Od 1. listopadu zaplatí daň z nabytí nemovitosti ten, kdo ji nabývá, nikoli ten, kdo ji prodává. Co je to vlastně nemovitost? Nemovitost může být budova (nebo obecněji stavba) i pozemek. Je pravdou, že nový občanský zákoník nám sice v těchto pojmech dělá zmatky, ale my se nedáme.
Stavba musí být připevněna k zemi, aby ji mohl finanční úřad považovat za nemovitost. Karavany či maringotky tedy dani nepodléhají. Dokonce ani baba Jaga nemusí platit daň ze stavby, protože se její trvalé bydliště pohybuje na kuří noze. Platí tedy pouze za lesní parcelu. Naproti tomu semafor je stavba.
Dani z nemovitosti i z nabytí nemovitosti (resp. nemovitých věcí, ach, ty nové pojmy) podléhají i různé podzemní stavby, ať už to jsou vinné sklípky či metro. Takovou stavbou je třeba také největší urychlovač částic na světě, který je uložen pod zemí na hranici Švýcarska a Francie. Mimochodem, víte proč je uložen pod zemí? Některá česká média občas píší o jeho nebezpečí a důvěřiví čtenáři si pak myslí, že musí být hluboko pod loukami a vesnicemi kvůli radioaktivitě, kterou nelze jinak odstínit. Nebojte, není to pravda. Důvodem byly komplikace s výkupem pozemků. Jinak by byly tamní urychlovače včetně toho největšího na povrchu.
Jaký mají význam daně z nemovitosti či z převodu (nabytí) nemovitosti? Vlády se většinou snaží zdanit jak peníze, které jste si vydělali, ať už formou mzdy či třeba bankovních úroků, tak i peníze, které jste utratili, ať už za spotřební zboží (jídlo, dovolená) či investice (domy, stroje, hrábě, vitamíny, encyklopedie). Daňový systém se tak zbytečně komplikuje.
Další možností, se kterou přišla bývalá britská premiérka Margaret Thatcherová, je daň z hlavy. Její výhodou je, že nediskriminuje nikoho, kdo si vydělává peníze a následně je utrácí. Takže lidé neztrácí motivaci k různým nápadům. Z hlediska výběru je výhodou, že je velmi obtížné se jí vyhnout. Musí ji totiž platit v zásadě každý, kdo má hlavu. Možná proto byla extrémně nepopulární a nesporně dala silný argument odpůrcům premiérky Thatcherové uvnitř její vlastní strany, což zřejmě mělo vliv na její brzký pád.
Další možností, co zdanit, je vlastnictví. Tedy nikoli pouhý nákup věci, ale i její následné dlouhodobé držení. Do jisté míry to má svou logiku. V případě silniční daně je to vlastně poplatek za využívání silnic. Jen není nutné, aby na každé křižovatce seděla paní, která bude vybírat poplatky a ve volném čase vyšívat, a už vůbec nejsou nutné drahé mýtné brány na každém rohu. V případě daně z nemovitosti bývá poukazováno na to, že čím více má člověk majetku, tím spíše se objeví problémy, kterými se budou muset zabývat státem placená policie či soudy. Ostatně má‑li někdo haciendu někde na samotě v horách, zvyšují se náklady státu na prevenci kriminality (policejní hlídky) nebo možná i na tamní veřejné osvětlení, odklízení sněhu na příjezdové cestě či záchrannou službu. Pokud takové služby nejsou zpoplatněny, může být poměrně vhodným zdrojem kompenzace právě daň z nemovitosti. Problémem však je, že neúměrně zatěžuje každou rodinu i úředníky finančních úřadů.
Pak ještě máme specifické spotřební daně, jejichž cílem je odradit lidi od něčeho, co ostatním škodí, nebo vychovávat lidi, protože ve vládě nejsou žádní blbci a vědí všechno lépe než my. Proto máme daně z tabáku či lihu (pokud je určen k pití).
Otázkou je, jak je to s daní uvalenou na pohonné hmoty. Současná vláda schválila zrušení této daně prostřednictvím vratek pouze pro rostlinnou výrobu. Pro ostatní lidi ji naopak na návrh ministra financí Andreje Babiše zvýšila. Skoro to vypadá, jako kdyby ve vládě seděl někdo, kdo obhospodařuje velká pole, třeba s řepkou. Vlády (evropské i některé další) díky spotřební dani uvalené na pohonné hmoty vydělávají na ropných produktech více než ropní magnáti. Důvodem pokračující existence této daně asi už nejsou ani tak zplodiny z výfuků (zejména u starších automobilů), jako spíše slušné výnosy pro státní pokladnu. Vysoká daň u nás i v okolních státech přece nevede k viditelnému snížení nákupů benzínu.
Máme tady však ještě dvě takové podivné daně – dědickou a pak právě tu z nabytí nemovitých věcí. První vás samozřejmě trestá za to, že dědíte. Druhá trestá lidi, kteří se dohodli na obchodu. Nikoli však na ledajakém. Převádí‑li hospodský na štamgasta pivo, daň z převodu či nabytí piva se neplatí. Je to tedy opět jen taková snaha získat peníze do rozpočtu z něčeho, s čím postižený poplatník nemůže utéct. Pozemky, budovy či podzemní urychlovače částic jsou pro takový účel přece ideální.
Kolik tak úředníci finančního úřadu vyberou na této dani? V roce 2014 představovala 0,9 % z celkového výběru daní (bez „sociálního a zdravotního“), v roce 2015 pak 1,6 %. V předchozích letech se procento z celkového výběru pohybovalo zpravidla mezi těmito hodnotami.
Od 1. listopadu tedy přechází povinnost platby automaticky na kupujícího. Je to dobře? Peníze by měly mít teoreticky obě strany. Kupující chce koupit domek se zahrádkou, takže má často naspořené slušné peníze a platba daně ho nezničí. Prodávající obdrží peníze od kupujícího. Mohlo by se zdát, že je z hlediska daňového břemena v nevýhodě vždycky ten, kdo bude platit daň. Ve skutečnosti se břemeno zpravidla rozumně rozloží mezi oba zúčastněné. Pokud je zrovna trh s nemovitostmi přesycený, je výhodná karta na straně kupujícího. Je‑li naopak nemovitostí nedostatek, může si více vymýšlet prodávající. Ale břemeno se vždy aspoň částečně rozloží na oba. Často však asi hrají větší roli rozptyly ve znaleckých oceněních než rozložení břemena daně, že?
Existuje však jeden pádný důvod, proč by měl tuto daň platit raději kupující. Ten totiž pochopitelně bývá ochoten zaplatit za chalupu u lesa až v okamžiku, kdy bude vše černé na bílém v katastru nemovitostí. Pokud má však následně prodávající problém peníze z prodeje vymoci, musí stejně zaplatit daň. Tak ať ji rovnou zaplatí kupující, který byl podle zákona dosud pouze ručitelem, kdyby nezaplatil prodávající, což také nebyla záviděníhodná pozice.
