Zámek v Lednici FOTO: Nxr-at / Eikimedia commons / CC BY-SA 4.0
FOTO: Nxr-at / Eikimedia commons / CC BY-SA 4.0
Okresní soud v Břeclavi zamítl žalobu Nadace knížete z Lichtenštejna. Ta žádala vydání majetku, který podle Lichtenštejnů neoprávněně užívá český stát. Jde například o Lednicko-valtický areál nebo lednický a valtický zámek. Knížecí rodina zastává názor, že český stát jejich majetek zabavil nezákonně na základě Benešových dekretů. Rozsudek zatím není pravomocný. Nadace se plánuje odvolat, řekl deníku FORUM 24 její mluvčí Michal Růžička. Případem se zabývá také Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku.
Okresní soud žalobu zamítl jako nedůvodnou. Žalující strana má protistranám uhradit náklady řízení. Rozhodnutí není pravomocné, strany se proti němu mohou odvolat. Soud rozhodl, že případ zkonfiskovaného majetku spadá pod Benešovy dekrety. Podle soudkyně Hany Dobišarové se k Benešovým dekretům mnohokrát vyjádřil Ústavní soud i Nejvyšší soud, ve věci byla podle ní vydána už řada rozhodnutí. Uvedla, že místní soud se nemohl zabývat konfiskačním procesem, ke kterému směřovaly některé důkazy nadace, a některé důkazy z toho důvodu ani neprovedl. Uvedla, že místnímu soudu nepřísluší zkoumat závěry Ústavního soudu.
„Odvoláme se ke krajskému soudu v Brně,“ řekl mluvčí Nadace knížete z Lichtenštejna Michal Růžička. Nadace podala v roce 2018 žaloby k celkem 26 okresním soudům v České republice. Břeclavský soud je jen jedním z nich. Nadace argumentovala tím, že poslední držitel rodových majetků na českém území František Josef II. nebyl občanem Německa, ale neutrálního Lichtenštejnska, a navíc byl hlavou suverénního státu.
Konfiskace majetku byla tedy podle nadace nezákonná. Podle tehdejšího správního orgánu se však František Josef II. ve 30. letech přihlásil k německé národnosti, a proto se na něj Benešovy dekrety vztahovaly.
„Žádný Lichtenštejnec se nikdy nesmíří s tím, aby ho cizí úřady považovaly za Němce nebo po něm chtěly, aby se smířil s tím, že se k němu jako k Němci budou chovat,“ stojí v prohlášení Nadace knížete z Lichtenštejna, kterým reaguje na rozhodnutí soudu.
„Rodina cítí silné vazby a hluboké kořeny k rodné zemi svých předků, kterou by opět chtěla rozvíjet. K jejich lítosti však toto příslušné orgány českého státu v současnosti stále ještě nepodporují. S lichtenštejnskou stranou odmítají hovořit už od sametové revoluce, v roce 2014 postavily Nadaci knížete z Lichtenštejna před soud a státní správu lichtenštejnského majetku obhajují s použitím falešných historických obvinění, šířením neplatných a diskriminačních zákonů, ignorancí listinných důkazů a opomíjením základních principů mezinárodního práva,“ pokračuje nadace. Dnešní rozsudek je podle ní dalším příkladem nešťastného postupu.
Žalobě u břeclavského soudu čelilo celkem 14 státních institucí, mezi nimiž byly Národní památkový ústav, Povodí Moravy, Lesy ČR, Státní pozemkový úřad či Agentura ochrany přírody a krajiny ČR. Jejich právní zástupci všechny nároky Lichtenštejnů odmítli s poukazem na to, že konfiskační řízení proběhlo oprávněně.
Rod Lichtenštejnů patřil před druhou světovou válkou k nejbohatší šlechtě v Československu, rozsáhlé majetky vlastnili zejména na Moravě. O značnou část majetku však přišli v důsledku pozemkových reforem v době po první světové válce, zbytek jim byl zabaven po druhé světové válce s odkazem na Benešovy dekrety.
