ESEJ / Jedno ze základních děl a událostí antické filosofie, Sókratovu obhajobu od Platóna, uvedlo pražské Divadlo Kampa v režii a úpravě Petra Šourka podle staršího překladu Jaroslava Ludvíkovského a v interpretaci herce Jaroslava Duška jako Sókrata. Dovolte mi podělit se zde o širší úvahu, inspirovanou právě touto inscenací a oním filosofickým textem, neboť nejde o nic menšího než o naši svobodu a demokracii.

Pokud se chcete dozvědět, čím věci (příroda, společnost, člověk) opravdu jsou, musíte jim nejprve umožnit být, nevnucovat jim svou vůli. Věděl to velmi dobře J. A. Komenský, vyznávající heslo „Omnia sponte fluant, absit violentia rebus – Vše nech volně plynout, bez násilného řešení“. Ví to každý skutečně kritický myslitel. A věděl to i španělský existenciální filosof José Ortega y Gasset, autor přelomového díla Vzpoura davů (1929).

Sókratés jako opak davového člověka

Oproti obecnému přesvědčení není ideálem kritické mysli vnucovat komukoli a čemukoli svůj koncept, ale starat se o kontext, rozlišování, souvislosti a skrytý smysl. Ortega byl také z těch, kdo po svém pokračovali v tradici sókratovského myšlení – u nás to byl například Josef Šafařík, kdo se ne náhodou právě k Ortegovi i k Sókratovi často vztahoval.

Jak ale souvisí Ortegův „davový člověk“ s dávným Sókratem, jeho procesem a odsouzením? A kdo to vlastně, jaká logika a systém, odsoudily největšího athénského filosofa k trestu smrti? Připomeňme, že Sókrata neodsoudila diktatura, ona vláda třiceti oligarchů. Tu ještě jakž takž přežil (v Obraně najdeme příklady, kdy to bylo jen o fous). Odsoudila ho až obnovená demokracie. Ano, ta skvělá athénská demokracie.

A teď ostrý časový střih: Kdo většinově vyhrál letošní eurovolby? A kdo, navzdory bagatelizaci, a tím i zatloukání vražd demokratických novinářů, a navzdory brutální putinovské likvidaci nezávislých médií, naposled většinově vyhrál u našich slovenských sousedů? A kdo je dnes obludným prezidentským favoritem globálně veledůležité velmoci, navzdory bezprecedentnímu „mussoliniovskému“ pochodu na Kapitol po posledních volbách, který byl útokem na sám princip zastupitelské demokracie?

A jak to, že nejen americká – jindy francouzská, česká, maďarská, česká a další demokracie – většinově natolik nedůvěřuje vlastním demokratickým institucím a svým elitám, že i soudní potvrzení viny vůči demokracii, místo aby logicky snižovalo, alogicky zvyšuje preference viníků? Všechny tyto příklady, od antiky po dnešek, mají vždy a znovu jednoho vítěze – je jím náš „davový člověk“, jak ho už před sto lety brilantně popsal právě Ortega.

Davový člověk nebyl a není nutně jen neartikulovaně řvoucí hulvát někde na Václaváku, na Kapitolu či pod pařížským Vítězným obloukem. Mohl jím být podle Ortegy i člověk technicky zdatný, zběhlý ve všech pro něj užitečných a praktických záležitostech. Ale je to „člověk předem zbavený vlastní historie; bez útrob… Spíš pouze skořápka člověka, postrádá svou nezcizitelnou niternost, své já, které je neodvolatelné. Z toho plyne jeho stálá připravenost předstírat, že je čímkoli… Je to člověk bez urozenosti, která zavazuje.“ (Kdysi se v Anglii u této kategorie v soupisech občanů uvádělo sine nobilitate, s.nobilitate, z čehož vznikl pojem snob.)

