Teroristé z Islámského státu (IS) budou nejspíš brzy vyhnáni z iráckého Mosulu, město považuje za ztracené i samozvaný vůdce chalífátu Abú Bakr al-Bagdádí. Mračna se stahují i nad jejich syrskou baštou v Rakce. Je to úspěch, který stál mnoho lidských životů. Poražením Islámského státu navíc válka a krize v regionu rozhodně nekončí.
Vypadá to, že dny krutovlády IS v Iráku se přece jen chýlí ke konci. Dobytí klíčové západní části Mosulu se blíží, vládě se podařilo obsadit důležitou cestu vedoucí k severozápadnímu vstupu do města, takzvané Syrské bráně. Irácké koaliční jednotky také dobyly klíčové letiště na západě města, což jim poskytne důležitou logistickou výhodu. „IS je ve stavu šoku, zmatku a porážky a jeho bojovníci bojují v izolovaných skupinách. Naše zpravodajské jednotky naznačují, že se teroristická organizace rozpadá a její vedení utíká z Mosulu,” prohlásil před několika dny jeden z velitelů irácké armády v Mosulu Šakir Džaudát.
Většina důležitých velitelů už prchla do syrských držav IS. Východní část města irácké síly v lednu osvobodily po krvavých tříměsíčních bojích. Vůdce Islámského státu Bagdádí své bojovníky údajně vyzval, aby se utekli schovat do hor nebo se odpálili v rámci posledního odboje. Boje jsou nadále intenzivní a vyberou si další lidské ztráty, včetně životů civilistů, které navíc IS často využívá jako lidské štíty.
Na dobývání města se podílejí společné síly iráckých vládních vojáků a policistů, kurdských jednotek, milicí sunnitských arabských kmenů a šíitských polovojenských milicí. Osvobozování sice ještě není kompletní, ale už si vybralo vysokou cenu − koalice přišla podle odhadů OSN o tisíc až dva tisíce mužů, dalších několik tisíc utrpělo zranění. Islamisté přišli o nejméně dvě tisícovky bojovníků. Boje si také vyžádaly četné civilní oběti, podle údajů BBC je to nejméně tisíc lidí.
Dobytí celého města přesto potrvá nejméně několik měsíců, navzdory optimismu iráckých velitelů. Podle analytického centra Study of War navíc územní zisky koaličních sil v západní části Mosulu zpomalily poté, co narazily v úzkých a větvených ulicích města na tvrdý odpor IS. Tato část města je navíc hustě obydlená − kobercové bombardování nepřichází v úvahu. Džihádisté také zničili všechny mosty mezi východní a západní částí Mosulu, jež dělí řeka Tigris.
Tisíce uprchlíků jsou na cestě
Džihádisté jsou ve svých bojových metodách nadále velmi kreativní, čemuž nasvědčuje používání komerčních dronů, kterými shazují bomby na vojenské i civilní cíle. Iráčané si nicméně odhodlaným a metodickým postupem napravují reputaci po fiasku z roku 2014, kdy během bleskové ofenzivy IS naprosto znemožnil armádní jednotky, které zajal, připravil o zbraně a povraždil.
Iráčtí velitelé mají přesto hodně práce, aby své muže udrželi motivované, ale mnohé z nich žene touha po pomstě − IS jim často zabil, zajal či zranil příbuzné či přátele. Ačkoli je pomsta pochopitelný motiv, pozorovatelé se obávají, že při čištění Mosulu dojde k dalším zločinům. Nasvědčují tomu slova humanitárních pracovníků a reportérů, kteří osvobozené části města navštívili. Panuje tam velká nervozita, protože lidé vědí, kdo se přidal na stranu Islámského státu. Při osvobozování některých měst koaliční síly prokazatelně bili, mučili, či dokonce zabíjeli zajatce.
Mosul je navíc specifický tím, že jde o velké město a někteří místní sunnité vlastně s nadvládou Islámského státu neměli takový problém jako s představou poslušnosti vůči převážně šíitské irácké vládě. Právě na ně mají spadeno šíitské polovojenské jednotky, které se na osvobozená města podílejí. To je výbušná kombinace, která nejspíš přinese další násilí. I proto místní zakládají vlastní milice složené z občanů Mosulu, které mají mezi místními přece jen větší důvěru.