Kompletní znění prohlášení Nadace knížete z Lichtenštejna:
Již v roce 1249 daroval český král Jindřichu z Lichtenštejna Mikulov. Tento dar znamenal začátek více než plodného vztahu mezi českými zeměmi a rodem, který je v současnosti nejvíce viditelný prostřednictvím památek jako je Lednice či Valtice. Tyto památky dnes zapsané na seznamu UNESCO by bez Lichtenštejnů jednoduše neexistovaly. Je to příběh úspěšné spolupráce, bez níž by se něčeho takového nikdy nedosáhlo. Právě v tomto příběhu by knížecí rod rád pokračoval. Protože rodina cítí silné vazby a hluboké kořeny k rodné zemi svých předků, kterou by opět chtěla rozvíjet. K jejich lítosti však toto příslušné orgány českého státu v současnosti stále ještě nepodporují.
S lichtenštejnskou stranou odmítají hovořit už od Sametové revoluce, v roce 2014 postavily Nadaci knížete z Lichtenštejna před soud a státní správu lichtenštejnského majetku obhajují s použitím falešných historických obvinění, šířením neplatných a diskriminačních zákonů, ignorancí listinných důkazů a opomíjením základních principů mezinárodního práva. Dnešní rozsudek je pouze dalším příkladem tohoto nešťastného přístupu.
Mělo by být snadné pochopit, že se žádný Lichtenštejnec nikdy nesmíří s tím, aby ho cizí úřady považovaly za Němce, nebo po něm chtěly, aby se smířil s tím, že se k němu jako k Němci budou chovat. Je to ještě zřejmější, pokud je takový nerozumný požadavek kladen na knížete jako suverénní hlavu neutrálního státu. Z toho plyne, že stávající soudní spory evidentně nejsou pouze o majetku. Základní otázkou je, kdy bude Česká republika připravena akceptovat fakt, že Lichtenštejnské knížectví bylo a je neutrálním státem suverénního národa, který nelze házet do jednoho pytle s Německem, a kdy se podle toho začne chovat k občanům Lichtenštejnska a k jeho panovníkovi? Lichtenštejnsko bude nadále klást tuto otázku – i na mezinárodní úrovni.
1) Vládnoucí kníže František Josef II nikdy pod tzv. Benešovy dekrety nespadal. Specifické podmínky použití prezidentského dekretu nebyly nikdy splněny.
2) Při absenci potřebného osobního prohlášení vyžadovaného zákonem se úřady uchýlily ke konceptu údajné „notoricky známé“ národnosti. Ale taková „objektivní“ národnostní klasifikace prostřednictvím státních úředníků bez dostupnosti řádných postupů nebyla v takové osobní záležitosti v roce 1945 v ČSR zavedená (to bylo možné pouze v Třetí říši v roce 1935).
3) Skutečnosti uvedené v pozn. 1) a 2) vyplývají z dokumentů nalezených v českých archivech, nicméně soudy tvrdí, že nejsou kompetentní k tomu činit závěry z těchto dokumentů, neboť pocházejí z období před únorem 1948, což ale platí i pro onen jediný dokument, který řadí Františka Josefa II mezi Němce a který se soudy cítí oprávněné použít, ale ne přezkoumat – viz pozn. 4).
4) Podle mezinárodního práva nespadá hlava cizího státu do jurisdikce úřadů jiného státu. To je nepopiratelné v osobních záležitostech, jako je náboženství či národnost hlavy cizího státu. Nicméně české soudy staví svoje rozsudky po roce 2020 na úředním dokumentu okresní úrovně z roku 1945 (dokonce vydaném úřadem, který právně neexistoval), který národnostně určuje hlavu cizího státu proti jeho výslovné vůli. Takový dokument je zjevně právně neplatný. Nicméně české soudy argumentují, že nemohly tento dokument přezkoumávat a přitom uplatňují jeho teritoriální rozsah i mimo okresy uvedené v tomto dokumentu.
