John William Waterhouse, Odysseus a Sirény (olejomalba, 1891) FOTO: National Gallery of Viktoria in Melbourne / Wikimedia Commons / Public Domain
FOTO: National Gallery of Viktoria in Melbourne / Wikimedia Commons / Public Domain
Jedním z nejsilnějších odkazů československého disentu byla pro mne vzájemná podpora, tolerance a kultivovaná diskuse občanů pocházejících ze zcela rozdílných tradic. Navštěvovala jsem přednášky, na nichž se sešli přesvědčení marxisté s upřímnými křesťany, intelektuálové s dělníky, bývalí komunisté s vášnivými antikomunisty.
Občas se diskutující střetli vskutku prudce, nikdy však neklesli k dehonestaci oponenta, nikdy v našich debatách neměla poslední slovo nenávist, snad ani antipatie, po jakkoli energické diskusi jsme byli znovu nejlepšími přáteli a spojenci. Aniž by kdokoliv ustoupil ze svého názoru, byl schopen vyslechnout druhého a přemýšlet o jeho argumentech. A hlavně spojit se ve společném hájení svobody a pomoci pronásledovaným.
Komunistický režim svým brutálním tlakem umožnil alespoň v určité vrstvě lidí vytvořit „solidaritu otřesených, ale neohrožených“, jak tento vzácný jev nazval Jan Patočka. Prvorepublikoví demokraté, političtí vězni, liberálové, přesvědčení ateisté, protestanti i římští katolíci, židovští intelektuálové, osmašedesátníci, mládež, které komunisté znemožnili studium, ale i opravdu prostí lidé v prostředí naprosté rovnosti svými slovy sdělovali ostatním své jedinečné životní zkušenosti, předkládali své sny a plány, dělili se o touhu po svobodě i o pozemské statky.
Zakoušeli jsme, co znamená občanství, co znamená demokratická diskuse, učili jsme se od aristokratů ducha. Vnímali jsme, že jde o cosi nesmírně cenného a snad naivně jsme se domnívali, že tato zkušenost přetrvá a zůstane vzácným vkladem do dějin naší společnosti.
Recyklovaný a zbytečný spor
Není žádným originálním zjištěním, že po více než třiceti letech svobody, po níž jsme při poslechu tajných přednášek společně tak vroucně toužili, je naše společnost poměrně hluboce rozdělená. Aniž bych chtěla zlehčovat konflikty ekonomického rázu, nebo záměrné dělení společnosti prospěchářskými politiky či činiteli hybridní války, v těchto dnech se v mediálním prostoru zvýraznil ještě jeden konflikt, oproti výše zmíněným mnohem absurdnější a iracionálnější.
Patrně vynikl na pozadí dvou červencových svátků, totiž Dne příchodu slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje a Dne upálení mistra Jana Husa. Oba významné dny jsou plné duchovního obsahu a nelze je zmiňovat bez ohledu na dějiny křesťanství v našich zemích. Zároveň jsou to svátky v minulosti zatížené ideologií „třídního boje“ a komunistického antigermánského šovinismu, v současnosti vystavené kvalitnímu historickému bádání, ale i vzedmutí náboženské hrdosti, v naší „ateistické“ zemi nikoliv neznámé a nové.
Pro mne a mé vrstevníky bylo zneužívání těchto osobností komunistickou ideologií čímsi velice trapným a křečovité interpretace duchovních dějin ve smyslu „vědeckého ateismu“ nebo „marxismu-leninismu“ nám byly k smíchu už na základní škole. Říkali jsme si cynické vtipy o Cyrilu a Metodějovi, kteří v komunistickém pojetí bránili Slovanstvo před zlými Němci a o Janu Husovi, prvním komunistovi, který se stal obětí zuřivých německých katolíků.
Náš výsměch byl zaměřen nikoliv proti našim historickým velikánům, ale právě proti té tupé, zakyslé dezinterpretaci, která se snažila převyprávět velké duchovní příběhy ve smyslu bolševické tuposti a ukrást dějiny pro vlastní prospěch nevzdělaných a zištných hňupů.
Většina mých vrstevníků tehdy pocházela z ateistických rodin a o víře toho mnoho nevěděla, komunistická výchova k „vědeckému ateismu“ však byla natolik stupidní, že jsme fandili těm několika spolužákům, o nichž se vědělo, že se modlí, a kteří byli trapně šikanováni uvědomělými soudruhy učiteli. A mnozí z nás občas zašli do kostela, jen tak ze zvědavosti, tam pak obdivovali obrazy a barevné vitráže, někteří si četli Bibli pro tu chuť zakázaného ovoce.
