Pokus vlády zvýšit pravomoci kabinetu a premiéra pro případ krize a „neakceschopnosti“ Parlamentu byl šitý na míru vládě i situaci, předpokládal moment překvapení a ve výsledku by rdousil dělbu moci. Takové jsou hlavní námitky bývalého ústavního soudce Stanislava Balíka proti zjevnému pokusu Andreje Babiše upevnit během nastalé krize svou moc.

Snaha exekutivy vybavit se co nejvíce pravomocemi a usnadnit i urychlit tím zavádění různých opatření je z technokratického pohledu pochopitelná, podle bývalého soudce Ústavního soudu Stanislava Balíka je ale na druhou stranu třeba vzít do úvahy právní stát, materiální jádro Ústavy a demokracii, které podobnými opatřeními mohou zásadně trpět. „Já mám pocit, že přenesením pravomocí až takto na premiéra by se zcela vyprázdnila demokratická struktura a dělba moci, na níž by takováto úprava mohla mít až rdousící efekt,“ vyjádřil svou obavu v rozhovoru pro deník FORUM 24. Stanislav Balík byl soudcem Ústavního soudu v letech 2004–2014.

Návrhu, s nímž přišel Babišův ministr obrany Lubomír Metnar, by se snažil zabránit. Jak podotýká, k podobným změnám by mohlo dojít jen formou ústavního zákona, přičemž pro přijetí takto „výrazně ústavní pořádek pozměňující úpravy“ musí být praktický důvod – a ten není. „Jak vidno, ústavní instituce fungují, Parlament se schází, o případném prodloužení stavu nouze bude hlasovat,“ poznamenává. „Bránil bych se tomu, i kdyby se to projednávalo a přijímalo už před těmi pěti lety. Jsou tu jiné možnosti, jak dosáhnout toho, aby soustava ústředních a ústavních orgánů byla akceschopná,“ vysvětluje nesmyslnost navrhovaného zásahu, který mělo být možné učinit za nejasných podmínek a jehož účinnost měla být navíc na dobu neurčitou.

Dále čtěte

Také se ptáte, jak z toho ven? Rozšířené vydání Obrany před Babišem nabízí odpověď

Když jsme v roce 2018 vydali knihu Obrana před Babišem, byla rychle vyprodaná a za pár měsíců nakladatelství objednalo dotisk.

Diskutovaný model usnadňující rozhodování by státní moc mohla používat ve veřejném zájmu, ale lze jej i zneužít. „Když si člověk přečte, jak to probíhalo v Itálii za Mussoliniho nebo v hitlerovském Německu, tak tam se postupem doby parlament vyšachoval a směřovalo to k výraznému posílení moci exekutivy,“ nachází Balík paralely v nepříliš vzdálené minulosti. Stanislav Balík v souvislosti s předmětným návrhem připomíná i mimořádné okolnosti, za nichž nabyl svou dekretální pravomoc prezident Edvard Beneš v období exilové vlády. „Nastalo to za zcela výjimečné situace, kdy protektorátní orgány nebyly projevem vůle lidu žijícího v protektorátu, ovšem nyní ústavní orgány fungují a jsou schopné situaci řešit,“ ukazuje na důležitý rozdíl.

Ve Spojených státech kdysi zasáhla justice. Za prezidenta Franklina D. Roosevelta v jeho souboru opatření New Deal k ozdravení státní ekonomiky po hospodářské krizi zrušil řadu opatření Nejvyšší soud pro protiústavnost. Tenkrát byla ve hře možnost zvýšení počtu členů Nejvyššího soudu. Tato změna by prezidentovi umožnila nominovat soudce, kteří by hlasovali pro jeho návrhy, čímž by „vyšachoval“ skupinu soudců, kteří mu kladli překážky. Roosevelt od toho nakonec upustil, neboť si uvědomil, že by to bylo za hranou ústavnosti.

Metnar svým dokumentem projevuje starost o akceschopnost Parlamentu. Za „neakceschopnost“ ovšem nelze vydávat způsob jeho hlasování, nýbrž jen to, že by se poslanci nebyli schopni k hlasování sejít. Pokud by ovšem byla Sněmovna usnášeníschopná, odmítnutí vládního návrhu není neakceschopnost. „Vláda bude akceschopná vždycky. Vždy by se našlo řešení podle Ústavy, jak doplnit člena vlády. I kdyby ministr pro nějaký resort byl v nemocnici, jsou k dispozici instrumenty, jak to udělat, aby ho zprvu zastupoval náměstek a posléze aby podal demisi nebo byl odvolán a byl jmenován jiný ministr,“ vyjmenovává Balík standardní možnosti řešení mezních situací zákonodárných sborů i exekutivy. Podobně může Sněmovna doplnit poslance bez nutnosti doplňovací volby. Hypoteticky mohou nastat i okolnosti, které by Metnarův návrh opodstatňovaly, představit si je ale vyžaduje značnou fantazii. „Představa, že by onemocnělo všech 81 senátorů nebo všech 15 soudců Ústavního soudu, je i z dnešního pohledu nereálná,“ podotýká bývalý ústavní soudce.

Diskutovanému návrhu Balík vytýká i jeho povahu. „Jsou v tom prvky individuálního aktu a konkrétnosti,“ kritizuje ho s tím, že je šitý až příliš na míru této konkrétní vládě v této konkrétní situaci, což je u jakéhokoli zákona, o Ústavě nemluvě, poměrně zásadní nedostatek. „I kdyby danou úpravu Parlament přijal, měl bych o ní pochybnosti, zda není v rozporu s materiálním jádrem Ústavy. Není možné tvrzený veřejný zájem obléci do takovéhoto individuálního aktu,“ vysvětluje.

Předmětný dokument hodlal ministr obrany předložit na schůzi vlády pod názvem „Zpráva o plnění neuzavřených úkolů vyplývajících z optimalizace současného bezpečnostního systému České republiky,“ který nijak nenasvědčuje tomu, že by podstatou takto označeného materiálu byla změna pravomocí kabinetu a předsedy vlády. „Ministři zabývající se odlišnou agendou, například kulturou, by na zasedání vlády mohli být skutečným obsahem toho návrhu velice výrazně překvapeni. Člověk si říká, zda předmětný materiál nebyl opatřený tímto nenápadným názvem ve snaze využít při prosazování větších pravomocí pro premiéra momentu překvapení,“ vyslovuje Balík podezření s tím, že než by se všichni stačili ve vládě vzpamatovat, návrh by už byl na cestě do Parlamentu.