Zlatá šedesátá. Krunýř komunistických dogmat pomalu povoloval, budovatelský patos vyčichl a nálada ve společnosti se měnila. Točily se do té doby nemyslitelné filmy, vycházely knihy, které by před desti lety nemohly spatřit světlo světa. Konečně bylo možné cestovat do zahraničí, aspoň do nejbližsích socialistických států (NDR, Maďarsko) a na pozvání dokonce do Jugoslávie a do takzvané kapitalistické ciziny. Lidé sice pořád museli stát dlouhé fronty na některé základní potřeby, natož na věci, které byly „nadstandard“.

To všechno spolu s hospodářskou stagnací či spíše postupným úpadkem, který si vedení KSČ nedovedlo vysvětlit, vedlo k pádu starého vedení v čele s Antonínem Novotným a nástupu „Pražského jara“. Všeobecná diskuze, která se po Novotného pádu rozpoutala na všech úrovních, ovšem nikdy nepřipustila jakékoli principiální pochyby o správnosti a humánnosti socialistického zřízení.

„Návrat před rok 1948“, jak se tomu říkalo, si vlastně nikdo nedovedl představit a každému bylo jasné, že debata na toto téma by nebyla přijatelná ani pro reformní KSČ. Obecně mělo jít o vytvoření jakéhosi „socialismu s lidskou tváří“, kde by se lidem žilo lépe, na jejich názory by se bral ohled, ale na základní hodnoty – vedoucí úlohu (reformované) KSČ a hlavně společenské vlastnictví výrobních prostředků by se nesahalo.

Všecko bylo dávno znárodněno a nikdo si nedovedl představit, jak by se věci vůbec daly vrátit do starých kolejí. Tím méně si někdo dovedl představit, že by podniky těžkého průmyslu, vybudované už pod komunistickým vedením, mohly patřit někomu jinému než státu. Spíš šlo o to, obnovit staré tradice  tzv. lehkého průmyslu, jehož výrobky mívaly světovou úroveň a který byl v rámci direktiv z Moskvy likvidován právě ve prospěch dolů a hutí. S určitým zjednodušením si široká veřejnost představovala, že bychom mohli převzít tzv. jugoslávský model.

V Jugoslávii byly podniky sice také znárodněny, ale řídily je podnikové rady, ve kterých měli významné slovo zaměstnanci, jako zástupci vlastníka – lidu. Hospodářství mělo řadu tržních rysů, drobné podniky a řemeslníci byli prakticky nezávislí. Země přijímala rozvojovou pomoc ze Západu, hlavně z USA. Kdo se dostal na dovolenou k Jadranu, viděl, že obchody jsou plné zboží v balení, z něhož až oči přecházely. Neméně důležité bylo, že Jugoslávci mohli cestovat do západní ciziny a mohli si dokonce vyměnit určité, byť omezené množství peněz. V šedesátých letech také mnoho Jugoslávců z chudších oblastí (hlavně z Bosny a Hercegoviny) odjelo jako gastarbeitři do západního Německa a vydělávali si tam slušné peníze. O takových věcech se našim občanům mohlo jen zdát.

Vypadalo to, že tam už socialismus s lidskou tváří funguje. Politicky ovšem nebyla Jugoslávie součástí sovětského bloku, nebyla tedy členem Varšavské smlouvy ani Rady vzájemné hospodářské pomoci (RVHP), takže v situaci, kdy v Evropě probíhala studená válka, byla v podstatě neutrální. Také proto se na jaře 1968 občas objevoval požadavek neutrality.

Něco takového by ovšem už naprosto jasně znamenalo odtržení od sovětského bloku, a to Brežněv a jeho politbyro nemohli v žádném případě připustit. Zarážející byla neuvěřitelná naivita, s níž si lidé představovali, že to půjde, a varovné hlasy, jakkoli jich bylo málo, narážely na okamžitý odpor. Vedení KSČ se ocitlo v pasti.

Těm přece muselo být jasné, že bez návratu k tvrdšímu kursu, a v prvé řadě bez radikálního omezení svobody slova to nepůjde, a Sověti to Dubčekovi a jeho kolegům několikrát jasně řekli přímo do očí. Návratem ke starým pořádkům by se ale v očích veřejnosti dokonale zdiskreditovali, a tak hráli potupnou hru o reformách proti mnohonásobně silnějšímu protivníku až do trapného konce, i když nepochybně museli vědět, jak to dopadne.

Přpojím teď osobní vzpomínku. V srpnu 1968 jsem jako čerstvý absolvent vysoké školy byl spolu s dalšími absolventy brněnské univerzity v úvodním „přijímači“ naší jednoleté vojny u spojovacího praporu v Kroměříži. Z našeho pohledu se jakoby nic nedělo, byli jsme sice přilepení k rádiu a rozhlasu po drátě, takže jsme věděli, že do republiky se valí kolony sovětských tanků, ale my jsme z okna kasáren viděli jen protější hřbitov.

