Teorie (i praxe) sociálních bublin je fenomén vycházející z jakési obecné představy, že každý jedinec jako společensky aktivní entita má tendenci obklopovat se lidmi s vesměs podobnými názory, zájmy a (politickým, náboženským, filozofickým…) vyznáním. Ale nemusí se jednat ani zdaleka o jednoznačně ukotvené definice, jako je třeba sociální bublina voličů strany X nebo sociální bublina vyznavačů náboženství Y; často jsou naše sociální bubliny natolik strukturované a nedefinovatelné, až se stávají abstraktními a neměřitelnými. Často o nich ani nevíme, a dokonce o jejich existenci pochybujeme. Přesto existují, a dokonce víc než to – ve své podstatě zásadně ovlivňují naše životy.
Sociální bubliny nám na jedné straně poskytují jistý komfort, protože v jejich rámci máme obvykle své přesně definované místo, jež nám vyhovuje. Kdyby ne, třeba i nevědomě bychom si bublinu vytvořili nebo se přidali do jiné sociální bubliny, která by nám vyhovovala. Řečeno se značným hédonistickým nádechem, celý život spočívá v hledání určitého ideálu osobního štěstí, hledání našeho „místa na zemi“, lépe řečeno ve společnosti. Setrváváme tam, kde jsme spokojeni, v těch sociálních bublinách, které nám vyhovují. Některé si nevybíráme (třída ve škole), ale i v jejich rámci se mohou vytvořit další rozvětvené bubliny (ve školní třídě obvykle skupinky po třech až pěti). Jiné si naopak vybrat můžeme (třeba ty názorové, třebaže ty jsou obvykle značně ovlivněni právě našimi sociálními bublinami). V rámci života můžeme vystřídat stovky i tisíce bublin, stejně tak můžeme v každou sekundu více či méně patřit do mnoha na sobě nezávislých bublin a v jejich rámci jsme relativně spokojení, protože se s nimi více či méně ztotožňujeme.
Na druhé straně, pohybovat se permanentně v sociálních bublinách znamená jen málokdy přelézat pomyslnou bariéru mezi naší a jinou/odlišnou/opačnou bublinou, a tím i setrvávat uvnitř jistých ohraničených ideových množin, které máme pod kůží tím víc, čím déle a intenzivněji se dané bubliny účastníme. Velmi často dochází ke konfrontacím mezi dvěma protipóly, ať už v tématech politických, náboženských, filozofických, společenských, kulturních, intelektuálních, či jiných. Tyto konfrontace většinou nemají konce, a ani mít nemohou; žádná strana totiž nemá „pravdu“, argumenty žádné strany obvykle nepodléhají nějakým přímým, nezvratným a exaktním důkazům. A i kdyby, to, co pro jednu sociální bublinu může být důkazem něčeho, může být pro jinou důkazem pravého opaku.
Proto nejsou slučitelné třeba tábory „sluníčkářů-vítačů“ a „xenofobů-odmítačů“. Obě strany mají argumenty, které jsou do jisté míry racionálně podložitelné, ale obě strany jsou natolik ukotvené ve svých sociálních (i argumentačních) bublinách, že kompromis je zcela vyloučen. Sociální bubliny jsou rovněž důvodem, proč vás třeba napadá, že volby musely být zmanipulované. „Vždyť já mám spoustu známých a neznám snad nikoho, kdo by volil Babiše,“ říkáte si možná. V rámci společnosti jako definovaného celku – v tomto případě v rámci národa – je naprosto irelevantní, co si myslíte vy nebo vaše bublina (bubliny). Jste-li proti Babišovi, pravděpodobně se obklopujete drtivou většinou těch, kteří smýšlejí podobně, a pokud ne, podvědomě se vy i opačná strana vyhýbáte konfrontaci. Proto jen těžko od někoho uslyšíte, že volí Babiše. Zkrátka nespadá pod žádnou vaší relevantní bublinu.
Plně jednotná společnost je hloupost. Jednotnou společnost umějí vyrábět tvrdé propagandistické izolované režimy typu KLDR. Jednotnou, ale uvnitř oné jednoty už značně rozvrstvenou společnost vyrobil podobně vynuceně i zdejší režim, přinejmenším z toho právně-politického hlediska. A pravda, relativně jednotnou společnost vyrobila v zásadě i revoluce, která postavila lidi téměř všech sociálních bublin vedle sebe s jedním jediným společným zájmem. Potud je představa jednoty, která je ale stejně vždy jen relativní, pochopitelná a v některých případech snad i žádoucí. Ale chtít po společnosti, aby se sjednocovala za každou cenu, by znamenalo zase se vracet k jistému – třebaže tentokrát nikoli právnímu, ale „jen“ společensko-filozofickému – odmítání plurality. A toho jsme si vytrpěli už dost.
Je třeba si uvědomit, že to, proti čemu se bojuje, bojuje-li se proti totalitním režimům různého typu, je ona umělá konformita, kterou tyto režimy uvnitř daných společenství budují. Občané Československa za minulého režimu se museli, přinejmenším navenek, v zásadě ideově ztotožňovat s komunistickou ideou, protože režim odmítal prostor pro názorovou pluralitu. Šlo o uměle vyrobenou jednotu, kterou nakonec, po dlouhých čtyřech dekádách, společnost (v určité relativní jednotě) odmítla. Nyní žijeme v liberální pluralitní demokracii, kde má každý právo – zákonné i společenské – na svůj názor a na „své“ bubliny. Fakt, že tu dnes existují reálné závažné hrozby, jimž může zabránit jen (opět relativně) sjednocená společnost, je asi nesporný. Ale i kdybychom sebevíc chtěli, zákonitě nemůžeme po celé společnosti jednotu vyžadovat. To zkrátka není v mezích pluralitní společnosti.
Všichni žijeme v bublinách. Společnost je a vlastně i musí být více či méně polarizovaná. Představa ryzí organické společnosti jako celku bez individuálních a sociálních bariér je představa blízká utopickým marxistům, a jak známo, v praxi zatím ještě nikdy nedopadla dobře, třebaže teoreticky může znít lákavě. Pokud dnes potřebujeme, aby naše společnost zabránila směřování na Východ, můžeme přesvědčovat, argumentovat, ovlivňovat a doufat, že nakonec do naší sociální bubliny „vtáhneme“ co nejvíc lidí. Ale nemůžeme odmítat odlišné či opačné názory, protože i sociální bubliny těch, kteří je prosazují, jsou součástí naší společnosti, a i tito naši „soupeři“ mají na svou (zcela libovolnou a třeba i nám nepohodlnou) bublinu právo. A nakonec vlastně můžeme říct – bohudík za to.
