Málokdo si ještě před nemnoha měsíci, natož roky dovedl představit, v jak těžké a nebezpečné situaci se náš národ náhle ocitne. Jen nemnoho novinářů a minimum politiků nás dlouhodobě a systematicky varovalo před vážnými důsledky návratu dříve sovětských, nyní opět ruských bezpečnostních složek k moci a jejich výbojným tradicím. Sám jsem byl přibližně před sedmi lety hodně překvapený, když mi po delší debatě jeden z kdysi vlivných poradců Jiřího Paroubka nečekaně přiznal, že osobně dává přednost našemu spojenectví a celé EU s Ruskem proti Spojeným státům. Tehdy se mi leccos více objasnilo včetně rizik naší problematické hospodářské i obranné politiky vůči, mocenskými špičkami Ruska stále otevřeněji prezentovanému, nepřátelství ve vztahu k Západu.
Co se myslí společným prostorem
Také řeči řady vlivných Rusů o přirozeném společném prostoru od Lisabonu po Vladivostok najednou přestávaly znít jen jako vidiny velikášských snílků. V posledních dubnových dnech nám podobný Putinův strategický sen staronově objasnil ukrajinský a proruský politolog Rostislav Iščenko, jehož článek „Co chce Putin“ byl uveřejněn nejen na českých proruských severech, ale také s velkou chválou v americkém periodiku Information Cleaering House. Ve zkratce shrnuto velmocenská hra s Ukrajinou by nakonec měla vyústit v konečné „mírové“ řešení teritoriálních problémů Ruska. Země EU by měly opustit spojenectví se Spojenými státy, jež by propadly zaslouženému úpadku. Tedy zásadní, byť ne okamžitá geopolitická restrukturalizace nezbytná mimo jiné i proto, že Putin, chce-li se udržet, nemá podle Iščenka jinou volbu.
Absurdní vize, nebo reálná hrozba? Anebo něco mezi tím? Moc bude záležet na tom, jak pevná, solidární a rozhodná bude naprostá většina zemí demokratické Evropy a zda za obtížných surovinových, ekonomických a sociálních podmínek a při případném vyhrocení islamistické agresivity nakonec prudce nezesílí u veřejnosti proruské nálady. Vždyť už nyní Řecko, Kypr, Maďarsko, Itálie a Španělsko vyvíjejí tlak, aby byly ukončeny sankce vůči Rusku bez ohledu na jeho další postup.
Tyto a další příznaky štěpení jednoty v rámci EU i euroatlantického spojenectví nás nutí, abychom i takovéto varovné scénáře brali vážně a usilovně se snažili jejich realizaci předejít. Mimo jiné i tím, že se mnohem systematičtěji a odpovědněji začneme starat, aby se k pozornosti co nejširšího spektra občanů dostával dostatek kvalitních, pravdivých a pro budoucnost podstatných, podružnostmi neředěných informací a zasvěcených analýz i komentářů.
Tlak na svobodnou žurnalistiku
Proto právě v tuto kritickou chvíli naprosto nezbytně potřebujeme nezávislou, svobodnou a vysoce kvalitní, zkušenou, na znalostech a faktech založenou novinařinu včetně té mnohými nenáviděné novinařiny investigativní. To, co veřejnost po 17. listopadu dosud považovala za samozřejmost, jen sem tam někým ohrožovanou, je v poslední době předmětem soustředěného tlaku hned z několika stran.
Nejenom čerstvá úroda agresivních proruských médií a prudce zesílené útoky proruských aktivistů na české veřejné sdělovací prostředky – zejména na televizi a rozhlas – vyvolávají vážné znepokojení a vyžadují rozhodnější protiakce. Silné znepokojení by u neustále chlácholené občanské veřejnosti a liknavé demokratické reprezentace mělo vyvolat i náhlé vzedmutí mohutné vlny majetkové restrukturalizace českých médií.