Věřící lidé i církve a náboženské společnosti se za totality těšili tichému respektu všech slušných lidí. Vědělo se o pronásledování řeholníků, znali jsme z šeptandy příběh pátera Toufara, když pak mnozí duchovní podepsali Chartu 77, byli v očích antikomunistů jakýmisi proroky nové doby, příkladem, že víra může být významnou hodnotou i v celkově bezvěrecké společnosti.
Porůznu již pár let, ale výrazněji v těchto dnech pozoruji vzrůstající antagonismus mezi věřícími a ateisty. Jistě, jde hlavně o pozorování na sociálních sítích a na různých specializovaných webech, nemám možnost sledovat diskusi mezi těmito skupinami z očí do očí. Doufám, že by byla slušnější a přínosnější, nicméně dnešní společenský diskurs probíhá hlavně online a tyto projevy mají velký dosah.
Mladí lidé ve věku, kdy jsme chodili na přednášky Ladislava Hejdánka a Milana Balabána, si na sociálních sítích notují, že by se náboženství mělo zakázat, že je zdrojem válek a všelikého násilí. Že věřit na pohádkovou knížku a vousatého dědečka na obláčku, který stvořil svět za šest dní, je znakem idiocie atd. Opravdu tohle nepíší lidé hloupí nebo nevzdělaní, jsou to vysokoškoláci, v jádru demokraté, nikoliv mladí bolševici. Jejich argumenty kopírují ty nejhloupější výroky uvědomělých soudružek z prvního stupně základní školy a pologramotných politruků. Věřím, že by bylo osvěžující sledovat diskusi kompetentních a vtipných ateistů s teologicky vzdělanými členy církví. Popravdě bych si takovou debatu nenechala ujít a užila bych si ji. Namísto toho však čtu zlé, hloupoučké a nepodložené výpady založené na diskusním faulu zvaném „slaměný panák“.
Ani ze strany věřících však nevídám mnoho kultivovaných a poučených argumentů. Zabrousit do skupin, v nichž si notují ultraortodoxní katolíci (ve skutečnosti spíše heretici), vzájemně se ujišťují, jak je okolní svět zlý, požitkářský, hříšný a odsouzený ke zkáze, znamená projít si křivou stezkou znechucení a směšnosti, na níž se fundamentalismus sráží s hysterií, antisemitismem a obdivem k Rusku.
Víra není sexuální posedlost
Upachtěné projevy novodobého fundamentalismu sílí vždy, když přijde řeč na otázky sexuality, rodiny a těhotenství. Tyto pro mnohé lidi velmi citlivé a bolestně prožívané otázky jsou vlastně „casus beli“ mezi jistými církevníky na jedné straně a věřícími i nevěřícími, kteří si uvědomují celou šíři problému, na straně druhé.
Jestliže pak významný představitel římskokatolické církve pronese několik naprosto necitlivých výroků na adresu žen a dívek znásilněných během brutálního válečného konfliktu, jestliže se vynoří podivná společnost se svými „houkadly“, jestliže se víra těchto lidí navenek prezentuje svým slíděním po sexuálním životě bližních a starostí, aby homosexuálové nemohli vstoupit do manželství, jestliže na jedné straně bagatelizuje znásilnění a zneužívání, ale tvrdě odsuzuje předmanželský sex mezi milujícími se lidmi, nebo se předpokládá, že je přijatelné nechat zemřít rodičku, pokud by její záchrana znamenala obětovat plod, těžko mohou tito fanatičtí katolíci očekávat, že mladí ateisté budou v církvi vidět něco jiného než bizarní spolek autoritářských tmářů.
Zatmění rozumu se zdaleka netýká pouze určité vyhraněné skupiny v římskokatolické církvi, agresivní fundamentalismus nalezneme i u mnoha protestantů, v židovské komunitě, nejodpudivější projevy pak patrně v ruské pravoslavné církvi, kde ke zmíněné agendě ještě přistupuje podpora brutální útočné války proti Ukrajině. Ani jiné náboženské skupiny nejsou zcela chráněné před různými deviacemi, zneužíváním, intolerancí, nenávistí a neukojitelnou touhou po moci a majetku. Spravedlivě řečeno, toxicita přesahuje svět náboženství a prosakuje do politických stran a různých hnutí, které si stejně jako kdysi komunisté zkoušejí uloupit domnělé duchovní dědictví naší civilizace pro svůj prospěch.