Ale davový člověk může být i někdo, koho Ortega popsal zvlášť přesvědčivě, učený nevědomec, otitulovaný hlupák, opatřený funkcí. Typ, s nímž se právě Sókratés díky svému procesu v roce 399 před Kristem potkal velmi důvěrně. Nebyli to skutečně žádní hulváti, kdo proti němu léta štvali, žalovali a nakonec jej odsoudili. Hlavním žalobcem byl tragický básník (Melétos), dalšími mistr jirchář a politik (Anytos) a konečně řečník (Lykón).      

Athénský lid bubnuje…

V programu k inscenaci mě fascinovala věta, že „athénský lid bubnuje Zdeněk Konopásek“. Ta hudba metaforicky přesně zobrazuje pravděpodobnou atmosféru dávného soudního procesu, bouřlivé projevy publika, které obžalovaný Sókratés zvláštním způsobem své obrany vyprovokoval k reakcím, jež potom zpětně komentuje: novým a novým, a čím dál tím marnějším napomínáním, ať nehlučí, a nechají jeho i oponenty, včetně Meléta, mluvit. Bylo to jen přilévání oleje do doutnajícího ohně. Výborný, funkční scénický nápad, bicí jako permanentní zvukový kontrapunkt hlučícího, věčně nespokojeného davu.

Největším lákadlem pro publikum roku 2024 je samozřejmě sám Sókratés. Zvlášť v autentickém podání „kontroverzního“ Jaroslava Duška. Tím „autentický“ nemyslím, že by herec Platónův text jakkoli autorsky „vylepšoval“ či „aktualizoval“ (samozřejmě, kromě občasných přerušení nepředvídanými okolnostmi v publiku, přímých oslovení diváka a závěrečné besedy, již spolu s Petrem Šourkem Dušek vtipně a pohotově moderuje).

Diváci si v této inscenaci nakonec také zahlasují o Sókratově odsouzení, podobně jako kdysi v Athénách (nicméně kontext je natolik propastně odlišný, že hlasování v sále samozřejmě dopadá už předem ve prospěch Sókrata/Duška).

Připomeňme jen, že v Athénách, na rozdíl od dnešního představení, se hlasovalo dvakrát – poprvé o vině, podruhé o trestu. První hlasování dopadlo sice v neprospěch Sókrata, 281 vinen, 220 nevinen, ale nikterak přesvědčivě. Stačilo, aby získal z celkových 501 hlasů třicet hlasů navíc a byl osvobozen, druhé kolo by se nekonalo. Jenže tu druhé kolo bylo, a v něm si měl odsouzený navrhnout trest sám. A to byl asi kámen úrazu, neboť druhé hlasování už dopadlo tvrdě v jeho neprospěch (v poměru 361 ku 140).

Všichni tiše předpokládali, že si logicky navrhne vyhnanství. Ulevilo by to jejich svědomí, jak nepřátelům, tak i přátelům. Jenže takový luxus jim filosof nedopřál. Jak se dozvídáme z dalšího Platónova dialogu (Kritón), útěk pomocí už uplacených stráží kategoricky odmítal, znamenalo by to pro něj útěk nejen z vězení, ale i z vlastní odpovědnosti – podobně „sókratovsky“ se o mnoho století později rozhoduje v žaláři i Goethova Markét(k)a ve Faustovi.      

Právo kritiky na život

Šourkovu inscenaci nadčasového textu aktualizuje samotná Duškova „kontroverzní“, nebo spíš většinovou společností kontroverzně vnímaná osobnost. Osobnost, například v neblahé době covidové, zastávající menšinové, dejme tomu alternativní postoje podporující svobodnou diskusi. Nejde mi teď o tyto postoje, jako spíše o to, že nebyly vpuštěny do veřejné debaty.  Nedostaly se do hlavních médií, včetně veřejnoprávních. A byly-li tu, byly vzápětí zadupány, vymazány z několika serverů a zatraceny jako „pavědecké“.

