Skupina našich poslanců žádá dopisem Kongres USA, aby zamezil zneužívání sociálních sítí, třeba Facebooku či Twitteru, k šíření dezinformací. Je zajímavé, komu se zmínka o řádění dezinformátorů nelíbí. Velmi často jsou to hlasatelé levice „starého typu“.
O dezinformacích mají někteří naši politici různé představy. Pro Miloše Zemana a jeho Ovčáčka je to Bezpečnostní informační služba a Česká televize, pro Andreje Babiše Seznam zprávy a pro všechny tyhle papaláše každé médium, které jim nepatří, nebo neposkytuje úslužný servis.
Teď se v Právu (5. 12.) vyjádřil třeba Stanislav Křeček, postupně člen Československé strany socialistické, Demokratické strany práce a ČSSD a neúnavný bojovník za regulované nájemné. Podle něj „je zřejmé, že za označením ‚dezinformace‘ je často skryta nechuť k jiným názorům jiných lidí, které, podle některých, musíme převychovat a ukázat jim tu naši jedinou pravdu“. A pokračuje tím, že lidé u nás v podstatě chtějí socialismus, byť takový nějaký lepší: „Položme si například otázku, zda opět připomenutá tvrzení některých polistopadových veřejných činitelů o tom, že u nás ‚nebude kapitalismus‘, že zde ‚nebudou nezaměstnaní‘, nejsou dokladem toho, že zde tehdy existovala poptávka po jiné společnosti, než kterou jsme vybudovali.“
Pak je tam ještě jedna perla: „V souvislosti s listopadovými událostmi byly znovu publikovány vzpomínky mnoha těch, kterým byl po únoru 1948 sebrán majetek, na to, jak oni sami nebo jejich rodiče museli pak pracovat jako prodavačky, řidiči, topiči v kotelnách a v podobných profesích a jak v rámci ‚Akce 70 tisíc lidí do výroby‘ museli mnozí opustit administrativu a stát se dělníky. Ale ptal se někdo na pocity těch, kterým nikdo žádný majetek nesebral, protože žádný neměli, těch, kteří nebyli zděšeni tím, že musí dělat prodavačky, dělníky nebo topiče, protože oni sami nebo jejich rodiče tato povolání vykonávali po celý život?“
Zděšeni ti lidé možná ze svého pracovního zařazení nebyli, ovšem zděšení se dostavilo, když byla bez jakéhokoli varování v roce 1953 provedena měnová reforma a připravila plošně celý národ o všechny úspory, někdy celoživotní. Antonín Zápotocký, když se pak dělníci bouřili, najednou zjistil, že není dělník jako dělník. Vyprávění o tom, jak režim stojí na straně prostého lidu, bylo jen mýtem. Stál jen na své straně, tedy úzké kliky takzvaných představitelů a pak privilegovaných skupin. Sociálního na tom nebylo nic. Tohle byla jedna z největších dezinformací minulého století a není důvod ji šířit dál.
Pak ještě Křeček kritizuje lidoveckého poslance Bartoška, kterému se nelíbí čínské a ruské dezinformace. Zase při tom splete dohromady dvě různé věci. „Politik země, která nedokáže ani zastavit růst vyloučených lokalit, mluví pohrdavě o zemi, jejíž pojetí lidských a občanských práv je pro nás jistě nepřijatelné, ale která po svém zvyšuje životní úroveň miliardy lidí způsobem, který nemá v historii lidstva obdoby, staví nová obrovská města a dechberoucí silniční stavby.“
Na čínském režimu nejsou dechberoucí jeho velké stavby, aspoň ne všechny. Takových chrlí kapitalismus přes své údajné poslední křeče nespočet. Stavby různých lágrů pro „nestabilizované“ občany, kteří zastávali „chybné názory“, dechberoucí ovšem jsou.
Ta příchylnost různých starosocialistů k bývalým modlám a tvrzení, že lidé v podstatě chtěli a chtějí nějaký socialismus a že „ne všechno bylo špatné“, je pozoruhodná. Zatím zavádění takových metod vedlo jen ke stagnaci a nevalné životní úrovni většiny lidí. Podobné režimy se zavádějí a udržují právě dezinformacemi. Když to nestačí, nasadí se síla. Zatím jsme ve fázi dezinformací.