V cestě za lepšími volebními výsledky a k tomu, aby přilákala zpátky své dřívější voliče, si sociální demokracie nemůže vystačit s tím, že její vedení opráší lidovost a buranství a namísto témat blízkých liberální levici začne drsněji prosazovat ta klasická starolevicová a bude se snažit dupnout si na korporace. Ubírání se tímto směrem není pro ČSSD v tuhle chvíli žádná výhra, což má celou řadu důvodů.
Martin Schmarcz ve svém komentáři na Info.cz píše, že sociální demokracie by měla přitvrdit a zjednodušit a vzít si zpět tradiční levicové voliče, zejména z řad seniorů. Zní to jako prostý a snadno realizovatelný návod na úspěch, ovšem je mnohem obtížnější ho provést, než o něm jen hovořit.
Podle Schmarcze ČSSD chybí přiměřená dávka „buranství“ z časů Miloše Zemana nebo Jiřího Paroubka, která na levicového voliče údajně funguje. Takhle jednoduché to ale není. Kdyby byl dneska v čele sociální demokracie někdo, kdo je na tom, co se týče „buranství“, lépe než současný předseda Jan Hamáček – můžeme si představit třeba takového zběhlého sociální demokrata Vítězslava Jandáka – pro stranu by z toho automaticky ještě nic kdovíjak pozitivního neplynulo.
A to ani kdyby měl plnou pusu úderných a pěkně znějících hesel, která by mířila na tradiční elektorát sociálních demokratů. Jasné přihlášení se k levicové agendě nebo k boji s „vykořisťováním“ dnes samo o sobě partaj nezachrání. Jestli si má uhájit své místo v české politice, potřebuje mnohem více.
Schmarcz má pravdu v tom, že pokud se má vrátit klasicky pojatá politika založená na střetávání pravice a levice, tak se bez sociální demokracie úplně obejít nelze, a aby tento konflikt fungoval, musí být sociální demokracie skutečnou sociální demokracií, která prosazuje tradiční levicová témata.
Jenže hlavní problém ČSSD není, že se tomu vzdálila, zavdala si s liberální levicí a příliš zdůrazňovala témata, která jsou jí přisuzovaná, jako například menšiny, ekologii či lidská práva. Sociální demokraté v první řadě ztratili svou důvěryhodnost. Hodně k tomu přispěly mnohé kauzy na krajské úrovni a dorazil to její vstup do Babišovy vlády v roce 2018.
Sociální konflikt a miliardář
Největší roli však sehrálo to, že sociální demokracie sice byla plná postav, které klasickou levicovou agendu hlásaly, ale volič jim to tak nějak přestal věřit, protože nabyl dojmu, že dotyčným jde nakonec jen o svůj vlastní prospěch, což dvakrát podtrhlo a zvýraznilo právě jejich rozhodnutí stát se součástí vládní koalice s hnutím ANO.
Tento volič paradoxně začal věřit Andreji Babišovi a věří mu dodnes, protože to stále ještě pociťuje na své peněžence, poněvadž penze nominálně rostou. Takže slovy táty jedné mé kamarádky z rodné vísky: Babiš je zmetek, ale zvyšuje nám důchod.
Navíc, kdyby se sociální demokraté vydali cestou, kterou navrhuje Schmarcz, přineslo by to celou řadu praktických problémů. Bývalý poradce Mirka Topolánka, Jana Fischera či Pavla Bělobrádka tvrdí: „Sociální konflikt je zpět, krize ho ještě umocní, a pokud toto téma ČSSD uchopí s dostatečnou razancí a brutalitou, včetně regulace velkých korporací státem, bude pro miliardáře obtížné ji následovat.“
Už teď je patrné, jak daleko jsou premiér Babiš a jeho ministryně financí Alena Schillerová ochotni zajít, aby neztratili přízeň svých voličů. Proto ty obří rozpočtové schodky a ochota je dělat i v následujících letech – především příští rok, kdy se konají volby do Poslanecké sněmovny. Rozpočtová odpovědnost a hlídání si toho, aby státní dluh příliš nenarostl, jdou stranou. Důležité je nezapomenout na části elektorátu, na kterých je hnutí ANO závislé.
Buranská estetika a levicová rétorika
Co k tomu mohou sociální demokraté přidat navíc? Snad jedině, že by k ochotě se zadlužovat dodali ještě odhodlání došlápnout si na korporace, daňové ráje, dividendy odcházející do zahraničí a projevili vůli zavádět progresivní daně či daň z vlastnictví nemovitostí. Jenže to sociální demokracie přece dělá celou dobu, byť by to jistě mohla dělat razantněji a projevit větší snahu to dotáhnout k nějakým výsledkům. Potíž však spočívá v tom, že o těchto opatřeních se snadno mluví, ale je mnohem těžší je zavádět.
Navíc je to samá negace a restrikce a volič chce přece jen spíš něco pozitivního – lepší zvýšení důchodu než boj s korporacemi, který nakonec stejně většinou skončí v rétorické rovině (je to ostatně vidět u digitální daně, která naráží na pohrůžku Spojených států zavádět odvetná opatření v podobě cel).
Samozřejmě, pokud by vše došlo do fáze, kdy Babišovi začne skutečně téct do bot, protože rozpočtové schodky narostou do naprosto enormních výšin a státní dluh bude tak vysoký, že s jeho dalším zvyšováním si bude muset počínat výrazně opatrněji (navíc bude pod silným společenským tlakem, protože vysoké státní zadlužení Češi zase tolik nemusí a mají z něj obavy) – tak pak by levicové recepty, jak získat peníze na důchody dalšími daněmi, které zatíží jiné skupiny občanů, než ty, které Babiše podporují, mohly sociálním demokratům přilákat voliče zpět.
Až na to, že tahle situace velmi pravděpodobně do nadcházejících sněmovních voleb ještě nenastane. Do té doby to Babiš nějak utáhne a pak už dost možná bude pro ČSSD pozdě. Snad jedině, že by v tom již dnes viděla nějakou svoji budoucí šanci, jak se jednoho dnes resuscitovat a vstát z popela.
I když pořád jde o to, že krize sociální demokracie souvisí s tím, že její proklamace a návrhy byly nejčastěji v rovině slibů a předkládané ideologie než v podobě opatření, která by se pozitivně dotkla jejích voličů (pokud necháme stranou rušení toho, co zavedla pravice). V rovině realizované politiky nešla o moc dál než v současné době Andrej Babiš. Zaváděli snad Miloš Zeman či Jiří Paroubek něco výrazně levicovějšího ve srovnání s předsedou hnutí ANO?
Zkrátka a dobře, buranská estetika nebo levicová rétorika dneska už nestačí a dělat víc než to není vůbec jednoduché. Přesto by sociálním demokratům v první fázi pomohlo jediné – pokusit se o hledání ztracené důvěryhodnosti. Jak se jim ale něco takového může podařit, když jim volebního manažera pro krajské a senátní volby dělá usvědčený mnohonásobný lhář Michal Hašek?