Tu zahájil v roce 2013 Andrej Babiš nákupem firmy Mafra vydávající Lidové noviny a MF DNES. Tyto posledně jmenované noviny před týdnem uveřejnily přehled českých magnátů, kteří se chystají skoupit další média. Ivo Valenta, takzvaný král hazardu, kupuje další silný podíl v Parlamentních listech s dnes již jasnou proruskou orientací a chce je v tomto pojetí zanést i na Slovensko. Daniel Křetínský se chystá rozšířit své Czech News Center, vydávající mimo jiné masově kupovaný Blesk. PENTA vlastněná z velké části Markem Dospivou, která loni koupila několik vydavatelských domů na Slovensku, se snaží ovládnout vydávání populárního krajského Deníku, aby si z vlastnictví médií mimo jiné udělala, jak Dospiva uvedl v nedávném rozhovoru pro Hospodářské noviny, „štít“, který by znesnadnil, aby tuto vlivnou investiční skupinu někdo „iracionálně napadal“.
Skutečné cíle se ještě ukáží
Avšak nepaušalizujme. Asi ne všichni chtějí hrát ruské rozpínavosti do noty, i když různé zájmy vážně štěpí postoje podnikatelů a politiků k sankcím i v podstatně stabilizovanějších zemích. Také se třeba někteří čeští vlastníci opravdu zdrží přímých zásahů do práce novinářů, a to i když si někdo, možná i z jejich vlastních novin, dovolí „iracionálně“ zpochybnit jejich podnikatelské nebo politické počínání. V každém případě skutečné cíle a důsledky těchto nákupů se ještě ukážou. Vezmeme-li však v úvahu dosavadní zkušenosti z Babišova vstupu do světa masmédií a profily některých dalších do něj nastupujících vlastníků, lze se důvodně obávat, že restrukturalizační tsunami dále vážně oslabí strážní roli nezávislé novinařiny právě v době, jež může mít pro svobodu a demokracii v naší zemi osudové důsledky.
Ono už i před Babišovým angažmá stačilo noviny jen o něco více komercionalizovat, investigativní a kritické novinařině ubrat zdroje a prostor, vytvořit to „správně soudržné podnikatelské klima“ a dosadit do vedení novin a dalších médií správnější manažerské kádry. První, co se pak mění, je sociální klima. Část novinářů, zvyklých na svobodu a morální odpovědnost, unikala a uniká do nízkonákladových, spíše názorových než investigativních internetových periodik, která ovšem nemají tak širokou čtenářskou obec a zápasí s nedostatkem peněz. Druhá část ještě zůstává a snaží se noviny pro jejich dosud zjevnou veřejnou funkci držet aspoň na trochu slušné morální a profesní úrovni. Třetí část kvalitních, ale znechucených novinářů i autorů mizí ze scény docela. Čtenář váhá, je zmatený a v návalu svých starostí a všudypřítomné průtrže mediálního smetí úbytek solidní novinařiny i dost možná vítá.
Novinářská obec se dále štěpí
Přirozeným, i když velmi škodlivým důsledkem je i to, že novinářská obec se dále štěpí a je oslabována i nerealistickými a někdy povýšeně moralizujícími útoky z vlastních řad vůči těm, kdo v médiích s novými vlastníky zůstávají, snaží se ještě něco zachránit a čtenářům poskytovat přes to všechno poctivou veřejnou službu. Demokratická, a proto prozápadní odvážná novinařina se tak dostává na práh rozpadu, z něhož už nemusí být návrat možný.
Lhostejnost politiků i veřejnosti k těmto trendům je proto nanejvýš nebezpečná. Vznikající dílčí občanské iniciativy samy ovšem mnoho nezmohou. Především demokratická parlamentní reprezentace bez ohledu na stranictví by si měla konečně a zatraceně rychle uvědomit, že kvalitní, zkušení, stateční a demokratickou veřejností uznávaní novináři jsou jedním z nejcennějších a v dané chvíli nenahraditelných aktiv svobodné společnosti, která se právě bez nich bude nezadržitelně sesouvat do nových osidel nesvobody a orientálního útlaku. Proto je v nejvyšším zájmu jak občanů hodných toho názvu, tak i odpovědných demokratických politiků a rozumných podnikatelů svobodu novinářů účinně bránit a všemi, tedy i finančními, prostředky ji podporovat.
