvihnout, je bohužel zdařilý atentát na Obergruppenführera Heydricha a docela věcné zjištění: Protivník přistoupil k odstřelům konkrétních lidí. To také osvětluje, pánové, v jakém postavení se nacházíte i vy – opakuji zde to, co již vyslovil Vůdce, že každá nepozornost je hloupostí. To nemá nic společného se statečností, nýbrž s hloupostí. (…) Hloupost bude potrestána. Musíme se z toho, co jsme nyní viděli, ponaučit. Neboť my chceme zabít protivníka, nikoliv protivníci mají zabíjet nás.“
A Himmler pokračoval uznáním statečných československých útočníků: „Atentátníci musí být velice dobře vycvičeni, musí být připraveni. Musí být velmi zkušení, energičtí, k smrti odvážní lidé. Ti se kdekoli nenajdou. (…) Považuji za správné Vám to říci na rovinu, neboť si z atentátu musíme vzít ponaučení a vyvodit důsledky. Že je pro nás tato metoda protivníka velmi nebezpečná, zvláště bude-li zastřelen někdo další, o tom nemusím ztrácet slova.“
Když zněla tato Himmlerova slova utajeného projevu, přijížděly již jednotky pořádkové policie a wehrmachtu ke spící středočeské obci Lidice, kterou do rána vyklidily, dospělé muže zastřelily a ženy s dětmi v následujících týdnech rozvezly do koncentračních a vyhlazovacích táborů.
Dne 10. června 1942 vzpomněl šéf celoříšského gestapa Heinrich Müller na poradě vedení Hlavního říšského bezpečnostního úřadu svého nadřízeného: „Všichni jsme pod vlivem osobnosti našeho šéfa, který byl duší naší organizace. Jeho smrtí vyvstanou nyní těžkostí zvenčí i zevnitř. (…) Existence naší organizace závisí nyní na našem výkonu a každý ze sebe musí vydat maximum. (…) Dalším atentátům a událostem, které by mohly následovat tu s SS-Obergruppenführerem Heydrichem, se musíme postavit s nejbrutálnější tvrdostí (rozkaz Vůdce). Za jednoho Obergruppenführera 50 mužů ve stejném či vyšším postavení. Proti zjištěným kontaktům musí být zakročeno odstrašujícím způsobem. (Oko za oko, zub za zub.)“ Dopad útoku na Heydricha byl zcela mimořádný a doslova otřásl vírou ve vítězství Třetí říše i těmi nejpevnějšími nacisty.
Heydrichův Generalplan Ost jako projekt genocidy
V době mezi atentátem 27. května a Heydrichovým pohřbem 9. června 1942 učinil Himmler zlomová rozhodnutí v otázce holokaustu a vyhlazování civilistů v Evropě, která z části přejal po svém umírajícím podřízeném. Pouhý den po atentátu, 28. května 1942, dokončil prof. Konrad Meyer tzv. „Generalplan Ost“, tajný plán nejvyššího vedení Říše na rasovou přestavbu celé východní Evropy, jenž počítal s vysídlením či vyhlazením 30–50 milionů Slovanů. Byl to Heydrich, kdo více než rok koordinoval vytvoření tohoto plánu.
Mezi 3. a 12. červnem 1942 Himmler řešil plánovaný výzkum výtažků z americké Dieffenbachie, které měly být využity pro hromadnou sterilizaci milionů zotročených dělníků/dělnic a zajatců. Problém byl ovšem v nedostatku rostlin, které byly vlivem válečných událostí „nedostatkovým zbožím“, a musely proto být pěstovány ve sklenících. Koncept dopisu nese přeškrtnuté oslovení „milý Heydrichu“. Projekt byl sice Himmlerem označen za mimořádně významný, ale od poloviny roku 1943 byl fakticky zastaven.
Do Vysokého Mýta u Pardubic bylo 5. června 1942 plánováno přenesení výroby nástaveb pojízdných plynových komor, které byly v celé jižní a východní Evropě užívány pro hromadné vraždění lidí už od prosince 1941. Oprávněné obavy z dosahu československého odboje, a tedy i prozrazení plánů genocidy nakonec 23. června 1942 vedly nacistické velení k odvolání této úvahy. Stalo se tak po zradě Karla Čurdy a odhalení odbojové sítě v Praze, Plzni a především Pardubicích.
Dne 19. června objevilo gestapo v jednom z pardubických bytů zápisky a depeše Alfréda Bartoše, které nejvyššímu vedení v Berlíně prokázaly, jak aktivní a rozšířený byl protektorátní odboj. Shodou okolností vyráběla firma IG Farben smrtelný Cyklon B jen kousek od hlavního sídla československého vojenského odboje v Pardubicích: vedle poboček v Desavě a Villers-Saint-Sépulcre také ve středočeském Kolíně. První zpráva o plynových vozech v obci Chelmno v okupovaném Polsku se v deníku The Daily Telegraph objevila 25. června 1942. Toho dne odvysílal svoji poslední depeši Silver A Jiří Potůček, který zůstal z původního výsadku Silver A a Anthropoid jako poslední naživu, a sice až do 2. července 1942. V Chelmnu byly zavražděny 3. července a 25. července 1942 děti z vypálených Lidic a Ležáků.
Atentát na Heydricha jako morální mezník
Užívání sousloví „spáchat atentát“ bylo v posledních letech úplně vytěsněno z mediálního prostoru s poukazem, že tak nacisté kriminalizovali hrdinný útok československých výsadkářů a jeho užívání snižuje význam odbojového činu. Je tomu právě naopak, neboť mladí muži a jejich přátelé šli do smrtelného nebezpečí s vědomím, že jejich čin je z hlediska platných zákonů nelegální, a právo je tudíž před smrtí neochrání.
O to více je třeba ocenit jejich odvahu. Oprávnění k odporu jim však dávaly přirozené principy Deklarace práv člověka a občana, k nimž patřila i obrana přirozených, nezcizitelných a posvátných práv a svobod, stejně jako právo na odpor proti útlaku.
K zastavení dosud nepoznané agrese a vyhlazovací války, o které v květnu 1942 měli prohrávající spojenci jen nemnoho informací, nevedlo jiné cesty. Vražda Reinharda Heydricha, vrcholného představitele německého nacionálního socialismu, byla vzorovým morálním a etickým mezníkem, která podtrhla nezadatelná práva západní civilizace v boji o vlastní přežití. I proto mohou být Češi na tento útok právem hrdí.
PhDr. Vojtěch Kyncl, Ph.D., je historik zabývající se dějinami 20. století, zejména problematikou německého nacismu a druhou světovou válkou, aktuálně působí v Historickém ústavu AV ČR a přednáší na Univerzitě Karlově. Mimo jiné je autorem přelomové monografie Lidice. Zrození symbolu (2015), která vyvolala odbornou i veřejnou diskusi.
