ROZHOVOR / „Vlastenecké cítění v Evropě zesláblo a hlavně zeslábl jeho branný rozměr, ochota v případě potřeby vzít pušku do ruky a bojovat za vlast. Souvisí s tím i pocit, že nás vlastně brání někdo jiný. To je nežádoucí důsledek zapojení do obranných aliancí,“ říká sociolog Jan Spousta. V rozhovoru pro deník FORUM 24 hovořil o tom, jací jsou Češi vlastenci, jaké jsou faktory, které by ovlivňovaly jejich potřebu bránit svou zem, nebo vysvětlil, proč strašení válkou není tak špatné.

Jsou Češi vlastenci?

Každý rozumný člověk chce žít v úspěšné a příjemné zemi. Neboli chce, aby jeho vlast vzkvétala, jak by řekli naši prarodiče. A pokud je ochotný pro to něco udělat nad rámec své povinnosti, tak je vlastenec. Takových je tu mnoho. Češi svoje vlastenectví nevystavují většinou až tak na odiv, ale mnozí jsme ochotní pro svou zemi a své spoluobčany leccos udělat.

Dále čtěte

Rusové mají zase v hlavě zmatek. Západ se prý roky chystal zaútočit a současně je nepřipravený a slabý

NÁZOR / Politolog Andrej Nikulin si všímá, jak se i za ruského tažení proti Ukrajině uplatňuje známý jev, že lidé…

Ale když se bavíme o vlastenectví, bylo by dobré začít tím, že pod tímto slovem se rozumí nejméně tři dost odlišné věci. Za prvé odvěký patriotismus, láska člověka k jeho kraji, jeho obci a jeho etniku. Za druhé moderní nacionalismus, který vznikl někdy v 18. století spolu s moderním národem, nacionalista se považuje za součást tohoto národa a cítí právo a povinnost spoluvládnout své zemi, svému státu. Tvoří součást toho lidu, který se zmiňuje na začátku mnoha ústav včetně české. A za třetí šovinismus, tedy nacionalismus vystupňovaný až k pohrdání či nenávisti vůči ostatním národům.

V jakých oblastech se patriotismus v Česku v dnešní společnosti projevuje?

Patriotismus ve smyslu vlastenčení, nabubřelých projevů a mávání vlajkami je u nás dnes poměrně řídký. Přinejmenším ve srovnání s mnoha cizími zeměmi nebo s dobou před sto lety. Kromě sportovních událostí a státních svátků se to státními symboly hemží už jenom na shromážděních příznivců extrémních politických stran.

Ale hurávlastenčení ještě není skutečný patriotismus. Ten začíná tím, že se lidé sami od sebe chovají slušně, pracují poctivě a není jim jedno, co se děje kolem nich. A takových jsou u nás zástupy. V naší obci nedávno na rakovinu umřel tatínek malých dětí, měli čtyřčata a ještě jednoho chlapce. Příbuzní zahájili finanční sbírku na pomoc vdově. Během krátké doby přispělo tuším sedm a půl tisíce lidí a vybralo se devět a půl milionu korun. To je skutečné vlastenectví. Pomáhat si, držet při sobě, myslet na ty nejslabší.

Kromě sportovních událostí a svátků se to státními symboly hemží už jen na shromážděních příznivců extrémních politických stran.

A to je jenom jeden příklad z mnoha a mnoha dalších, kdy v různých oblastech lidé věnují svůj čas, energii a peníze ve prospěch obecného dobra. Darují krev, vedou kroužky pro mládež, píší Wikipedii, angažují se v zastupitelstvech, chrání přírodu nebo třeba skládají básně.

Je to ovlivněno nějakými historickými událostmi a zkušenostmi našeho národa?

Myslím si, že je to v naší civilizaci celkem obvyklé. Vlastenectví na Západě souvisí s demokracií a k demokracii patří vědomí, že máme za svou zemi a za sebe navzájem odpovědnost. Pokud z patriotismu tento demokratický  rozměr odeberete, zůstane vám jenom holý šovinismus a nesnášenlivost a touha pokořit druhé národy.

Ten je samozřejmě také přítomný v každé zemi, ale naštěstí v Česku převahu nemá. Myslím, že za to stále hodně vděčíme velikánům z konce 19. a začátku 20. století, zejména otcům první republiky v čele s Masarykem, kteří se inspirovali americkou a francouzskou demokracií, a ne ruským samoděržavím. 

Jak se dnes vlastenectví vyvíjí či proměňuje například v souvislosti s krizemi, jako jsou války či pandemie, které se ve světě objevují?

Vlastenectví se hodně změnilo hlavně pod vlivem dlouhých dekád míru, globalizace a zdánlivého odumírání národních států. Vlastenecké cítění v Evropě zesláblo a hlavně zeslábl jeho branný rozměr, ochota v případě potřeby vzít pušku do ruky a bojovat za vlast. Souvisí s tím i pocit, že nás vlastně brání někdo jiný. To je nežádoucí důsledek zapojení do obranných aliancí, ve kterých jednotlivé evropské státy nemají až tak velkou váhu.

