Jsou vztahy mezi advokáty a soudci mimo soudní síň nežádoucí, jak si myslí někteří exministři, protože mohou vést k ohrožení soudcovské nezávislosti? Neměl se tedy předseda Vrchního soudu v Praze Jaroslav Bureš scházet s vlivným advokátem Radkem Pokorným? Nebo může obědvat, s kým chce? V článku pro Hlídacípes.org analyzuje Aleš Rozehnal.
Deník Lidové noviny přinesl zprávu, že předseda Vrchního soudu v Praze Jaroslav Bureš byl spatřen na obědě s advokátem Radkem Pokorným. Bývalý ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil to „považuje za špatné“, protože „se tam mohou domlouvat věci, které se týkají konkrétních kauz na soudu“.
Za nevhodnou označila schůzku také exministryně Marie Benešová. Předsedu Vrchního soudu v Praze považuje za „nepoučitelného, protože se určitě se nesetkali, aby si popřáli hezký den, neboť advokát zpravidla něco chce“. Setkáním byla podle ní zpochybněna Burešova nestrannost.
Nezávislost a nestrannost
Vyjádření obou bývalých ministrů zcela jasně vyslovuje názor, že vztahy mezi advokáty a soudci mimo soudní síň jsou nežádoucí, protože mohou vést k ohrožení soudcovské nezávislosti. Koncept soudcovské nezávislosti se však spíše vztahuje k oddělení justice od jiných složek státní moci tak, aby nebyla vystavena vlivu zejména exekutivy na své rozhodování.
Je ale pravdou, že požadavek na nezávislost soudce neoddělitelně doprovází i požadavek na jeho nestrannost, tedy nejen nepodjatost, ale také celkový přístup soudce k projednávané věci. Soudcovská nezávislost je tak především prostředkem k nabytí a udržení soudcovské nestrannosti.
Názor obou exministrů, který považuje za vlastní i mnoho soudců, vychází z toho, že nestrannosti bude nejlépe dosaženo izolací od osob, jež se potenciálně mohou stát účastníky nebo zástupci sporu, který bude soudce rozhodovat. Mezi takové osoby patří samozřejmě zejména advokáti.
Dovedeno ad absurdum by se ale podle tohoto názoru měl soudce vystříhat všech sociálních kontaktů, protože každý bez rozdílu se může stát účastníkem řízení, které soudce povede. Je ale pravdou, že u advokátů je pravděpodobnost, že taková situace nastane, daleko vyšší než u jiných osob, se kterými soudce může přijít do kontaktu.
Každý soudce je soudcem 24 hodin denně. I pokud nemá talár, je představitelem soudní moci. Vzhledem k tomu, že jsou na soudce kladeny vysoké nároky nestrannosti, neutrality a nezávislosti, musí tyto standardy naplňovat i mimo soudní síň. Pouze tehdy, pokud jsou soudci i ve svých mimojustičních aktivitách nezávislí a nestranní, mohou přispívat k důvěře veřejnosti v soudnictví a k respektu k vládě práva.
V tomto ohledu je výkon profese soudce nejkřehčí a nejsložitější ze všech právních povolání, protože i na těchto mimojustičních aktivitách závisí veřejná akceptace jejich postupů a rozhodnutí.
Těchto zásad musí tedy soudce dbát ve svém osobním životě, ale i při společenských stycích. Je však izolace soudců od advokátů cestou k zajištění nestrannosti?
Advokáti jsou součástí justičního systému, který je jedním z nejdůležitějších společenských subsystémů. Advokáti mají hluboké znalosti o fungování, aplikaci a realizaci práva, které neexistuje nezávisle na společnosti, ale má sloužit jejím potřebám.
Pokud se však ti nejdůležitější interpreti a vykonavatelé práva, kterými jsou právě soudci, od části společnosti vědomě separují, je otázka, zda mohou poznat společenské potřeby v celé jejich šíři.
Věž pro soudce
Každá izolace je projevem diskulturace, tedy procesem odmítání kultury společnosti nebo její části. Izolace také zhoršuje kognitivní schopnosti izolovaných. Izolace soudců od části justičního života je nutno vnímat i v souvislosti s tím, že ve svém profesním životě nemají soudci sobě rovné oponenty.
Mají superiorní postavení jak v soudní síni, tak ve vztahu k soudnímu aparátu. To může vést k tomu, že nejsou vystaveni upřímnému kriticismu a korektivní zpětné vazbě. V důsledku toho se u nich ani nemůže vyvinout dostatečná míra emoční přístupnosti a důvěry v ostatní členy společnosti.
Vzhledem k tomu, že právo dopadá na všechny stejně, i když jsou lidé rozdílní, může vést aplikace právní normy v jednotlivých případech k tíživým důsledkům. Bez zmiňované emoční přístupnosti a důvěry však takové případy nelze rozpoznat. Společenské styky soudců a advokátů jsou tak naopak zcela žádoucí a nestrannost morálně integrovaného soudce nemohou ohrozit.
Francouzský literární kritik Charles Augustin Sainte-Beuve začal používat biblický termín „věž ze slonoviny“ jako symbol vznešené intelektuální čistoty nemající spojitost s praktickými záležitostmi všedního dne. Určitě by ale nebylo ku prospěchu společnosti, aby se tato věž stala domovem soudců.
