Česká republika se na počátku roku 2021 nachází v tíživé, zdánlivě bezvýchodné situaci. Vláda naprosto nezvládá pandemii koronaviru, a to jak z hlediska zdraví občanů, tak v otázce pomoci postiženým firmám a podnikatelům. Když se však člověk dívá na představitele kabinetu Andreje Babiše, čte si jejich vyjádření a vše si dá do souvislosti s tím, co se děje a jaká rozhodnutí ministři přijímají, nevidí pouze krizi, ale nutně získá pocit, že se dívá na konec normalizace v Československu 80. let.
Český občan, který se zajímá o historii, má dnes s naší vládou možnost prožít ve zrychlené a komprimované formě konečnou fázi rozkladu režimu KSČ. Poté, co předtím část národa propadla falešné iluzi, že pod hlavičkou státostrany může fungovat něco lidského, nadešla normalizace, kdy se řada lidí zapletla s nemorální mocenskou garniturou, která utahovala šrouby a v zemi nešlo volně dýchat. Vládcové se ale nakonec zesměšnili a režim se zhroutil. Zdá se, že nyní jsme v té předposlední etapě celonárodního výsměchu a pohrdání.
Jistě, není to pro nás už nic nového, že když hovoří předseda vlády bez přípravy od svých marketingových poradců, připomíná jeho projev legendární vystoupení Milouše Jakeše na Červeném Hrádku. Poví vám nejen to, kde se (ne)nachází Cheb, ale poskládá za sebou spoustu nesmyslných vět i souvětí, z nichž nikdo z posluchačů nepochopí vůbec nic, protože nic neznamenají a míchají se v nich tuny nesmyslů dohromady. Andrej Babiš je vlastně pozoruhodnou kombinací Husáka s Jakešem.
Nejde ale jen o premiéra, který ostatně minulý režim reprezentuje zejména tím, že se jedná o agenta komunistické Státní bezpečnosti, který pro ni psal svá hlášení kvůli tomu, že chtěl pracovat v zahraničí. Problém je v celé vládě, v jejím nastavení, mentalitě a v tom, co prosazuje.
Stejně jako na konci normalizace potkalo nyní vedení naší země to nejhorší, co se politikovi může stát: výsměch. Ministři říkají hlouposti, nic nezvládají a lidé se jim smějí. Komunisté také skrývali nemocné papaláše a vymýšleli si pohádky o jejich zdravotním stavu, jak to známe z Pražského hradu. Před rokem 1989 se také běžně lhalo a pravda se v oficiálních médiích zakrývala. Dnes nám lžou o tom, že „systém běží“ (zatímco žadatelé o podporu frustrovaně sedí u svých počítačů), a kryjí to MF DNES, Lidové noviny nebo další spřátelená média typu Parlamentních listů.
Šéfem jednoho rezortu máme dokonce syna někdejšího ministra zemědělství ve Štrougalově vládě Miroslava Tomana. Toman mladší se taktéž stal ministrem zemědělství a pokusil se nám tu zavést socialismus i v obchodech. Snažil se to sice schovat za potravinovou soběstačnost, ale díky němu jsme se mohli všichni vrátit do doby, kdy v zimě nejsou banány a kdy pomeranče jsou vzácností, kterou máme jednou za rok. Bohužel to nevyšlo, snad příště.
K dokreslení toho, co se v naší zemi děje, je dobré zmínit, že tu máme ještě jeden důležitý rys: všichni jsou si rovni, ale někteří jsou si rovnější. Prominenti dostávají přednostně vakcínu proti covidu-19, ačkoli ještě ani zdaleka nejsou naočkováni ti nejohroženější. Poslanci, policejní funkcionáři a bývalí politici pořádají zakázané oslavy, aniž by se jim něco zvláštního stalo, zatímco malí provozovatelé služeb dostávají obrovské pokuty za daleko menší prohřešky. A stejně jako na konci socialismu to i nyní lidé vidí a mluví o takových praktikách se stejným odporem jako kdysi o papaláších z KSČ.
Andreji Babišovi se podařilo Česko vrátit v čase, a to přímo do 80. let minulého století. Na vrchol vytáhl nekompetentní hlupáky, kariéristy, bývalé i současné komunisty a různé šíbry a podvodníky. Přitom vytvořil znovu atmosféru, že státostrana se o všechny postará, takže není důvod samostatně myslet. Stát je v rozkladu, ekonomika se propadla hluboko do dluhů, důvěru ve spravedlnost a důležité instituce nemá nikdo. Ano, už je líp. Zní to ostatně stejně prázdně jako heslo „Ať žije KSČ“.