Nabylo to už groteskních rozměrů. V dubnu vyšel v sousedním Rakousku sociologický výzkum, který provedli vědci z Univerzity v Innsbrucku. Mimo jiné tam 72 % dotázaných řeklo, že v případě napadení by měly ostatní státy Evropské unie přijít Rakousku na pomoc – ale jen necelých 14 % souhlasilo s tím, že by samo Rakousko mělo vojensky podpořit jiný stát Evropské unie, pokud by byl napaden, a podobně malý počet respondentů by byl ochoten jít bránit svou vlast se zbraní v ruce. Je to mentalita černých pasažérů a nedělejme si iluze, že v Česku by podobný dotazník vyšel úplně jinak.

V souvislosti s válkou na Ukrajině se často řeší vlastenectví Ukrajinců, kteří ze všech sil brání svou zemi. Byli by Češi také ochotní postavit se za svou vlast?

Realisticky viděno ani všichni Ukrajinci svou vlast nebrání. Mnoho se jich drží stranou a někteří se dokonce přidali na stranu Ruska. U nás Čechů by to dopadlo podobně a tak tomu ostatně bylo i v minulosti. Z druhé světové války známe příběhy nezměrného hrdinství, jaké prokázali třeba parašutisté útočící na Heydricha a ti, kteří jim pomáhali. A známe také příběhy kolaborace, zrady a zneužívání okolností k těm nejsobečtějším cílům. Vždycky nejdete lidi takové i onaké.

Ke které strategii by se přiklonila většina, to by záleželo na tom, jestli by měli pocit, že válka je spravedlivá, tedy že je správné se bránit. Také by záleželo na tom, jak by pracovala vláda, co by šířila média a jak by reagovali naši spojenci. Ale i v zoufalé situaci roku 1939, kdy prezident utekl a spojenci zradili, bylo mnoho lidí, kteří začali organizovat odboj. Takže jsem si jistý, že by se mezi námi aspoň hrst statečných našla.

Válka je realita, na kterou bychom opravdu měli být připraveni.

Ovlivňuje zrovna tuto formu vlastenectví aktuální politický marketing, který je hodně zaměřen na válku a slogany o tom, kdo ji chce a nechce?

Určitě. To, že si připomínáme realitu bezpečnostních hrozeb, že přemýšlíme o možné válce, se na myšlení a náladě lidí projevuje. Samo strašení válkou vlastně není tak špatné: válka je realita, na kterou bychom opravdu měli být připraveni. To, co je na přístupu populistických politiků opravdu zlé, je naopak spíš vytváření iluze míru. Že oni by se domluvili, že stačí návštěva v Kremlu nebo přestat podporovat Ukrajinu a bude mír. 

Češi jsou horliví sportovní fanoušci. Proč je spojuje zrovna sport?

To sport, zejména kolektivní sport, dělá všude na světě. Máte svůj tým, držíte mu palce, jste v davu stejně smýšlejících a společně projevujete emoce. To lidem dodává pocit sounáležitosti. Kdekoli, nejenom v Česku.

Prezident Petr Pavel řekl, že Česko potřebovalo vítězství našich hokejistů jako sůl, protože naše země je schopná shodnout se pouze tehdy, když se nám zadaří ve sportu. Je to tak?

Myslím, že slova pana prezidenta je potřeba brát jako lehkou nadsázku. Češi se většinově shodují i v řadě jiných věcí. Ale určitě má Petr Pavel pravdu, že vítězství v turnaji lidem dodá dobrou náladu a umožní jim zažít sounáležitost se všemi ostatními Čechy. Budeme se na sebe trochu víc usmívat a to je opravdu důležité.

Dále čtěte

Ministryně zahraničí Lotyšska: NATO je na dobré cestě k udržení míru. Vyslání vojáků na Ukrajinu není téma

ROZHOVOR / V současné době se o vyslání lotyšských vojáků nebo vojáků NATO na Ukrajinu nediskutuje, říká v exkluzivním rozhovoru…

Jaký je rozdíl ve vnímání vlastenectví mezi staršími a mladšími generacemi? Kdo z nich jsou větší vlastenci?

Neexistuje žádné obecně uznávané měřítko patriotismu, takže se nedá říct, kdo jsou větší vlastenci, zda staří, nebo mladí. Staří toho víc zažili, takže mají často věci v hlavě srovnanější, ale mladí zato mívají víc srdce na dlani, a když se pro něco nadchnou, dokážou věci rozhýbat a posunout kupředu. A také mívají širší rozhled, častěji chápou, že svět za hradbou Šumavy a Krkonoš nekončí. To je také důležitý rozměr vlastenectví, umět komunikovat s jinými národy tak, aby to bylo pro obě strany prospěšné.

Jak by se mohl český patriotismus do budoucna upevňovat? Nebo jsou naopak tendence k jeho oslabování?

Jak se bude vlastenectví vyvíjet, to záleží na mnoha okolnostech a těžko se to dá předvídat. Vlastenectví, patriotismus či nacionalismus mají mnoho rozměrů a mnoho podob. Často slýcháme kritiky nacionalismu, kteří poukazují na jeho zneužití a výstřelky. Zároveň ale vidíme, že nebýt vlastenectví, Ukrajina ani jiné napadené země by se nebránily a svět by padl do rukou bezohledných diktátorů jako zralá hruška.

Takže já to vnímám tak, že bychom se měli snažit, aby u nás stále převládalo vlastenectví konstruktivní a humánní a abychom naopak potlačovali přehnaný šovinismus. Bez ohledu na to, co nám budoucnost přinese, bychom měli jít tudy.