Tvrdé boje navíc přiživují migrační krizi v regionu. Podle zprávy Spojených národů utíká z města každý den několik tisíc lidí a od zahájení ofenzivy v západním Mosulu přibylo na třicet tisíc uprchlíků. Dalších nejméně 400 tisíc lidí může brzy o domov přijít. Mnozí z nich se zatím nemohou vrátit do svých domovů a někteří toho navíc nebudou nikdy schopni, zejména jde o rodiny, jejichž domy byly během války zničeny.
Syrský guláš na turecký způsob
Americký generál Stephen Townsend, který velí koalici bojující proti IS věří, že do půl roku teroristy vyženou nejen z Mosulu, ale i syrské Rakky. Právě ta je skutečnou baštou džihádistů. Do Sýrie se navíc v poslední době sjeli velitelé i bojovníci ze ztracených iráckých území.
V syrské provincii Rakka bojuje koalice proti IS už od listopadu 2015. Ofenzivu oficiálně vedou Demokratické síly Sýrie (SDF), v praxi jsou ale hlavní tažnou silou kurdské jednotky YPG. Společné oddíly SDF a YPG jsou nyní několik kilometrů od Rakky, kterou drží několik tisíc dobře vyzbrojených a zásobených bojovníků IS.
Je to poslední velké město, které radikálové kompletně ovládají, tudíž lže očekávat fanatický odpor do posledního muže, jaký jsme viděli v jiných městech Sýrie či Iráku, ačkoli hlavní velitelé se v případě porážky nejspíš pokusí uniknout. Koaliční síly musejí nejdříve dobýt blízké město Dajr-az-Zaur, klíčový zásobovací bod džihádistů, očekává se, že během následujících měsíců pak začne samotná ofenziva na Rakku, kterou donedávna obývalo tři sta tisíc lidí.
Snaha o dobytí syrské bašty IS má také zajímavý geopolitický rozměr. V poslední době se na syrském bojišti čím dále více angažuje Turecko, které cítí nadcházející pád Islámského státu. Mezi Tureckem a Spojenými státy panuje rozpor, jak bude vlastně finální bitva o Rakku probíhat.
Tureckému prezidentu Recepu Tayyipu Erdoganovi vadí zapojení kurdských jednotek a chce navíc zapojit turecké vojáky, nebo přinejmenším sunnitské milice, které Turci v poslední době cvičili. Kurdové to považují za absurdní představu − nechce se jim bojovat po boku jednotek vycvičených jejich dlouholetým sokem. Turci to vidí podobně, milice YPG považují za horšího nepřítele než Islámský stát, navíc se bojí, že budou chtít Kurdové po dobytí města posílit svou autonomii v regionu.
Američané jsou vůči tureckému plánu skeptičtí, protože Kurdy považují za početnější a lepší bojovou sílu, které navíc relativně důvěřují, ačkoli nejspíš (znovu) nepodpoří jejich teritoriální ambice. Pro amerického prezidenta Donalda Trumpa je navíc úspěch v boji proti IS prioritou a rád by se zapsal do historie jako státník, který je dokázal porazit v jejich baště (to se ostatně dá říct o všech zúčastněných stranách, včetně Ruska a Turecka). Pro Baracka Obamu bylo stále těžší vycházet s Erdoganem a jeho vládní garniturou. Trump se zatím s Ankarou do výraznějšího konfliktu nedostal, ale vzhledem k syrské situaci je to nejspíš pouze otázka času.
Proti Erdoganovu plánu je nejen Washington, ale i režim Bašára Asada, který už samotnou přítomnost tureckých vojsk na území Sýrie v oblasti města Al-Báb považuje za narušení svrchovanosti a je ochotný se proti Turkům spřáhnout s částí kurdských sil. Do celé věci ještě navíc může promluvit Rusko a Írán − obě země jsou silně proti jakémukoli přímému zapojení Turecka do bitvy o Rakku.
V této fázi konfliktu už ale nikoho nepřekvapí, že půjde v prvé řadě o velmocenské ambice a geopolitiku. Konflikt je nevyhnutelný, protože kompromis přijatelný pro všechny strany neexistuje. Po odstranění Islámského státu tak bude kromě humanitární krize pokračovat i eskapáda mocenských tahanic v regionu.
