Smrt v sedle FOTO: ČTK
FOTO: ČTK
NEZNÁMÉ PŘÍBĚHY FILMŮ / Každý z nás má asi své známé herce spojené s nějakým konkrétním filmem. Nedávno zesnulého Rudolfa Jelínka (27. 2. 1935 – 10. 8. 2024) si jistě mnozí vtiskli do paměti v tak protikladných rolích jako majora kontrarozvědky Hradce ze seriálu 30 případů majora Zemana (1974–1979), jiní už předtím naopak jako Jana Kubiše z Atentátu (1964), obojí v režii Jiřího Sequense. Já sám si ho zase nejvíc pamatuji jako budoucího žokeje Tomáše Boučka v režijní prvotině Jindřicha Poláka (5. 5. 1925 – 22. 8. 2003) Smrt v sedle (1958). Snad i pro pocit, že málokterý film jsem v první polovině 60. let vídával jako kluk v televizním vysílání tak často.
Chodil jsem tehdy do Tábornického oddílu ČSAV, tak trochu skrytého oddílu skautského, který se později při obnově skautingu stal jeho integrální součástí. A westernovou poetiku filmu jsem pociťoval jako přirozený výraz našich romantických chlapeckých ideálů, jakkoli v samotném příběhu byly tyto ideály naopak předmětem ideologicky podložené kritiky. A že byl film barevný a v jedné své verzi dokonce širokoúhlý, to jsem si z tehdejších malých černobílých televizních obrazovek také sotva mohl odvodit.
Bez braku není ani umění
Dnes se mi případ Smrti v sedle jeví tak trochu podobný případu Fričova filmu Pytlákova schovanka aneb Šlechetný milionář (1949). Také on měl být parodií na brakovou literaturu, svou návštěvností téměř 4,5 milionu diváků budí však dojem, že ti ho jako parodii příliš nevnímali a šli si po svém vychutnat sladkobolnost ztraceného prvorepublikového kýče. Víc než třímilionová návštěvnost Smrti v sedle napovídá, že u ní mohlo dojít k podobnému úkazu, kdy hlad po vydavatelsky eliminovaných sešitových edicích jako Rodokaps (= Romány do kapsy), Rozruch (= Romány vzrušené chvíle), Weekend a Divoký západ zasytilo dílo, které bylo napohled součástí kritiky jejich zhoubného působení.
Literární historik Pavel Janáček popsal v publikaci Literární brak: operace vyloučení, operace nahrazení, 1938–1951 (2004) podrobně proces zejména poúnorového cenzurního vytlačování populární literatury z kulturního panoramatu. Jakmile možná i dobře míněné úmysly dostanou ideologické a mocenské placet, je zle. To postřehl už Josef Škvorecký, když se někdy v 50. letech vyjádřil, že bez nízké literatury není ani ta vysoká, že kde není brak, není ani umění. A to platí i o filmu.
Socialistická cowboyka
„Čs. státní film natáčí cowboyku,“ zněl titulek Svobodného slova 4. 9. 1957 a už jen on je příznakem toho, že se dělo něco neobvyklého. Minulý rok byly odhaleny Stalinovy zločiny a zároveň krvavě potlačeno maďarské povstání, socialistický blok se potácel ode zdi ke zdi, sešněrovaná domácí filmová tvorba zoufale hledala nové cesty. Okno příležitosti se otevřelo právě v letech 1957 a 1958, aby se pak zase na několik let zavřelo sekyrnickou ideologickou konferencí v Banské Bystrici v únoru 1959.
Pouhá dvě léta ale stačila, aby vznikla díla, která mají svou platnost dodnes a za kterými stojí jména například Václava Kršky, Jána Kadára a Elmara Klose, Františka Vláčila, Ladislava Helgeho, Vojtěcha Jasného, Zbyňka Brynycha, také Martina Friče či Karla Zemana. Anebo právě Jindřicha Poláka, jednosemestrálního studenta práv, který dal od roku 1946 přednost práci ve Filmovém studiu Barrandov a podílel se jako asistent režie či pomocný režisér na filmech Otakara Vávry, K. M. Walló, Miloše Makovce, Vladimíra Čecha, Kadára s Klosem či Čeňka Duby. Samostatně natočil do té doby jen dva krátké televizní loutkové filmy v roce 1955 a 1956.