Žil jsem až příliš dlouho v bolševické nesvobodě, aby mi tato praxe něco připomněla, jako cosi nepřijatelného. Zatímco byli a jsou připouštěni různí neo-komunisté a neo-fašisté (neo-fašismus se už od roku 2014 nemůže v Evropě nazývat jinak než putinismus), Dušek a jeho hosté, i z řad skutečných vědeckých autorit, byli naopak nejednou fakticky cenzurováni a příspěvky trapně mazány. Což byla ovšem, jakmile ta zpráva pronikla ven, ta nejlepší reklama.

Zafungovaly neúprosné zákony tzv. enantiodrómie, tj. zákony protiproudu, na nějž často v pozdních dílech upozorňoval C. G. Jung (Odpověď na Joba aj.). Tato praxe však nahrála lacině body zmíněným potenciálním českým kolaborantům vyznávajícím kult velikosti a síly, jejichž řady, ve třetím roce nejstrašnější válečné agrese v Evropě po druhé světové válce, nadále rostou.

Ačkoli okolnosti a kontexty jsou maximálně rozdílné, Duškovo postavení ve veřejném diskurzu, jak český intelektuální rybníček sám sebe eufemisticky nazývá, je v něčem podobné postavení jím ztvárňované osoby. Ať s ním souhlasíme, nebo ne, nepopřeme, že tento autorský herec trvale vyvádí diváka, čtenáře i posluchače z jeho „komfortní zóny“. A i tato jeho image nepochybně rámuje, vědomě či podvědomě, kontext celého představení.

Spílání publiku?

Samotná Sókratova obhajoba je snad historicky první případ krajního typu divadla jako spílání publiku. Žánru, který vzbuzoval ohlas už od pradávna, ve středověku i novověku, třeba v pařížských, berlínských, mnichovských i vídeňských kabaretech od osmdesátých let předminulého století hluboko do dvacátého století (Chat Noir, Le Mirliton, Elf Scharfrichter, Simplicissimus, Schall und Rauch aj.).

Do tohoto „ranku“ patří i veřejné aktivity Alfreda Jarryho či Christiana Morgensterna (u nás Jaroslava Haška), produkce, mystifikace a řízené skandály dadaistů a surrealistů, veřejná vídeňská a pražská čtení Karla Krause.

Je to žánr, který zažíval pozoruhodnou renesanci od šedesátých let minulého století, a to jak opětovně ve Vídni (Helmut Qualtinger, Carl Merz, později zejména Peter Handke, jenž právě jako Spílání publiku označil i svou slavnou hru) – ale také, nezávisle na Handkem, i v Praze (Ivan Vyskočil a Nedivadlo, konkrétně Meziřeči, Blbá hra aj., později viz též zdařilé handkovské inovace Dušana D. Pařízka v Divadle Komedie a jinde).

Vždycky jsem četl Platónovu (ale i Xenofóntovu) Obhajobu Sókrata jako obhajobu kritiky, jejího práva na život. Podobně čtu třeba i Molièrovu nejhlubší hru Misantrop. Totalitní režimy myšlení odprava doleva, od inkvizice po Lenina a Goebbelse až k Putinovi a trapným pidiputinům typu Fica nebo Orbána, všechny tyto režimy, a opakuji, jde mi především o režimy myšlení, vždycky velmi dobře věděly, proč jako první věc zlikvidují nezávislou kritiku.

Sókratés vtahuje svého hlavního žalobce Meléta (hraje ho střídmě, a ostatně jako vždy po smyslu, Daniel Šváb) na své výsostné území: na pole dialogu (scénická poznámka Petra Šourka, vycházející z Platónova textu: „Hluk se zužuje do jednoho hlasu…, předstupuje Melétos.). Jelikož po dalších Sókratových argumentech a příkladech protiřečení z jeho obžaloby (jako Melétos mluví dle Sókrata někdo, kdo žertuje, jako by řekl: „Sókratés je vinen tím, že nevěří v bohy, ale že věří v bohy“) – dav nepřestává hlučet, Sókratés je opět napomíná: „Ty odpovídej, Meléte a vy – jak jsem vás prosil na začátku – na mě nepokřikujte, když povedu rozmluvu svým obvyklým způsobem.“

Postupuje tedy obvyklou metodou, kvůli níž se vlastně ocitl před soudem a která po léta tak dráždila jeho vlivné spoluobčany. Ti podle Hegela vlastně Sókrata nakonec odsoudit museli. Už proto, aby obec dospěla skrze tuto oběť k vyššímu stupni vědomí o sobě samé (proto zde mluvíme o tragédii – o sókratovských pašijích).

