Beznozí, bezrucí, vozíčkáři a jiní mrzáci v Rusku dostali své „černé znamení“. Jsou „vylučováni“, píše ruský novinář v exilu Alexandr Něvzorov. Komentuje zprávu, že režim se rozhodl utajit veškeré údaje z registru zdravotně postižených, a to kvůli invalidům, kteří se objevili v důsledky ruské války na Ukrajině.
„Ruský sociální fond přestal zveřejňovat údaje z Federálního registru zdravotně postižených, které novinářům pomáhaly zjistit počet Rusů zraněných ve válce na Ukrajině,“ uvedlo ruské opoziční medium Meduza.
Při přechodu na stránku sekce s údaji o zdravotně postižených se objeví chybové hlášení 404: „Omlouváme se, ale zdá se, že stránka, kterou jste hledali, již neexistuje nebo byla pravděpodobně přesunuta.“ Až do srpna 2023 byly na stránkách uvedeny údaje o počtu osob se zdravotním postižením, kterým byl přiznán příslušný úřední status v jednotlivých složkách Ruské federace, poznamenala média. Zástupci sociálního fondu odmítli novinářům sdělit, proč jsou tyto údaje nyní utajené. „Požádejte, prosím, Rosstat o tyto údaje,“ odpověděli na dotaz.
Od začátku léta byl status vojenského invalidy po plnohodnotné ruské invazi na Ukrajinu přiznán téměř pěti tisícům lidí.
„Mrzáků je příliš mnoho. Fronta na invalidy je obrovská,“ konstatuje Něvzorov.
„Propagandistický efekt mávání jejich pahýly je mizivý. Fronta i v režimu relativní stagnace denně a pravidelně doplňuje frontu připomínající noční můru (minimálně) o 30 až 50 mrzáků. V ‚horkých‘ dnech rozsáhlých bojů to není méně než pár stovek.
Toto hnisavé číslo dává dohromady astronomické počty lidí, které nikdo nepotřebuje.
Růžové pohádky o něžném ‚sociálním zabezpečení‘ slepých, hluchých, lidí, kteří přišli o nohy, ruce nebo celé končetiny, byly vyvráceny po afghánské a čečenské válce.
A současné rachitické a zbídačené Rusko své mrzáky snadno ‚odhodí‘,“ píše novinář.
Jak jsme tu již psali, neschopnost postarat se o válečné invalidy byla charakteristická už v době SSSR, kde byli jinak veteráni oficiálně oslavováni.
Za maršálem Koněvem přišel v době pětadvacátého výročí konce války muž jménem Stěpan Kašurko, aby mu pomohl napsat článek k výročí vítězství. Našel maršála rozhořčeného.
Právě si přečetl článek, kde se mluví o oslavě vítězství. A ukázal svému pomocníkovi papír, kde se mluví o jiných obětech války, tedy o lidech, kteří přežili a vrátili se bez rukou, bez nohou, se znetvořenými obličeji. Stát pro ně neudělal nic. Lidé se jim posmívali, když viděli jejich zohavené obličeje – půl milionu lidí, říkalo se jim Quasimodo, lidem bez nohy a o berlích přezdívali „klokani“. Když někdo neměl ruce ani nohy, říkalo se mu „samovar“ (85 942 lidí). Bývalí vojáci žili v bídě, dostali pár kopějek a nicotné výhody, miliony mrtvých vojáků označili představitelé za nezvěstné, aby nebylo nutno podpořit pozůstalé. Mrzáci byli za Stalina v roce 1949 odstraňováni z ulic, aby je při oslavách vítězství neviděly zahraniční delegace.
„Jaké je to vítězství?“ ptal se Stěpana Kašurka Koněv. „Naše, stalinské vítězství? Především je to celonárodní bída. Den bolesti sovětského lidu za velký počet obětí. Je to řeka slz a moře krve. Miliony zmrzačených. Miliony osiřelých dětí a bezmocných starých lidí. Jedná se o miliony pokřivených osudů, rodiny, které se neuskutečnily, nenarozené děti.“
Utajování ztrát a dalších následků války podle komentátorů pokračuje i v dnešním Rusku.