Pozor. Následuje smrtící věta: Sociální demokracie měla v sobotu zasedání Ústředního výkonného výboru. Už jen takové nakupení slov může publikum uvést do stavu těžké letargie. Co může být hypnotičtějšího, než je zasedání a navíc výkonného výboru? Je to stejně sexy, jako když se řekne „kulturní vložka“.
Mohli bychom to ale pojmenovat i jinak. Největší levicové straně jde o krk, loď má zaplavené podpalubí a ještě se na ni střílí. (No ano, s tlumičem, že, příteli Zimolo.)
Právě to je situace, ve které se ČSSD nachází. Blíží se volby do Sněmovny, které budou příští rok. Když v nich zvítězí Babišovo ANO, dovrší se tak cesta oligarchy k moci a v sociální demokracii budou padat hlavy. To už ovšem bude pozdě, hlavy se budou kutálet a kutálet a nic z toho. Místo Internacionály nebo Ach synku… to bude spíš scéna pro requiem.
Babiš teď říká, že nechápe, proč ho premiér tak kritizuje, ale podrobněji si to vyslechnout nemohl, protože pro nemoc ve středu za Sobotkou nedorazil. Zjevně ale aspoň na chvíli pookřál, protože ve čtvrtek na Hrad doputoval a s Milošem Zemanem na sebe byli zjevně milí. To samozřejmě neznamená, že se mají rádi, ale znamená to právě jen to jedno. Že teď jsou na sebe hodní. Asi jako kočka domácí zatahující drápy, když se otevírá lednička. Zeman už Babišovi nasliboval podporu ohledně Nobelovy ceny za letošní přebytkový rozpočet (to je takový zemanovský vtip, aby si někdo náhodou nemyslel, ale on už si snad nikdo nic nemyslí, když Zeman perlí tzv. bonmoty) a slibem celkem nezarmoutíš.
Bohuslav Sobotka zalitoval svou vlastní stranu, že jí úspěchy ukradl Babiš, což bylo znát na výsledku krajských voleb: „Jedna z věcí, která negativně ovlivnila náš volební výsledek, byl fakt, že jsme ve vládě udělali spoustu věcí, prosadili jsme velkou část našeho programu, ale nebyli jsme schopni to politicky prodat. Spíše z úspěchů a dobrého fungování vlády těžil náš koaliční partner, který nás nakonec v krajských volbách porazil.“
To je hezké. Sobotka měl úspěchy, mohl je prodat a neprodal. Jak to, že ho to nepadlo? Nebo byl skromný? Nebo nebyl čas? Záhada.
A jak dál?
Progresivní zdanění pro lidi i firmy, zálohované výživné, zvýšení minimální mzdy, důstojný nárůst platů ve veřejném sektoru, budeme prosazovat zákon o bezplatné právní pomoci, zákon o navýšení nemocenské pro dlouhodobě nemocné, nemáme být levnou dílnou Evropy ale konkurovat znalostmi. Atd.
To zní všechno hezky, ale když to napadne Babiše, slíbí totéž. Všechno slíbí. To jsou ale naše specifické české poměry. Je potřeba se podívat na to, jak je na tom umírněná levice v celé Evropě. Říká se tomu sociologická imaginace. Převedeno do běžné řeči, když už melete z posledního (třeba že jste přišel o práci, ale dost vašich kamarádů taky), podívejte se kolem, jestli z posledního nemelou i ostatní. Pak už to není vaše osobní vina, aspoň ne tolik. Nijak vám to bleskově nepomůže, ale může vás to utěšit, že jste součástí trendu, takže to blbě dělají i jinde.
Nikde to není moc slavné, všude ústup ze slávy. Již v dubnu o tom psal The Economist.
Od poloviny 20. století se levice v Evropě propadla o třetinu hlasů. V pěti evropských zemích (EU), kde se loni konaly volby, ztratili sociální demokraté dost hlasů. V Dánsku, Finsku, Polsku a Španělsku. Jinde je ještě středová levice u moci. Třeba v Německu a Nizozemí jako doplněk ve vládě a také jako vedoucí síla vratkých koalic ve Švédsku, Portugalsku a Rakousku. Ve Francii je prezident Holland tak neoblíbený, že raději nebude znovu ani kandidovat. Matteo Renzi v Itálii teď prohrál referendum a jeho vláda odejde.