Zároveň s tím obec konsekventně dospěla k tomu, že musela potrestat, ať už popravou, nebo vyhnanstvím, Sókratovy žalobce (Meléta, Anyta i Lykóna).  „Tím, že takto svůj čin odčinili, Athéňané uznali osobní Sókratovu velikost,“ soudí Hegel. „Ale též poznali, že když zatracovali Sókrata, zatracovali takto svůj vlastní princip… Veliký člověk chce být vinen, a tak se stává nositelem závažného konfliktu. Tak Kristus obětoval svou individualitu, ale věc, kterou tím dosáhl, trvá.“ (Hegel, Dějiny filosofie, II).

Nechme však Hegela Hegelem, a ptejme se ještě jednou, kdo vlastně Sókrata odsoudil?  Myslím, že to byl přímo klasický Ortegův „davový člověk“. Nadčasový, věčný typ. Bytost bez nitra, člověk skořápka. Jen takoví lidé bez osobního ručení mohli vzápětí po Sókratově smrti opět stejně halasně a demokraticky rozhodnout úplně obráceně – a poslat do vězení, vyhnanství nebo na popraviště jeho žalobce a soudce. Nalezli konečně viníka. A jak se patří, nalezli ho jinde než sami v sobě. Dějiny se opravdu opakují – a v tomhle jediném měl snad Marx pravdu – poprvé jako tragédie (proto mluvíme o sókratovských pašijích), podruhé jako fraška.  

Babické umění

Z hlediska právní strategie si tedy Sókratés svou apologií, jednou z nejslavnějších v dějinách, sám moc nepomohl. Sókratovou ctižádostí nebylo zavádět (jak mu bylo křivě přisuzováno) nějaké nové náboženské praktiky, ale tzv. „babické umění“. To vysvětloval například v dialogu Theaitétos jako duchovní porodnictví. Namísto zavádění nových pravd a bohů, a už vůbec ne za účelem zbohatnutí, všemožně napomáhal druhým k porodu nových nápadů a myšlenek, k nimž musí dojít sami. Neboť oni nevědí, že vědí.

Dovést je k tomuto poznání, poznání sebe sama, bylo hlavním cílem jeho veřejného působení. „Jestliže předsókratovský myslitel“ (včetně dnešního, dodává výslovně filosof Josef Šafařík) před vstupem do své pracovny nechává člověka přede dveřmi, Sókratés ho bral do své pracovny s sebou: z prvého profitovala moc, z práce druhého lidská bytost. Dnes filosofie vědecká, katedrová, computerová, dochází k člověku v číslech (…), filosofie sókratovská vychází z lidské bytosti… Zájem předsókratovské filosofie o přírodu bez člověka přivádí nás dnes k ekologické pustině bez přírody a života.“ (Cestou k poslednímu,1992)

Sókratovo uvažování se pohybuje zásadně v režimu otázky, nikoli v režimu odpovědí. Jeho metoda je proto školou kritického myšlení. Otázkami, jež klade posluchačům a někdy i sám sobě, znejistí i věci zdánlivě absolutně samozřejmé, obecně přijímané jako hotová věc. Přitom to permanentní znejišťování samozřejmostí není hlavním a jediným cílem jako u sofistů – včerejších i dnešních. Dva a půl tisíce let starý text se tak v Šourkově režii a v Duškových ústech ukázal být aktuálnější než většina textů, jež dnes znějí z našich jevišť.