Snídaně byla uvařená a stáli jsme na ni jako každý den v dlouhé frontě, která se táhla přes celý kasárenský dvůr. Všichni vzrušeně diskutovali : „Rusáci musí bezpodmínečně pryč!“ „To není možné, to civilizovaný svět nepřipustí!“  „To si Američani určitě nenechají líbit!“ „To je proti mezinárodnímu právu!“ Bylo, ale civilizovaný svět to připustil, bylo by přiliš riskantní připustit porušení „rovnováhy sil“. Pamatuji si, jak jsem v hloučku kamarádů řekl: „Hoši, ti tady budou nejmíň dvacet let, a i pak, změna bude muset přijít jedině z Moskvy…“

To jsem samozřejmě nemohl tušit, že se má slova vyplní skoro přesně. Všichni se na mě ovšem vrhli, že jsem poraženec, zbabělec a tak dále. Myslel jsem si své a jako obvykle jsem si krátil čas čekání ve frontě četbou. Právě jsem četl Ošklivou vévodkyni Markétu pyskatou od Feuchtwangera, tu kroniku středověkých intrik a podrazů. Vlastně dobrá četba pro ten den, stejně jako ve středověku právě vítězilo právo silnějšího. Přistoupil ke mně kapitán Dubašák, náš velitel: „Já se vám divím, taková situace, a vy si klidně čtete!“ No, bylo mi jasné, že vztek a zatínání pěstí nic nezmůže, bohužel.

Důstojníci praporu později dopoledně postavili na dvůr pojízdnou radiostanici, která mohla vysílat na středních vlnách a chtěli vysílat zprávy o dění ve městě. Ale dohromady nebylo co, nehledě na to, že sotva někdo by si tuto „stanici“ naladil. Taky jeden z tragikomických rysů české obrany proti okupaci.

Nedělo se nic, jen jsme poslouchali rozhlas. Teprve kolem poledne se na silnici od Zdounek – poznamenávám, že to není žádná z hlavních silnic, vedoucích do Kroměříže – objevil gazík s bílým pruhem a za ním se pomalu sunula kolona asi třiceti nákladních aut. Stáli jsme přilepení k oknům. K našemu údivu to ale nebyla auta vojenská, i když měla ten typický bílý pruh přes kapotu. Byla to auta modrá, bílá, červená i šedá, jaká tehdy kodrcala po sovětských cestách-necestách.

Na korbách vezla vždy dva nebo tři plechové sudy s naftou. Na dvířkách některých z nich bylo dokonce vidět názvy kolchozů někde na Ukrajině, kterým mocná sovětská armáda ta auta zřejmě zrekvírovala. Odkud jeli, kdo je řídil (jestli vojáci nebo kolchozníci) a proč jeli touhle vedlejší silnicí, to už se nedovíme. Kolona pomalu přejela, a zase nic. Tak z našeho pohledu proběhla okupace Kroměříže, náklaďáky ZIL a GAZ s barely nafty. Doklad toho, jak ten sovětský kolos vlastně stál na hliněných nohou.

Teprve druhý den se u brány do našich kasáren objevily dva tanky, které tam pak nehnutě stály několik dní, aniž by z nich někdo vystrčil hlavu. I horké hlavy mých kolegů i vojáků z povolání pomalu chladly a začínaly chápat, že ze sovětského impéria se jen tak brzo nevymaníme. Později jsem se dověděl, že iniciátoři onoho „rozhlasového vysílání“ byli za pár měsíců vyhozeni z armády.

Ještě po okupaci vedení KSČ, už postupně ochromované a pacifikované z Moskvy, slibovalo, že v reformách se – až na pár nutných výjimek – bude pokračovat a veřejnost tomu věřila. Samozřejmě se nepokračovalo, všechno se rychle vracelo ke starým pořádkům a v lednu 1969 jen Palachova oběť rozčeřila svědomí aspoň některých, ale normalizace nezadržitelně pokračovala ruku v ruce s tím, jak jeden po druhém z vedení strany mizeli reformní komunisté, nebo jak se pružně měnili sami.

V tomto směru vynikl Gustáv Husák, kterého by na jaře 1968 všichni pokládali za reformního komunistu, ale stal se nakonec nejtvrdším normalizátorem. A když o prvním výročí 21. srpna na protest vyšli do ulic lidé, už do nich střílela „ozbrojená pěst strany“ – Lidové milice. To už bylo jasné každému, že s reformami je konec. Tak skončila velká lekce praktického socialismu, kterou Československu udělil Kreml.