Jsem moc ráda, že se v této době velkých veder a nedostatku vody diskutuje o tématu, jak se suchu bránit a jak zadržet vodu v krajině. Bohužel ministr životního prostředí do této diskuze přispěl absurdním návrhem na „znárodnění“ soukromých studen pro potřeby obce. To nechám raději bez komentáře. Na celý problém se musíme spíše podívat v širších souvislostech. Koncem června jsem s kolegy z ODS uspořádala v parlamentu seminář s  názvem „Sucho v Česku – jak se mu bránit“, a všichni přednášející se shodli na tom, že současná zemědělská politika nemotivuje zemědělce k zodpovědnému přístupu k půdě, na které hospodaří, ba právě naopak. Zodpovědným sedlákům, kterých je drtivá většina, stát komplikuje práci. I kvůli tomu ztrácí zemědělská půda schopnost zadržovat vodu.

Podle geologa a klimatologa Václava Cílka se v naší zemi v současné době potkávají dva klíčové negativní vlivy: rostoucí nepravidelnost (v čase i v místě) srážek a právě nevhodný způsob obhospodařování krajiny. Proto je podle Cílka třeba proti rizikům sucha bojovat na několika úrovních zároveň a nevytrhávat jednotlivá opatření z kontextu. S tím dlouhodobě souhlasí také předseda představenstva Svazu vodního hospodářství ČR Petr Kubala, který upozornil mimo jiné na nezanedbatelný vliv přehrad na zadržování vody a potřebu propojovat na území ČR vodárenské a vodohospodářské soustavy. Poukázal však také na skutečnost, že pokud občané na vlastní kůži dopady sucha nepociťují, přijímají se opatření ke snížení dopadů sucha jen velmi obtížně. To se mimo jiné týká i zemědělské politiky. Z historických pramenů je přitom známo, jak konstatovala Petra Hesslerová ze společnosti ENKI, o.p.s., Třeboň, že je to právě intenzivní zemědělství a odlesňování, které vede v krajině ke ztrátě vody. Z rozsáhlých ploch polí se podle ENKI v současné době ztrácí v ČR výparem více vody, než je jí ve Vltavě. Krajina by tak měla být členitější, s vyšším podílem rostoucí vegetace, ve městech by zase mělo být více zeleně. Výsledkem je, jak množství dat prezentoval náměstek ředitele Českého hydrometeorologického ústavu (ČHMÚ) Jan Daňhelka, že se stav hladin podzemní vody v mělkých vrtech v naší zemi rok od roku snižuje a zhoršuje se i její kvalita.

To vše potvrzuje názor ODS, že je třeba v ČR zásadně změnit zemědělskou politiku v zájmu celé společnosti i zemědělců samotných. Vodní eroze odplavuje z polí, která nedokáží zadržet vodu, ročně desítky milionů tun kvalitní zeminy, a tím klesá do budoucnosti nejen konkurenceschopnost zemědělců, ale i potenciál zemědělské půdy k zemědělskému obhospodařování. Příčinou jsou zejména rozsáhlé „velké širé rodné lány“, které je bezpodmínečně nutné rozčlenit terénními překážkami, schopnými vodu v půdě zadržet. Zásadním předpokladem pro odpovědné hospodaření na půdě, ale i v lesích, je především vztah zemědělců a lesníků k místu, kde podnikají a také zároveň žijí. Socialistický režim ale tyto vazby zpřetrhal a obnovit se je podařilo jen u dnešních farem rodinného typu, které jsou jinak páteří zemědělství a rozvoje venkova v celé EU i na celém světě. Přesto naše zemědělská politika v praxi podporuje nastavením dotačních programů průmyslové zemědělce – nástupnické subjekty bývalých JZD, které se jako první podepsaly na devastaci naší krajiny v 50. letech minulého století. Stav naší krajiny ale už delší dobu varuje, že je nutné dosavadní přístup k zemědělství v ČR změnit.

 V opačném případě lze očekávat další rostoucí plochy polí nevhodných k zemědělskému podnikání díky opakujícím se projevům zemědělského sucha a pokles produkce vinou těch, kteří na každém kroku mluví o potřebě potravinové soběstačnosti. Tu ale naopak sami svou politikou a produkcí za každou cenu na úkor přírody snižují.

Autorka je poslankyní ODS.