Řeknu rovnou, že jsem kdysi miloval dobré noviny. Toto starobylé a krásné papírové médium pro mě bývalo symbolem opravdové žurnalistiky. Bylo prostorem pro kritickou diskusi, hybatelem pozitivních změn ve společnosti. Noviny přispívaly k tomu, že národ byl soudržnější a držel si jistou hierarchii hodnot. Noviny spojovaly lidi, protože byly ostrovem univerzality v moři nejrůznějších specializací. Když něco napsaly noviny, tak se obecně soudilo, že to je pravda. Noviny byly také intimním partnerem, s nímž mohl člověk zajímavě trávit čas.

Mladá fronta DNES a Lidové noviny bývaly kvalitní listy, které v české společnosti reprezentovaly široký prozápadní a liberální proud. Jejich čtenáři měli jasno v tom, jakou tragédií byl pro náš národ komunistický režim, a věděli, kam má směřovat Česká republika. Oba tituly, MF DNES i Lidové noviny, však nebyly běžnými deníky. Byly to instituce.

Mluvím o těchto novinách v minulém čase. A nemyslím tím tu banální a otřepanou frázi, že internet vytlačuje papírové noviny do historie. Ve světě papírové noviny ještě neumírají a stále hrají svoji významnou roli při nastolování zpravodajské agendy a utváření názorů. Noviny už nemají svoji zlatou dobu, ale ani ta stříbrná není k zahození.

Mladá fronta DNES a Lidové noviny jsou po smrti. To, co vidíte na stáncích, je už jen divný a zvrácený přelud. Tyto noviny byly znásilněné a jejich svobodomyslný duch byl zabit.

Mladou frontu DNES znásilnil a zabil ministr financí a místopředseda vlády České republiky. Koupil je v roce 2013 proto, aby zamezil šíření kritických informací, které by mu komplikovaly cestu k moci. Byla to totiž zejména Mladá fronta DNES, která se zaměřovala na publikaci takových informací, které bránily veřejnost před zneužíváním moci. Jistěže, při této činnosti udělaly i chyby.

Ale jejich přínos k demokratické politické kultuře v zemi byl zcela jedinečný. Nebylo by vůbec možné, aby tyto noviny v době, kdy je vlastnil německý koncern RBVG z Düsseldorfu, nepřinesly závažné kritické informace o významném politikovi. Zahraniční vydavatelé byli totiž opravdovou zárukou nezávislosti redakcí a pomohli české žurnalistice tím, že zavedli profesionální vydavatelskou kulturu.

Řeknu zde jasně, co tato kultura znamenala pro novinářskou práci. Znamenala podporu těm novinářům, kteří byli zastrašováni a kterým bylo různě vyhrožováno. A znamenala jistotu, že nikdo mimo redakci nebude novinářům říkat, co mají psát. A nikdy za celou dobu, co jsem vykonával vedoucí práci v českých redakcích, jsem nezažil, že by vydavatel instruoval novináře, jak by se mělo psát o politicích. Takovou praktiku by každý profesionální vydavatel považoval za nepředstavitelnou a nedůstojnou. Nedůstojnou pro vydavatele i pro novináře.

Nahrávka, kterou ve středu zveřejnil deník FORUM 24, ukazuje naprosto strašné metody ministra financí. Každý, kdo osobně poznal Andreje Babiše a disponuje běžným zdravým úsudkem, pochopil, že jeho cílem při převzetí MF DNES a Lidových novin bylo jejich zneužití v boji o politickou moc. Osobně považuji vstup Babiše do vydavatelství Mafra za zlomový okamžik, po němž se s ním už neměl na české politické scéně nikdo bavit. Všichni tu věděli, o co mu jde. Ale jaksi se o tom moc nemluvilo. Patřilo k dobrému tónu, nedělat to těm chudákům, kteří se ocitli v Babišově moci, těžší.