Osobní ručení jako alfa omega

Obrana je tedy prvním dílem „sókratovských pašijí“. Dalšími jsou dialogy Kritón a Faidón. Zatímco Faidón vychází z posledních Sókratových chvil před požitím bolehlavu, Kritón zachycuje ještě usilovnou snahu jeho přátel, žáků i nejbližších spolupracovníků využít příhodného odkladu popravy ke zmíněnému filosofovu útěku, jejž filosof odmítl jako útěk sám před sebou.

Proto dává Platón v tomto dialogu (který, doufám, stejný tvůrčí tým ještě uvede) zaznít zcela nové dramatické postavě – Zákonům. Podobně jako jindy zase přidává jako ženskou dramatickou osobu Diotimu (Symposion), vědmu, jejímž předobrazem, jak dnes zjišťují klasičtí filologové a filoložky, byla skutečná vědma Makrina.

Před touto postavou, podobně jako před Diotimou, Sókratés ztrácí svou obvyklou vůdčí roli v dialogu, a stává se jejím sparingpartnerem. Vypravěčem jejích názorů, tedy ducha Zákonů. Je to vlastně brechtovské epické divadlo se vším všudy: nehraje se „teď a tady“, ale vypravuje se, co bylo, co se stalo. A komentuje se to. Postava Zákonů mluví tvrdě Sókratovi do duše a rozmlouvá mu definitivně každou myšlenku na únik z vězení jako zradu sama sebe – když předtím už se x-krát právě Zákonů dovolával, a už jednou se jim podrobil.

Ve hře je totiž i při tomto procesu něco vyššího, osobní věrohodnost, pravda osobnosti. Argumenty Sókratovy (jindy Ježíšovy, Brunovy, u nás třeba Husovy, Havlíčkovy či Patočkovy) mohou být kdykoli vyvráceny jinými argumenty. Co zůstává jako jediné nevývratné, co nelze žádným způsobem zpochybnit, neboť za ně osobně ručí, je pravda jejich života – i smrti. To je to jediné pravé ručení (F. X. Šalda a po něm Josef Šafařík to nazýval unum necessarium). A právě na to se nikoli náhodou jako na ústřední argument své apologetiky odvolává Sókratés. Právě tím se nemohou vykázat Sókratovi soudcové. Ti včerejší i ti dnešní…

Ovád není střeček

K celému opusu, který patří k mým zážitkům roku i desetiletí, mám jedinou výhradu, týkající se úpravy překladu. Když Sókratés marně vysvětluje Athéňanům svou užitečnost pro obec, volí přirovnání obce k velkému hýčkanému koni, jenž i v demokracii (a právě v ní) časem duchovně zleniví. Proto poslání každého kritického myšlení je být obci něčím jako koni ostruha nebo nepříjemný hmyz, nutkající zvíře k pohybu, střeček. V inscenační úpravě však zazní „ovád“.

Je to samozřejmě dobrý fór, hodící se na reklamní pozvánky („ovád obce“). Patrně ze strachu, že nikdo z publika už střečka nezná, a že sloveso „střečkovat“ zní moc pejorativně, se tam tedy dostal namísto ostruhy nebo nepříjemného hmyzu někdo, kdo podle všech definic saje lidskou nebo zvířecí krev. To má k užitečnosti pro obec, jíž se filosof ohání, na hony daleko. Nebo ne?

Daleko spíš je sókratovská role podobná roli Goethova Mefista; Hospodin právě proto, že duchovní energie může kdykoli doživořit, posílá na nás někoho, kdo „dráždě k činnosti, jsa ďáblem, musí tvořit“ (Otokar Fischer). A kdo se sám představuje jako ten, kdo „chtíc vždy páchat zlo – vždy dobro vykoná“.  („Ein Teil von jener Kraft, die stets das Böse will, und stets das Gute schaft“). Ostatně jako každá kritika, včetně této…

Vladimír Just je teatrolog, divadelní historik, mediální kritik a esejista, emeritní profesor Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, stálý autor rubriky Nová orientace v deníku FORUM 24.