Pokud se o generálu Andreji Vlasovovi hovoří jako o zrádci, jak by se pak mělo mluvit o vůdci Josifu Stalinovi? Ruský spisovatel Alexandr Solženicyn v tom měl jasno. Pokud byl někdo zrádce, byl to uctívaný generalissimus, a pokud Sovětský svaz válku vyhrál, nebylo to díky Stalinovi, ale jemu navzdory.
Ve své legendární knize Souostroví Gulag Solženicyn popisuje klíčové okamžiky, které vedly Vlasova k jeho „přeběhnutí“ na druhou stranu.
Líčí, že Vlasov patřil k nemnoha zkušeným vojákům, kteří přečkali šílenou a nesmyslnou Stalinovu čistku koncem 30. let: „Zřejmě nebyl nějak spjat s vyššími vojenskými a stranickými kruhy, a proto se přirozeně ocitl v onom stalinském ‚druhém sledu‘, který nahradil vyvražděné velitele armád, divizí a brigád… Z dalšího lze usoudit, že v oné nové generálské směně, v níž bylo mnoho naprosto omezených a nezkušených důstojníků, patřil Vlasov k nejschopnějším… Jako generálporučík velel už v roce 1941 u Kyjeva 37. armádě. Probil se z obrovského kyjevského kotle a v prosinci 1941 velel u Moskvy 20. armádě.“
Solženicyn pak popisuje, jak se Vlasov stal velitelem 2. úderné armády, v jejímž čele zahájil 7. ledna 1942 pokus o prolomení leningradské blokády. „Jen 2. úderná armáda zaútočila úspěšně a v únoru 1942 pronikla za německé postavení do hloubky 75 kilometrů! A od tohoto okamžiku nemělo ani pro tuto armádu Stalinovo vrchní hazardérské velitelství ani posily, ani munici.“
Dopadlo to tak, jak muselo.
„Tak zůstal i Leningrad dále o hladu v blokádě… V březnu se ještě držely zimní cesty, ale v dubnu rozbředl celý ten bahnitý terén, v němž se pohybovala 2. úderná armáda, a tak neměla žádné zásobovací cesty ani pomoc ze vzduchu. Jeho armáda zůstala bez proviantu – a přitom Vlasovovi odmítli dát povolení k ústupu! Po dvouměsíčním hladovění a vymírání (vojáci, kteří to přežili, mi pak v butyrských celách vyprávěli, že ostrouhávali kopyta zdechlých hnijících koní, vařili to a jedli) začal 14. května soustředěný německý útok proti obklíčené armádě (a ve vzduchu byla samozřejmě jen německá letadla!). A teprve tehdy (jako na výsměch) dostal Vlasov povolení k ústupu za řeku Volchov. Beznadějné pokusy probít se zpět trvaly do začátku července.“
Solženicyn píše, že Vlasovova armáda byla vržena do jistého obklíčení, a říká, že k vlastizradě a bezohledné zradě opravdu došlo. „Byla to však zrada Stalinova! Zrada neznamená nutně zaprodanost. Když nejvyšší velitel projeví neschopnost a nedbalost při přípravách k válce, bezhlavost a zbabělost na jejím počátku, když nesmyslně obětuje armády a sbory jen pro záchranu vlastní maršálské uniformy – může se snad dopustit větší zrady?“
Vlasov nespáchal sebevraždu a po zániku armády bloudil ještě v lesích a bažinách a 6. července se v okolí Siverské vzdal Němcům.
Zbytek toho příběhu už je znám. Jednotky Ruské osvobozenecké armády, složené ze zoufalců, kteří nechtěli zemřít v zajateckých táborech a které ani jejich velitel Andrej Vlasov neměl moc pod kontrolou, bojovaly na straně Německa a spolu s ním také prohrály. Ti vojáci ovšem měli sotva na svědomí tolik životů sovětských občanů jako Stalinovo zločinné řádění a jeho vojenská neschopnost. Přesto má Stalin svou bustu dodnes na Rudém náměstí, a když ji někdo hodlá zneuctít politím krvavou barvou, zasáhne policie.
Po prohrané válce byl Vlasov opět zajat a nakonec v Moskvě jako zrádce odsouzen a oběšen. Stalin, který nikdy nemusel jíst vařená kopyta chcíplých koní, ale posílal vojáky do nesmyslných sebevražedných operací, zatímco se sám opíjel na dačách, je většinou Rusů považován za spíše pozitivní postavu národních dějin.
Taková už je historie.
