Andrej Babiš v poslanecké sněmovně FOTO: ČTK
FOTO: ČTK
KOMENTÁŘ / Rozhodnutí Ústavního soudu zrušit pozměňovací návrh zákona zakazující politikům vlastnit média vyvolalo v médiích celkem vzrušenou debatu. Někteří politici a komentátoři, včetně pirátského poslance Jakuba Michálka, který pozměňovací návrh připravil, vyjádřili názor, že „Ústavní soud opět umožnil Babišovi a podobným oligarchům v politice vlastnit média“. Tento výraz všeobecné frustrace podpořilo nejnovější Babišovo vtipkování před poslanci, že určitě koupí Seznam, včetně Novinek a Práva, a že doufá, že to Ivo Lukačovič prodá jemu, a ne Pavlu Tykačovi nebo Michalu Strnadovi, jak prý chce premiér Fiala.
Většina komentářů ovšem upozorňovala, že chyba je jinde a že Ústavní soud se vůbec nezabýval věcnou podstatou, ale jen způsobem schválení zákona. Rozhodl, že není možné přilepit nějakou normu na zcela jiný zákon, jen aby se zkrátil legislativní proces. Sám předkladatel Ústavním soudem zrušeného pozměňovacího návrhu, poslanec Michálek, posléze přiznal, že to prostě nešlo udělat jinak. Pozměňovací návrh byl už v roce 2021 samostatným návrhem, ale nebyl dosud projednán, takže poslanec ho musel na poslední chvíli „podstrčit“ do jiného zákona. Důvodem, proč nebyl projednán, jsou obstrukce ve sněmovně, které ovšem umožňuje současná podoba jednacího řádu.
Jednací řád umožňuje nejrůznější triky, které brání projednávání zákonů, jež se opozici nelíbí. Jde především o nekonečné řečnění některých poslanců, které vůbec nesouvisí s projednávanými texty, a opakované vystupování poslanců s takzvaně přednostním právem, ve nichž jde jen o fyzickou výdrž, protože sněmovna jedná dlouho do noci. Samostatnou kapitolou je absence shody na tom, co vůbec bude sněmovna projednávat, což vede ke svolávání nových a nových mimořádných schůzí. Vláda a opozice si prostě dělají vzájemné naschvály.
Obstrukce tak nejsou krajním pokusem zablokovat přijetí skutečně špatných zákonů, ale každodenní snahou paralyzovat parlamentní demokracii, kterou pak populističtí politikové mohou vykreslovat jako nefunkční. Současná podoba projednávání zákonů v poslanecké sněmovně tak diskredituje systém zastupitelské demokracie. V parlamentní demokracii má vláda právo vládnout a opozice má právo kritizovat. Role jsou rozdány tak, aby většina mohla prosadit nějaká rozhodnutí, ale aby je předtím musela obhájit ve veřejné diskusi.
V našem současném pojetí parlamentní demokracie je ale parlament v očích veřejnosti jen žvanírna, což zvyšuje ve společnosti již tak doutnající nevraživost k politickým elitám. Toho pak využívají populisté všeho druhu, kteří slibují pořádek a vládu pevné ruky. I média si v současné obstrukční válce přestávají všímat podstaty zákonů, o kterých se má jednat, a soustředí se na ty největší šaškárny, které jednání provázejí.
Je proto namístě otázka, proč vláda, která soustavně čelí obstrukcím opozice a která má ve sněmovně většinu, nezměnila jednací řád a raději vymýšlí různé triky, jak obstrukce opozice obejít. Je možné, že vládní strany – přes optimistické prognózy premiéra Fialy o zisku 30 % hlasů v příštích volbách – už počítají s vlastní porážkou. Až usednou za rok do opozičních lavic, bude se jim možnost obstruovat velice hodit.
Pokud se Andrej Babiš vydá podobnou cestou, kterou mu ukázal Viktor Orbán nebo Robert Fico, což je více než pravděpodobné, budou obstrukce jedním z mála nástrojů, jak se posunu od demokracie směrem k autokracii snažit zabránit. Takže i když dnes současný systém demokracii v očích veřejnosti spíše destruuje, vládní strany se domnívají, že za rok mohou být obstrukce pro demokracii jedinou záchranou.
Zdá se tedy, že současný jednací řád vyhovuje jak vládě, tak opozici. Je to důsledek polarizace společnosti, jejímž výrazem je rozdělení politické scény do dvou nesmiřitelných táborů, z nichž každý touží zničit toho druhého. Politikům – ať již z vládního nebo opozičního tábora – nic nebrání prosazovat politiku, která usiluje o to hledat všeobecně přijatelná řešení. Po kompromisu dnes není poptávka, byl by pokládán za projev slabosti. Politika dnes nespočívá v hledání rozumného řešení vyhovujícího aspoň trochu všem, ale ve snaze zadupat nepřítele do země. V rozdělené veřejnosti je poptávka nikoli po politice jako sdílení společného, ale jako po boji a divadlu.
Nakonec úspěch Donalda Trumpa, kterého autokraté a populisté jako třeba Viktor Orbán tak oslavují, nám ukázal, jaké prostředky a jak vyhrocená rétorika vedou k získání moci. A naši politici se tomuto trendu jen snaží přizpůsobit. Ovšem systém parlamentní demokracie na to doplatí, jako už se stalo v Maďarsku a na Slovensku.