Fundamentalistická past
Když si pokusíme definovat příčiny vzájemné nenávisti a intolerance, která v dnešní svobodné době kontaminuje diskusi mezi věřícími a ateisty, narážíme na fakt, že celá společnost je v mnoha směrech rozdělená a roztříštěná podle mnoha charakteristik. Na tom se podílí řada faktorů od radikální povahy diskusí na sociálních sítí, po nezvládnutí demokratických pravidel až po řízený rozvrat společnosti v rámci hybridní války. Populismus některých politiků rovněž cíleně využívá antagonismus a hněv voličů, krize politická, ekonomická i ideová také nikterak nepřispívá k pohodě nutné pro laskavé porozumění mezi lidmi.
Když bych však zůstala u otázky, proč dnes, ve svobodné společnosti, mnohdy nedokážou spolu hovořit ateisté a věřící, proč není možné to, co jsme dokázali alespoň v malém pod vládou tupých ideologů, z mnoha možných příčin se mi jako nejpravděpodobnější jeví fundamentalismus.
Připomínám, že fundamentalismus vůbec nemusí vyústit v terorismus či jakoukoliv formu násilí. Pokud zůstává osobním duchovním nastavením, je fundamentalismus takovou životní oporou, jaká danému člověku nejlépe vyhovuje, a nelze proti němu nic namítat. Problém nastává, když je fundamentalismus v misijním zápalu vnucován dalším lidem. Pozor, zde nemyslím pouze misii náboženských blouznivců, ale stejnou měrou i urputnou misii fundamentalistických ateistů.
S fundamentalismem je vždy ten problém, že bývá selektivní. Jestliže křesťan argumentuje proti manželství homosexuálů, obvykle cituje několik biblických veršů, které však o manželství homosexuálů explicitně nehovoří. Příběh o Sodomě opravdu nevypráví o tom, že by byla zničena jako trest za homosexualitu. Ano, ve Starém zákoně je homosexuální styk zakázán a podléhá trestu: „Nebudeš obcovat s mužem jako s ženou. Je to ohavnost.“ (Leviticus 18, 22)
O lesbickém vztahu se však v Bibli nikde nepíše. Pokud tedy někteří odpůrci „manželství pro všechny“ argumentují Biblí, neměli by mít námitky proti sňatku dvou žen, ale neměli by tolerovat jakýkoliv sexuální projev dvou mužů bez ohledu na to, zda žádají, či nežádají vstoupit do manželství. Tomu se však křesťané většinou brání a tvrdí, že proti takové lásce nic nemají, pokud zůstane ve skrytu a nebude žádat institucionalizaci. Někteří jsou dokonce tak daleko, že by blahosklonně připustili právo na registrované partnerství, zatímco proti slovu manželství se důrazně ozývají a nesmyslně argumentují etymologií. Takové postoje je opravdu těžké opřít o Bibli.
Pro zajímavost: ani o umělém potratu se v Bibli nic nepíše, pouze o případě, kdy je potrat nechtěně vyvolaný zraněním ženy: „Když se muži budou rvát a udeří těhotnou ženu, takže potratí, ale nepřijde o život, musí pachatel zaplatit pokutu, jakou mu uloží muž té ženy; odevzdá ji prostřednictvím rozhodčích.“ (Exodus 21, 22)
Fundamentalistické čtení textu naráží na mnohé verše, které prostě nelze v dnešní době reálně uplatnit. Řada příkazů v Tóře byla neproveditelná již v antice a rabínský judaismus je pomocí interpretace obratně zmodernizoval a znemožnil jejich vykonávání. Ale nejen kamenování, upalování a jiné drakonické tresty jsou dnes v západní společnosti neproveditelné.
I tak nevinná a ve skutečnosti pozitivní věc, jako je dodržování šabatu, je pro křesťanské fundamentalisty jaksi zbytečná. Přitom je šabat jedním z příkazů Desatera, jeho závažnost je tedy mnohem větší než sporadické zmínky o homosexuálních praktikách, které byly ve starověku pravděpodobně součástí pohanských kultů plodnosti, a proto pro Izrael zakázané. Proč tedy dodržení dne předepsaného klidu není pro fundamentalisty závazné, zatímco otázky okolo sexuality je až nezdravě vzrušují?
