ROZHOVOR / Sněmovnou prošly v prvním čtení zákony obou táborů – jak těch, kteří usilují o manželství pro stejnopohlavní páry, tak těch, kteří chtějí právně zakotvit manželství pouze jako svazek muže a ženy. Poslankyně a poslanci nejprve poslali do druhého čtení zákon, který by umožnil manželství pro stejnopohlavní páry. Proti zákonu hlasovali všichni poslanci SPD, a většina poslanců ODS a KDU-ČSL (58 hlasů). Pro možnost stejnopohlavního manželství hlasovaly celé poslanecké kluby klub STAN, TOP 09 a Pirátů (68 hlasů). Zbytek sněmovny chyběl, nebo se zákonodárci hlasování zdrželi. O tom, co by možnost manželství znamenala pro LGBT komunitu u pro celou společnost, hovoří socioložka Lucie Fremlová.

Mnozí politici stále chápou snahu o prosazení možnosti manželství pro stejnopohlavní páry jako nějaký výstřelek. Čím myslíte, že to je způsobeno?

Mnozí lidé, často heterosexuálové, kteří se o téma stávajících nerovných práv LGBT párů nezajímají, protože se jich to netýká, se mylně domnívají, že je to stejný druh svazku jako manželství. Že se jen nazývá jinak, protože je určen pro gaye a lesby. Tomu tak ale ve skutečnosti není. Práva registrovaných partnerů nejsou stejná jako práva manželů, ať už se to týká samotného uzavírání svazku (míst, kde se páry mohou registrovat, zda si mohou vzít dovolenou), rozdílů v majetkoprávních vztazích mezi partnery a ve vztazích k dětem a rodině. Sociální rodič nemá např. po úmrtí partnera, biologického rodiče, prakticky žádná práva coby rodič či zákonný zástupce dítěte. A to platí i při rozchodu partnerů, ke kterému může dojít a dochází jak u různopohlavních, tak u stejnopohlavních dvojic. 

Jaké komplikace způsobují tato nerovná práva ve vztahu k dětem?

Sociální rodič nemá způsob, jak se dovolat svých práv. Vím o případu, kdy situaci po rozchodu partnerů a nárok sociálního rodiče na kontakt s dítětem, který byl znemožněn biologickým rodičem, posuzovali sociální pracovníci OSPODu. Ti bez hlubší znalosti dané situace a problematiky rozhodli, že sociální rodič, který o dítě pečoval pět let, je jen „bývalý kamarád“, a protože toto kamarádství skončilo, nemá nárok na kontakt s dítětem. Sociální rodič tak přišel o dítě, které od jeho narození vychovával, a dítě, které bylo na tohoto rodiče zvyklé a emocionálně vázané, přišlo o jednu z ústředních osob jeho života, což rozhodně není v nejlepším zájmu dítěte.

I dědické právo je v případě registrovaných partnerů naprosto nedostačující. Dále při uzavírání registrovaného partnerství podle zákona nevzniká žádný vztah k rodině partnera. Naproti tomu uzavřením manželství vzniká manželům také zákonem uznaný vztah s příbuznými druhého manžela – tzv. švagrovství. 

Panují určité obavy, že manželství gay párů může zvýšit tlak na adopce nebo náhradní mateřství. Děje se to v jiných zemích, kde už je manželství možné?

Jediné, k čemu došlo v zemích, které uzákonily stejnopohlavní manželství, je zvýšení počtu rodin, které se chtějí ujmout dětí, jež jejich biologičtí rodiče z nějakého důvodu nechtěli či se o ně nemohli starat. Dlouhodobě je Česká republika členská země EU s nejvyšším počtem dětí umístěných v dětských domovech. Výzkumy v této oblasti již několik desítek let ukazují, že umístění v náhradních rodinách je pro tyto děti lepší v mnoha ohledech týkajících se psychosociálního a emocionálního vývoje. Láska, kterou dostanou od náhradních, tedy i stejnopohlavních rodičů, je nesrovnatelná s tím, co jsou jim v omezené míře schopni dát vychovatelé a vychovatelky. 

Proč se ultrakonzervativní kruhy tak urputně brání možnosti stejnopohlavního manželství?