Kam všechny ty hlasy mizí? ptá se Economist. Některé pohltili populisté, tedy levice zaměřená proti trhu, třeba v jižní Evropě, pak také alternativní levicové strany, jako jsou feministicky zaměřené subjekty, piráti a zelení, liberálové a pravostředové strany
Ztráty utrpěla levice už předtím, na konci 80. a počátkem 90. let. Trend trochu zvrátili socialisté „třetí cesty“ jako Tony Blair a Gerhard Schröder, kteří se snažili své strany smířit s tržní ekonomikou a netrvat na vysokých daních a posunuli se do středu. To vše kombinovali se sociálními reformami, deregulací a kvalitnímu veřejnými službami a ekonomickým růstem. Také za tím stáli poradci – myslitelé jako Anthony Giddens, žádní hlupáci. V roce 1996 se sociálním demokratům vedlo v Evropě dobře.
Pak ale přišla ekonomická krize v roce 2008 (u nás to odnesla vláda pravice, někdy je to smůla dostat se k moci ve špatný čas, za který nemůžete), na což vlády reagovaly škrty. To poznamenalo různé sociální programy. Pravice si také přivlastnila některá levicová témata, jako je školská reforma a minimální mzda. Projevil se také hněv vůči „rozmařilému“ Jihu, kde socialisté utráceli a žili na dluh a pracovitý Sever to má za něj teď zatáhnout. Jak říká jedno anglické přísloví, „žádný oběd není zadarmo“. Platit cizí obědy a utahovat si vlastní opasek ale bolí.
Levice se také stala obětí svého vlastního úspěchu, protože některá témata už se od 19. století stala samozřejmostí. Bude se někdo přít o to, jestli lidé mají dostávat důchod? Marxovy časy jsou pryč. Došlo ke strukturálním změnám ve světě práce, k rychlejší dopravě zboží a rychlejšímu přesunu kapitálu. Mizí klasické monolitní třídní struktury. Dnešní mládež, která vysedává u sociálních sítí, už se neidentifikuje s nějakou sociální třídou, nachází si jiné identity. Podle průzkumu BBC z roku 2013 jen třetina voličů patří k tradiční dělnické a střední třídě.
Práce se automatizuje, pracovní místa mizí, nebo se přetvářejí, některá mizí na ta místa Země, kde je pracovník levnější (často je vykořisťován jako za Marxových časů), přišli noví lidé po pádu železné opony a chtějí taky pracovat. Ale ne doma, tam se platí málo. Tovární výroba se přesouvá do služeb a od státního vlastnictví k soukromému. Výrazné je také to, že se lidé přestávají bát politických extrémistů.
Nelze pochopitelně zapomenout ani na mimořádné okolnosti, jako je vliv osobního charismatu, který jistě měl takový Tony Blair. Znáte někoho strhujícího v dnešní české sociální demokracii? Označovat tak Stanislava Grosse by byl výsměch realitě a urážka Blaira. Už jen si zapamatovat ta jména českých socialistů je těžké. A není to radostné konstatování. Dnes bychom potřebovali silnou a výraznou demokratickou stranu a ČSSD by to mohla být. Jenže připomíná skanzen.
Abychom se vrátili domů, koho dnes vidíme v české sociální demokracii? Je to spolek nevýrazných pantátů a tet. Pokud někoho veřejnost ještě vnímá, jsou to lidé specifických vlastností, jako Sobotka a Špidla, kteří vzbuzují jistý úžas svou neprůstřelností a nepromokavostí, jako ji mají postavy nezničitelných robotů z filmových thrillerů. Nebo tepelný štít kosmické lodi. Dokážeme to pochopit a někdy s jistou zlomyslností i ocenit, když stojí proti osobám typu Zeman a Babiš. Jenže to je málo.
Z buddhismu by si měl každý odnést aspoň pojem karma. Činy mají následky. Rozjetá lokomotiva má setrvačnost. Proti predátorům, jako je Andrej Babiš a exponentům cizích mocenských zájmů, jako je Miloš Zeman, je potřeba trochu ostřejší palby, než jak to ČSSD nabízí. Lepší produkty a lépe zabalené.
Jestli se nestane zázrak, nedopadne to příští rok dobře. Soc. dem. asi není strana, která to má na nebesích dobré, to nezachrání ani papež František se svým sociálním cítěním. Takže asi budeme muset projít branami pekla. Je otázka, kam to bude.