A pro mladé ateisty: v Bibli se opravdu nepíše o potratech, ani to, že je země placatá. Nenajdete tam popisy vousatého dědečka na obláčku. Nepsali ji nevzdělaní hlupáci ani lháři a manipulátoři v touze ovládat tupé masy. Nebyla přepsána zlými jezuity ani ilumináty, nevymysleli si ji krutí feudálové a otrokáři. A ano, smiřte se s tím, že Ježíš je historická postava, stejně jako by se měli fanatičtí ultrakatolíci smířit s tím, že Ježíš nebyl křesťan ale židovský rabi. Jan Hus byl římskokatolický kněz a horlivý ctitel Panny Marie. Nebyl husita a nebojoval proti církvi. Aby bylo vůbec možné začít jakýkoliv dialog, je nezbytně nutné znát historii a neporážet slaměné panáky. Bez respektu k partnerovi se diskutovat nedá, ale i ten respekt je založený na určité kultivovanosti a relevantních argumentech. Kromě znalosti historie, což je naprostý základ takové diskuse, je dobré znát i další obory, které pomáhají pochopit biblickou tradici. A úplně nejdůležitější je věnovat pozornost interpretaci.
Interpretace je klíč
S problémy fundamentalismu se potýkají všechny kultury, které vytvořily svaté nebo autoritativní texty. Po staletích je již těžké takovým textům porozumět a jejich doslovné dodržování je nejen obtížné, ale může být pro společnost brzdou, nebo je přímo nezákonné.
Tam, kde se uplatňuje trest kamenování, těžko očekáváme vyspělou kulturu. Ušlechtilí puritáni v Salemu odsoudili k smrti dvacet nevinných obětí pod vlivem fundamentalisticky pochopeného biblického verše: „Čarodějnici nenecháš naživu.“ (Exodus 22, 17) Stejným veršem se zaštiťovala inkvizice.
Východiskem z této pasti svatého textu je kultivovaná interpretace. Svatý text nesmí být vyjmut z knihy, nesmí být explicitně popřen, jeho právní výklad je však takový, že nevede k záhubě nevinného, nebo k jednání, které nerespektuje současné právo nebo nové poznatky vědy. Někdy může být interpretace i přísnější, zaměřená na etickou rovinu. Například zákaz zabití z Desatera rozšířili rabíni na zákaz ponížení a uražení člověka, takže by zrudl hanbou, což je v jejich výkladu také „prolití krve“. Tato vina však nebyla trestána smrtí, šlo o čistě morální odsudek. Žádná velká duchovní kultura se bez interpretace neobejde, díky ní zůstává živá.
Učenec Moše z Leónu již ve 13. století rozlišoval čtyři vrstvy čtení Písma. První písmena jejich názvů P, R, D, S tvoří akronym pro označení ráje Pardes (ovocný sad). Pokud totiž student ovládne všechny typy interpretace, vstoupí do Zahrady porozumění.
První stupeň se nazývá Pešat (povrch), označuje ono prosté čtení textu, fundamentální, dějové. Je vhodné pro výuku žáků, kteří se musí seznámit s dějepravou, gramatikou, kontextem a strukturou textu. Další stupně se nesmí od tohoto základu lišit, proto je nutné jej dobře znát.
Druhý stupeň je Remez (náznaky), jde o symbolický, alegorický význam textu. Protože redukce svatého písma na doslovné čtení již ve starověku nevyhovovalo racionálně založeným intelektuálům, zvláště v Alexandrii se rozvinula významná teologická a filosofická škola, která se zabývala alegorickým výkladem prastarých náboženských a mytologických pramenů. Alegorizace vyhovovala i řeckým učencům, pro něž antropomorfní řecký pantheon amorálních Olympanů nebyl dostatečně uspokojivým modelem duchovního světa. Například Pythagoras i Platón již řecká božstva vykládali jako alegorické obrazy abstraktních principů. Židovští učenci pomocí alegorie překovávali rozpory a iracionální motivy v Hebrejské bibli. Často se uplatnily mystické náhledy, číselná hodnota písmen (gematrie) atd. Vzhledem k tomu, že alegorická výkladová metoda získala velkou podporu u křesťanských teologů, její význam v judaismu částečně poklesl.
Třetím stupněm výkladu je Draš (dotazování, hledání) a jde o srovnávání analogických pasáží a hledání jejich aktualizace. Důležitý je etický rozměr textu, zaměřený na člověka, tedy poučení pro praktický život. Tento výklad je častý v Talmudu, pomáhá při hledání právních nálezů.