Já zapomněl, že jsme v Československu
A teď najednou dlouhometrážní hraný film, navíc barevný Cinemascope se stereofonním zvukem, rozlehlými přírodními scenériemi a westernovými melodiemi Evžena Illína na slova Zdeňka Borovce: „Seno a stáj, tak voní náš kraj, / i do oblak máš tu blíž, / a nad údolím, kde zdvihá se dým, / dusot kopyt uslyšíš.“ Koho by to v čase dosavadních schůzovních dramat, častušek a víry, že „zítra se bude tančit všude“, nestrhlo navzdory tomu všemu odérem západních prérijních dobrodružství? Stržen a podmaněn jím je především Jelínkův Tomáš, ponořený do četby rodokapsů až tak, že si ve svých vnitřních monolozích plete s jejich světem i okolní realitu.
Se shovívavým nadhledem bere úlety jednoho ze svých svěřenců ředitel státního hřebčince Křepelka (Radovan Lukavský). Když na Tomáše promluví anglicky a ten nerozumí, jen trochu dvojsmyslně ucedí: „Jo vidíš, já zapomněl, že jsme v Československu. Ty na to někdy taky zapomínáš, viď?“ Rovnou posměchem naopak stíhá Tomáše akurátně pedantický trenér Mikota (Jiří Sovák), bývalý dragoun, jak se ale posléze ukáže, figura zábavně potrhlá. Porozumění nenachází Tomáš ani u jeho přísně střežené dcery Věry (Jana Kasanová), kterou by chtěl nazývat románovým jménem Maud, natož u svých kamarádů, žokejských učňů. S jedním z nich, Frantou (Jan Přeučil), se dokonce porve a Franta s monoklem zosnuje pak spolu s Věrou při nácviku ochotnického představení Písně pastevců fingované přepadení Tomáše maskovanou kovbojskou skupinou, která ho má z jeho závislosti na braku vyléčit.
Činorodý selfmademan
Námět a scénář dobrodružného filmu je výsledkem spolupráce Poláka se scenáristou a autorem knížek pro děti a mládež Jiřím Cirklem (1920–1996) a literární scénář byl v tehdejší barrandovské tvůrčí skupině Šebor–Bor schválen už 12. 6. 1957. Vladimír Bor (1915–2007), později vlivný podpůrce české filmové nové vlny, se po letech ve svých vzpomínkách Život s uměním (2015) o debutantovi Polákovi zmiňuje jen na jednom místě. Zato ale jako o člověku „s velkým talentem pro akční filmy (Páté oddělení, Smrt stopařek) a s nemenší činorodostí, s kterou se pak uplatnil v Německu dávno předtím, než u nás došlo ke konjunktuře podnikání“.
To je pro budoucího tvůrce čtyř televizních sérií Pana Tau (1971–1978) a dalších úspěšných koprodukcí charakteristika víc než výstižná. Polák se všemu musel naučit v praxi, proto později nikdy neztrácel čas vzletnými koncepcemi a novinářskými rozhovory, zato ale ve své prvotině přivedl na svět přitažlivý, napínavý a zábavný hybrid hned několika žánrů, který předznamenal jeho celoživotní suverenitu jak právě žánrovou, tak i technologickou. Přitom podle Tomáše Baldýnského (Reflex č. 39/2003) sám za svou přednost považoval něco zcela jiného: „Odevzdával jsem filmy včas a nepřešvihával jsem rozpočet.“
Dva filmy najednou
Taková vlastnost byla ovšem zcela zásadní právě už u Smrti v sedle. Technický scénář, který si psal Polák sám, byl schválen 20. 2. 1958, natáčení začalo 28. 3. 1958 a skončilo 4. 10. 1958. Statistika Čs. filmového ústavu uvádí celkem 353 dnů výrobní doby, z toho 36 filmovacích dnů proběhlo v hostivařských ateliérech, 96 dnů v exteriérech. Těmi se stalo okolí Pardubic, Chrudim a hřebčín ve Slatiňanech, na Slovensku Muráň, Dobšiná a nedaleká vodní nádrž Palcmanská Maša, dobudovaná teprve v roce 1954. Letecké záběry na tuto plochu film velkoryse uzavírají, v ději se však vyskytují i jinde a už jen to představovalo nepochybně pro produkci mimořádné finanční nároky. Asi i proto se Smrt v sedle stala s výrobními náklady 5,96 milionu Kčs hned druhým nejdražším filmem za léta 1956–1960, suverénně ovšem vedl poslední díl Vávrovy husitské trilogie Proti všem (1957), projektu státem přednostně fedrovaného, který stál 11,68 milionu Kčs.