V moderní historii lidstva ultrakonzervativci vždy bránili společenským změnám a pokroku. Usilují o zachování statutu quo, protože ten zachovává stávající hegemonii, tzn. mocenské uspořádání a nerovné, asymetrické mocenské vztahy a společenské výsady. V moderních dějinách ultrakonzervativci bránili například i volebnímu právu žen nebo náboženským sňatkům v židovsko-křesťanských párech či v rasově smíšených párech. Teď mají v hledáčku stejnopohlavní sňatky. Společenské výsady v podobě manželství chtějí zachovat jen pro ty, kteří si je podle nich „zaslouží“, přičemž tato kritéria chtějí rozhodovat na základě „přirozeného pořádku“ (ten je podle nich dán Bohem). Nezajímají je racionální argumenty, fakta, vědecké poznatky, právní či ekonomické analýzy. Jsou slepí k realitě, která je od nás vzdálená mnohdy jen pár desítek či stovek kilometrů. Tuto realitu ignorují a zároveň ji schválně a účelově dezinterpretují, dezinformují a lžou o ní. Vytvářejí konspirační teorie nebo je přebírají od svých kolegů nejen v Evropě, Rusku, ale např. i v USA.

Někteří tradicionalisté mají rovněž obavy, že uzákoněním svazků stejnopohlavních párů by vznikl tlak i na polygamní manželství. Je to skutečně tak?

Samozřejmě, že to tak není. Jedná se o produkt dezinformační scény. Někdy zacházejí dezinformátoři tak daleko, že přirovnávají sňatky stejnopohlavních párů ke sňatkům mezi příbuznými, ke sňatkům s dětmi, nesvéprávnými lidmi nebo zvířaty, což je absurdní a ostudné. Analogie je záměrně špatná, jejím účelem je zmást a rozdělit veřejnost. Stejnopohlavní sňatek uzavírají dva dospělí svéprávní lidé.

Vzhledem k jejich napojení na katolickou církev bych ultrakonzervativním kruhům doporučila, ať nevytvářejí slaměné panáky pro odvádění pozornosti od skutečných problémů. Ať si zametou před vlastním prahem a řeší reálné problémy ve vlastních řadách jako historické pohlavní zneužívání dětí, zejména chlapců, kněžími.

Řadí nás nemožnost stejnopohlavního manželství do východního bloku?

Navzdory různým prohlášením české vlády a českého premiéra Fialy nás absence stejnopohlavního manželství řadí mezi zpátečnické státy světa. 

Hodně se věnujete tématice LGBT u Romů – mají to těžší než ostatní, protože jsou menšinou v menšině? Nebo kvůli tomu, že jejich prostředí je tradičně křesťanské a kultura víc klanová?

Romští LGBT lidé to jako menšina v menšině mají opravdu těžší. K lepšímu porozumění nám může posloužit koncept intersekcionality a analogie křižovatky. V 90. letech s tím přišla americká profesorka práva Kimberle Crenshaw. Používám je i ve své knize, která zkoumá žité zkušenosti LGBT Romů na průsečíku protiromského rasismu (anticikanismu), homofobie, lesbofobie, transfobie a sexismu. V knize se dále zabývám tím, jak jsou žité zkušenosti LGBT Romů utvářeny v prostředí rodin a komunit, i rolí, kterou hraje pohlaví (sex) a rod (gender) ve vztahu ke společenskému postavení romských žen, mužů a trans lidí. V knize dokládám, že na rozdíl od „populárních“ názorů, domněnek a stereotypů byli Romové menšinové sexuální a rodové identity vždy přítomni v sociální struktuře různých romských skupin a podskupin a ve všech oblastech života. 

Jistá klanovost a širší rodiny byly rozšířené i u Neromů ještě koncem 19. a počátkem 20. století. Ty sehrávají u liberálně laděných Romů naprosto zásadní roli v přijetí LGBT jedinců. Naproti tomu nacházíme vyšší míru homofobních a nesnášenlivých postojů u kulturně konzervativních Romů a romských rodin či společenství, ostatně podobně jako u Neromů. A jak jsem již uvedla v odpovědi na jednu z předchozích otázek, křesťanství má s homofobií a konzervatismem společného jen pramálo, a nezáleží na tom, zda se jedná o Romy či Neromy.

Ze společensky-vědního hlediska mně připadá velmi zajímavé sledovat a zkoumat, jak určitá skupina lidí žijících na území ČR sdílí bez ohledu na etnicitu stejné či podobné názory, ať už se to týká konspiračních teorií, dezinfa, popírání covidu, xenofobních postojů vůči válečným uprchlíkům z Ukrajiny či podpory nepřátelského, zločineckého Ruska. V této oblasti se překvapivě názorově schází nemalá část českých Neromů a Romů, což jsme měli možnost sledovat například v souvislosti s tragickým zabitím romského mladíka v Brně.