Posledním stupněm je Sod (tajemství), jde o mystický význam Tóry, tento stupeň je přístupný jen zcela mravným a nejvzdělanějším studentům, kteří již ovládli předchozí metody a dokáží vzdorovat nástrahám světa i mysli. Je to disciplína vlastní klasické kabale.
Z toho je jasné, že textu Bible lze nejlépe porozumět v originálních jazycích, neboť z původní etymologie vychází velké množství výkladů. Pokud by tedy kdokoliv chtěl být skutečným fundamentalistou, měl by umět velmi dobře hebrejsky, snad i aramejsky a pro Nový zákon řecky (v Bibli se opravdu nikde nevyskytuje české slovo manželství).
Znalost interpretace tedy nejen pomůže vstoupit do vonného sadu Pardes a těšit se z mnoha fascinujících vrstev textu, ale odstraní i mnohá dilemata a nepříjemné otázky, například zda kamenovat pubertálního syna za drzost (Exodus 21, 15-17). Znalost dějin a interpretace starodávných knih rovněž vyvrací argumenty krutosti vůči nepřátelům, hrůzné popisy válek a rozbíjení hlav. Starověké války a boje nebyly o nic hroznější než války moderních křesťanů i ateistů.
Popisy násilí v Bibli jsou ovšem vskutku barvité, ale zde stejně jako v Íliadě a jiné starobylé literatuře nemůžeme hledat důkaz o mimořádné krutosti „starozákonního Boha“ (zatímco ten novozákonní je hodný), ani o zvrhlosti Izraele (jak pěkně se to šikne antisemitům). Ateisté nemohou z takových veršů vyvozovat zavrženíhodnost náboženství, pokud pochopí, že jde o složitou literární strukturu, a nikoliv o sadistický popis reálné genocidy jinověrců, která se historicky vzato nikdy nekonala, což je ostatně zřejmé z té stejné Bible, v níž se o vraždění pohanů tak detailně a snad i zálibně píše.
Platí stará poučka, že ateista by měl mít kvalitní teologické vzdělání. V osvícenství skutečně první veřejně vystupující ateisté vyšli z teologických fakult, nebo alespoň Bibli dobře znali. Jejich argumenty pak měly váhu. Mohli být kousaví, ironičtí, mohli se krutě vysmívat, ale nemohli plácat hlouposti. Jejich inteligentní kritika je dnes mnohdy přínosná a čtivá i pro věřící.
Hovořme spolu s respektem
Snad toto stručné shrnutí přispěje k pokusu o dorozumění mez lidmi, kteří mnohdy stojí na stejném břehu a jejich vzájemné spory prospívají někomu jinému. Jsou hranice, které je opravdu téměř nemožné dnes překročit. Některé antagonismy budou živé ještě dlouho, s jistými lidmi se zatím domluvit nelze a nebylo by to ani vhodné. Žijeme v době, kdy opět platí „ano, ano a ne, ne“.
O to důležitější je, abychom nekopali zbytečné příkopy tam, kde je možné nacházet společnou řeč a respekt navzdory různosti. Náboženství (lépe řečeno víra) by nemělo být pro ateisty kamenem úrazu, pokud vyznáváme stejné hodnoty svobody, demokracie a humanity. Ateisté nejsou cynickými hédoniky a věřící nejsou naivní tmáři. Na obou stranách existuje určitá menšina fundamentalistů, kteří svůj názor založili na zjednodušeném vidění světa a oponentů.
Fundamentalismus je však stejně svazující pro ateistu jako pro věřícího, v dialogu vede k zablokování a někdy i k nepřátelství. Nemá potenciál rozvíjet víru ani nevíru, nevede k dynamickému životu, pouze konzervuje, umrtvuje a činí nehybnými, šedými a nudnými i ty nejbarevnější květiny Zahrady.
Věřící i ateista nemusí postavit svůj názor na fundamentalismu, ale na svědomí a na hledání pravdy. Nevím, zda někde přežil onen dialogický étos Patočkovy univerzity a Charty 77, ale snad jej lze v této obtížné opět nalézt. Výzvy, které před námi leží, jsou natolik závažné, že vést žabomyší války mezi věřícími a nevěřícími je nebezpečnou zábavou. Nejsme nepřátelé. Budeme muset hájit svobodu společně a naše rozhovory mohou být vzájemným povzbuzením a poučením.
Mgr. Věra Tydlitátová, Ph.D. je religionistka a judaistka zabývající se problematikou extremismu a xenofobie. Působí na Fakultě filozofické Západočeské univerzity v Plzni.
