V úterý se opět konala demonstrace proti covidovým opatřením. Před poslaneckou sněmovnou se tak sešli protestující, kteří zahaleni českými vlajkami pokřikovali na zákonodárce, nadávali jim a občas se ozvala i nějaká výhrůžka. Po poledni ovšem agresivita účastníků akce spolku „Chcípl PES“ překročila únosnou mez, když několik z nich zaútočilo na přítomné policisty. Že k něčemu podobnému může dojít, muselo být jasné již od rána, kdy pořadatelé umístili na Malostranské náměstí sedm šibenic.
Úterní protesty byly v mnohém podobné těm z 25. ledna letošního roku. Nejen, že někteří účastníci byli stejní, ale objevovala se i totožná hesla na transparentech či pokřiky přítomných. Smutné ovšem je, že se znovu objevily i šibenice, tentokrát v daleko větším počtu než na konci minulého měsíce. Před poslaneckou sněmovnou jich tentokrát organizátoři ze spolku „Chcípl pes“ vztyčili hned sedm.
Zda chtěli připomenout sedm smrtelných hříchů, nebo jen neměli na víc dřevo, zřejmě nezjistíme, co ovšem víme zcela určitě, je to, proč jim takové jednání nepřipadá zvláštní. Zatímco intelektem obdařený jedinec bere šibenici jako nástroj popravy, tedy v přeneseném smyslu jako výhrůžku smrtí, někdo jiný si patrně myslí, že se jedná o dobrý žert. Problém je v tom, že ani policisté, po nichž bychom určitě chtěli, aby v případě takovéto nepřípustného chování zasáhli, nemohou.
Jedná se totiž pouze o přestupek proti veřejnému pořádku, který třeba v minulém případě skončil na pražském magistrátu v přestupkovém řízení. Resumé – pokuta až deset tisíc korun. Místo exemplárního trestu jen lehký zásah do peněženek hlavních aktérů demonstrace. Nic, co by mělo do budoucna odradit kohokoliv, aby podobnou nestoudnost zopakoval. Proto se „Chcípl pes“ znovu prezentoval tím nejhorším způsobem, jaký zatím předvedl. Dá se očekávat, že se i tentokrát budou zástupci spolku ohrazovat proti tomu, že by měli se šibenicemi něco společného, fotografie z jejich demontáže však velmi rychle mohou ukázat, kde je pravda.
Právě s tímto pojmem šermují účastníci demonstrací proti povinnému očkování (které vůbec nehrozí) nebo pandemickému zákonu (jehož znění ani patrně neznají) nejčastěji. Oni totiž vědí, kde se skrývá veškerá pravda o pandemii, viru jako takovém i očkování. Mnohdy zasaženi dezinformacemi či promyšleně cílenou propagandou Tomia Okamury, pak vyrazí do ulic. Bez respirátoru a nechtíce dodržovat doporučené rozestupy. To je pro většinu jakýsi nový druh odboje, někdo si možná i myslí, že si pokřikováním před dolní komorou parlamentu zopakuje listopad ’89.
Nic z toho ovšem není pravda, jde pouze o setkání lidí stejného smýšlení, z nichž někteří se chtějí zviditelnit a další vypustit agresi, která je v nich skryta. Kolik je mezi těmito lidmi třeba zkrachovalých podnikatelů, kteří se skutečně bojí dalšího lockdownu, zjistíme těžko. Kdo skutečně dokáže argumentovat proti zřejmě nedokonalé novele, nevíme. Protestující totiž komunikují pouze sami mezi sebou, na ostatní maximálně křičí svá předem připravená hesla.
Daleko nebezpečnější než tito „hrdinové“ s vlajkou přes ramena jsou však ti, kteří využívají situace, potažmo ti, kteří staví ony nevkusné šibenice. Mezi první skupinu jde počítat například zástupce hnutí Trikolora, kteří se dokáží „vynořit“ na každém protivládním protestu. V úterý agitovala sama předsedkyně politického subjektu, založeného Václavem Klausem mladším, Zuzana Majerová Zahradníková. Každý, kdo vystoupí na takové akci, musí však počítat s tím, že nese odpovědnost nejen za svá slova, na místě vyřčená, ale také za celé vyznění protestu. Pochopitelně i za to, že promlouvá k lidem a neodsoudí opodál stojící šibenice.
Některým lidem, kteří se na protestní akci dostavili, ovšem vůbec nešlo o jakýkoliv zákon, ekonomiku, svobodu, vzdělání a další hesla, která měly na sobě připevněny pytle, představující oběšence. Šlo hlavně o to se vyřvat, dát si klobásu, nějaký alkohol a potom se vrhnout do boje s přítomnou policií. Někdo zvolil nonverbální styl, několik jedinců se ovšem rozhodlo, že na příslušníky fyzicky zaútočí. Možná pod vlivem alkoholu, možná v domnění, že se pouští do těch samých esenbáků, kteří v roce 1989 zatarasili Národní třídu, a bránili tak naší cestě za svobodou.
Tak či tak, tímto incidentem nabrala „demonstrace“ úplně nový rozměr. Agrese vůči komukoliv totiž do slušné společnosti nepatří a už vůbec není způsobem, jak prosazovat svůj názor. Navíc, napadení policistů, z nichž byl jeden zraněn, už nelze klasifikovat jako přestupek a trest bude rozhodně vyšší než jen finanční postih. Tak to ovšem má být. Svoboda, kterou se někteří lidé nejen na akcích spolku „Chcípl PES“ ohání, totiž není svobodou, ale sobeckým a arogantním domáháním se svých požadavků. Takhle to však v demokratické společnosti nechodí, jakkoliv by si to někteří polici přáli.
Je tedy nutné, aby ministr vnitra Vít Rakušan dodržel svůj slib a uskutečnil sjednocení trestů pro symbolické prvky typu šibenic. Je totiž jedno, jestli je na nich napsáno „Všichni vlastizrádci a jejich přisluhovači skončí na šibenici“, jako 25. ledna, nebo jsou v rolích oběšenců pytle, aby to působilo nevinným dojmem. Šibenice není přípustná nikdy, ani kdyby byla růžová a polepená květy. Je totiž stejným nevkusem jako hořící kříže či zneužívání Davidovy hvězdy.