[ctete]122560[/ctete]

V novinářské branži se vzmohla vlna falešné solidarity s pokořenými žurnalisty a dlouho se považovalo za správné zdůrazňovat, že těmto novinářům v jejich práci přeci nikdo nebrání. Je škoda, že jsme neměli na prvním místě solidaritu s Českou republikou, která tím byla poškozena. Že jsme neměli dostatečnou solidaritu s naší veřejností, jež se prostřednictvím obou těchto listů stala objektem cílené a soustavné manipulace, kterou je možné doložit na desítkách konkrétních krajně účelových dehonestačních kauz, jimiž Andrej Babiš poctil zejména své partnery ve vládě.

Moc Andreje Babiše nad MF DNES a Lidovými novinami těžce poškodila celou českou žurnalistiku, a to bohužel i do značné míry žurnalistiku ve veřejnoprávních médiích. Vyvolala strach a rezignované přešlapování. Kupříkladu v České televizi máme informační svobodu vždy jednou za týden v pondělí ve 21.30, kdy běží Reportéři ČT. Máme ji v Událostech a komentářích pozdě večer na ČT24. Ale kritické informace o výkonu veřejné moci se prakticky nedostanou do hlavní zpravodajské redakce. Na České televizi prostě nemáme svobodu každý den v 19.00. To je příklad důsledku moci Andreje Babiše nad českými novináři, kteří si zavedli takovou zvláštní nepsanou tiskovou konvenci, že o Babišovi mluví jen ti, co jsou jím nějak psychopaticky posedlí, a proto se prostě o něm radši moc nemluví.

Bagatelizace fenoménu Andreje Babiše v novinářské obci způsobila jednu zásadní věc, jež byla do roku 2013 u nás nepředstavitelná. Veřejnost se stala bezbrannou vůči manipulaci. A stala se bezbrannou vůči populistické politice všeho druhu. To je prosté vysvětlení těch třiceti procent voličských preferencí pro Babišovo hnutí ANO. Je to proto, že mnozí novináři opustili českou veřejnost. Oni, kteří měli fungovat jako permoníci s lucernou, kteří v temné štole vedou lidi a ukazují jim, kde číhá nebezpečí. Společnost od té doby kráčí temnotou a kráčí přímočaře k autoritativnímu režimu, k vládě pevné ruky. Dnes je již možné veřejně zpochybňovat demokracii. Je možné zpochybňovat roli parlamentu, je možné zpochybňovat roli politických stran, na nichž stojí a s nimiž padá parlamentní demokracie, která je jedinou myslitelnou zárukou naší svobody.

Je to kolektivní zatmění mysli.

Andrej Babiš je tragickou postavou. On chce vládnout, ale v jistém smyslu nemá vládu sám nad sebou. Neumí si říci nikdy dost. Je ve skutečnosti nešťastným zajatcem této své inklinace. Nemá v hlavě místo pro pochopení dělby moci. Upřímně si myslí, že pro všechny bude nejlepší, když je bude řídit on. Všechny jeho pitoreskní i spektakulární skandály blednou před základní vlastností, která ho má v očích voličů diskvalifikovat z politické soutěže. Je to autokrat, který ohrožuje demokratický ústavní systém.

Andrej Babiš představuje systémový problém, neboť svojí ekonomickou a mediální převahou likviduje hřiště, kde se soutěží. To by měl být ten pravý a hlavní důvod, proč s ním nelze kooperovat a proč má být objektem kritického popisu. To je důvod, proč s ním nikdo, kdo to myslí s demokratickým systémem vážně, nemůže sedět v koalici. A političtí novináři by pro něj neměli pracovat. Protože je to absurdní a nedůstojné.

Netuším, zda se řemeslně i morálně zlikvidované noviny podaří ještě někdy resuscitovat. Je mi jich moc líto.

Autor byl v letech 1997-2006 šéfredaktorem nejprve Lidových novin a poté Mladé fronty DNES.