Rozruch kolem sochy sovětského maršála, který podle komunistické pověsti osvobodil Prahu před nacisty, neutichá. I když se o Koněvův pomník nikdo nikdy moc nezajímal, nyní se zdá, že by se mohl stát důvodem oficiálního nepřátelství s Ruskem. Kreml i zdejší komunisté situaci eskalují a problém zveličují. Jedinou možností, jak tento tlak otupit, je sochu maršála Koněva z místa, na němž stojí, odstranit a najít mu třeba místo v nějakém muzeu.

Poslední průzkumy sice předpovídají KSČM možný odchod ze sněmovny po příštích volbách, ale má to dva háčky. Předně jde jen o pouhý průzkum. A navíc, komunisté se vůbec nevyskytují pouze v jedné straně, která je po jejich ideologii pojmenovaná. Stačí se jen podívat na společenstvo, které se exhibovalo u sochy na Praze 6 minulý týden: Ovčáček, Jovanovič, Volný, Ondráček nebo Foldyna.

Kdo z přítomných by se snad necítil být přímo komunistou, rozhodně se může řadit mezi extremisty. Vyvolávat agresivní rozbroje, někdy dokonce za hranou zákona, totiž do slušné společnosti nepatří. Stejně jako bolševici, kteří měli být hned po revoluci v roce 1989 postaveni mimo zákon.

Kvůli tomu, že se tehdejší politická reprezentace k tomuto důležitému kroku neodhodlala, musíme třicet let po změně režimu řešit známý problém. Rusko, po vzoru Sovětského svazu, chápe Českou republiku pořád jako svůj satelit, kterému může mluvit do jeho vnitřních věcí. Aby se to Putinově obnovené velmoci dařilo co nejlépe,„dosadil“ nám Kreml svoji obratnou podporou na Pražský hrad Miloše Zemana.

Prezident velmi rychle pochopil, jak se má odvděčit a funguje jako dobře namazaný stroj. Zeman pomohl komunistům, aby mohli spoluvládnout, navštěvuje jejich sjezdy a oslovuje je „soudruzi“. Když si to situace vyžaduje, pomůže i jejich ruským kolegům.

Když bylo potřeba, aby Rusko na někoho mohlo hodit zodpovědnost za útok na Sergeje Skripala, ozval se právě Zeman. Potvrdil, že se u nás vyráběl jed novičok, a iniciativně tak pomohl Putinovi. Definitivně pak své vazalství vůči Rusku potvrdil minulý pátek, kdy reagoval na slova ruského ministra kultury. Ten starostu Prahy 6 Ondřeje Koláře označil za nacistu, protože si dovolil promluvit o možném přesunu Koněva.

Český prezident se za starostu nepostavil. Naopak. Zeman dal za pravdu Vladimiru Medinskému. Komunisté tak dostali další impuls, že mohou dále živit naději na úspěšné zintenzivnění svého vlivu. V Kremlu měli radost, že český prezident věrně slouží. Ministr zahraničí Petříček se překvapivě také „nepředvedl“. Smířlivě pouze pronesl, že by snad omluva z Ruska situaci uklidnila.

Tím se začínáme dostávat do velmi nebezpečné situace. Ustupovat Rusku a nechat si nadávat a vyhrožovat od tamních papalášů i zdejších podporovatelů Vladimira Putina už dále nelze. Historie už nám přece dost jasně ukázala, jak to dopadá. Dnes sice nehrozí, že by se na Vinohradské objevily tanky, ale šikana od Ruska v jakékoliv formě je nepřípustná.

Proto je třeba ukázat, že se „východní hrozby“ nebojíme. Jsme suverénní demokratickou zemí, která o sobě rozhoduje sama. Proč by nám tedy měla Moskva nařizovat, jakou sochu můžeme mít na náměstí v Dejvicích? Je to přece jen na nás, jak se budeme vyrovnávat s minulostí.

Koněvova armáda Prahu v technickém smyslu neosvobodila. Přijela až na samotném závěru Pražského povstání, kdy už část německých jednotek kapitulovala do rukou Čechů. Sovětská armáda jistě nad Třetí říší zvítězila, ale v koalici a s pomocí západních spojenců. Stalinovy tanky nám ovšem přinesly sovětskou nadřazenost a vzestup komunistické strany. Maršál Koněv má navíc ruce od krve z maďarského povstání, takže není vůbec důvod se mu klanět. Pokud někdo tu potřebu má, ať mu ji ruská ambasáda umožní naplnit třeba na svém pozemku.

Nejlepší variantou by však byl zřejmě převoz sochy do Moskvy. To by si podle posledních informací přála i Koněvova dcera. Tam by mu mohli odstranit i onu cedulku, která budí tolik vášní, protože si dovoluje oznamovat pravdu.

Problém by se ovšem mohl opět objevit tehdy, kdy by ruská strana trvala na tom, aby podobizna sovětského maršála zůstala na místě. V tu chvíli by už bylo na starostovi, možná primátorovi, aby se rozhodli, zda se Rusům postaví. Zatím to vypadá, že by se toho Ondřej Kolář ani Zdeněk Hřib zřejmě nebáli.

Když někdo vyhrožuje fyzickou likvidací, jako proruští extremisté šéfovi Prahy 6, přestává veškerá legrace.