Už jen samo vyhledání přírodních lokací střídajících zalesněný terén s rozlehlými pláněmi, skalnatými roklemi i horskými říčkami muselo být nesmírně náročné, stejně jako dopravní přesuny štábu a herců z Prahy či uplatnění kamerových jízd při dlouhých honičkách na koních. Kameraman Rudolf Milič dovedl ovšem stvořit atmosféru nezaostávající nikterak za pozdějšími německými vinnetouovkami, a to nejen při divokých akčních scénách pronásledování, ale i ve ztišených lyrických pasážích třeba nočního koupání Věry a Tomáše či v detailech koňských hlav a očí. A to točil vlastně dva filmy najednou, širokoúhlý i klasický, protože široké plátno mělo zatím jen minimum kin.
Smrt pod sedlem
Citlivý vztah Tomáše k jeho koni Ivanovi je něčím emočně rudimentárním, co ho odlišuje od obdivovaného bývalého žokeje Kosiny (Eduard Dubský). Ten jediný dává sice Tomášovi najevo jakési pochopení, jakmile ho ale divák spatří při nelítostné koňské drezúře, začne rychle chápat, že to je asi falešný hráč. Stejně jako jeho přítel Pilc (Ludvík Veselý), zase bývalý bookmaker, z jehož úst při vzpomínkách na podvodnou minulost obou zazní průhledně ironická věta o jejich přítomné existenci: „Zkrátka pěstujeme socialismus.“
Je jasné, že zápletka s následujícím přepadením účetního statku Šulce (Josef Beyvl), jeho postřelením a krádeží výplat má své kořeny právě někde tady. Ale její spletení s maskovanou hrou Tomášových kamarádů má i teď svůj vtip a napětí až do konce. Kosina hraje po loupeži svou hru, divák dlouho neví, kdo byl jeho komplicem, až všechno vyvrcholí smrtelnou rvačkou Kosiny s číšníkem Vaníčkem (Miloš Varuška), bývalým cirkusákem a zručným eskamotérem. Při ní se Tomáš nepozorovaně zmocní tašky s lupem a následuje poslední dramaticky natočená a Josefem Dobřichovským sestřižená honička, pachatel je dopaden, po nešťastném pádu musí však být na místě utracen Tomášův milovaný Ivan. Smrt nepřišla v sedle, ale pod ním.
Distribuční rekordman
Premiéra filmu se odehrála 27. 3. 1959, jen v pražském kině Světozor se udržel na programu devět týdnů. Divákům zjevně nevadilo Mikotovo závěrečné pedagogické přiznání tváří v tvář happyendovému sblížení Tomáše a Věry, že on byl „mnohem horší“ než ti dnešní mladí, ani Tomášův komentář, že hrdina jeho brakové četby teď už „navždy zmizel za nekonečným obzorem“. Nezmizel, což dokládá scéna, kdy Mikota po přepadení zabavuje klukům jejich pod slamníky ukrývanou četbu a cituje názvy jednotlivých sešitů. A jsou to skutečně vydané romány Žhavá Arizona (1937), Kavalír Západu (1938) a Svědomí pustiny (1940). Všechny jsou k nalezení v soupisech publikace Pavla Janáčka a Michala Jareše Svět rodokapsu (2003) a dodnes jistě někde leží na starých zaprášených půdách, objevovány zas novými generacemi čtenářů.
Smrt v sedle si z nich udělala oprávněnou legraci, zároveň ale v suchopáru konce 50. let oživila jejich romantiku dálav, dobrodružství a hrdinských činů, a to kombinací westernu s kriminálkou, s názvuky filmu hudebního a cirkusového či parodie na dobové zápaďácké snobství, jaké představuje figura holiče Ríši v podání Miloše Nesvadby. Všechno se to dá posuzovat pod tím či oním ideologickým úhlem, upřít se však Smrti v sedle nedá krása filmového obrazu, technicky až nepochopitelná akční dynamika i zdrženlivá výstižnost lidských typů. Snad i proto se film udržel v distribuci až do roku 1992.
