V posledních (přinejmenším) měsících se zdá, jako by se obyvatelé naší země rozhodli nechat se dobrovolně připravit o svobodu. Plíživě, bez odporu, za mocného přispění populismu a strachu. Toto nebezpečí se ale stále podceňuje – stejně jako tomu bylo v minulosti již mnohokrát, naposledy v roce 1948. Právě dnes, v Den obětí komunistického režimu, bychom ale nad svou svobodou měli přemýšlet ještě o něco více.

Tento významný den si 27. června připomínáme proto, že v roce 1950 byla komunistickou zvůlí zavražděna Milada Horáková. Tato statečná žena nám dodnes připomíná nejen to, jak důležité je v životě se nesklonit, ale také to, jak moc každý národ potřebuje hrdiny. A zároveň to, jakou moc měla propagandistická kampaň, která způsobila, že si smrt její i dalších obviněných přály desetitisíce lidí.

Zrůdná komunistická ideologie měla možnost zmanipulovat své obyvatelstvo do takové míry, že mnoho lidí přálo smrt nevinné ženě, která se rozhodla postavit zločinnému režimu. Horáková se stala jedinou ženou z 248 osob, které byly v tomto temném období popraveny. Přes smrt všech těchto lidí (a samozřejmě zničené životy tisíců dalších vězněných, sledovaných a jinak perzekuovaných občanů a jejich rodin) i dnes máme v poslanecké sněmovně komunistickou stranu ve stálými preferencemi kolem 12 procent, přesto dnes opět dáváme možnost nesystémovým, a tak možná ještě nebezpečnějším subjektům, aby získaly svůj nezanedbatelný díl na moci v České republice.

Po roce 1989 jsme po půlstoletí (včetně 2. světové války) získali svobodu a demokracii – tu, ve kterou věřila i Milada Horáková. V tento den bychom si tak měli připomenout nejen její smrt, ale také smysl její oběti, který by nám měl denně klást na srdce, že život ve svobodné zemi není samozřejmostí. A pokud se ve volbách necháme ovládnout totalitní mocí v jakékoli formě, vzdáme se svých západních spojenců a otočíme kurz našeho směřování na druhou stranu, nových obětí nových režimů se můžeme dočkat rychleji, než by se mohlo zdát.