Robert Fremr, místopředseda Vrchního soudu v Praze FOTO: Profimedia
FOTO: Profimedia
KOMENTÁŘ / Soudce Robert Fremr se vzdal kandidatury na místo člena Ústavního soudu. Ukazuje se, že komunistický režim není tak vzdálenou minulostí, aby zmizely všechny jeho stopy. Ani nemohly, protože do „nejlepších let“ přicházejí lidé, kteří se s komunistickou mocí na počátku své profesní dráhy stačili zaplést, a teď řešíme, zda by měli zastávat nějaké vysoké funkce. V případě soudců je to ještě citlivější, protože byli součásti systému na místě, kde se mělo rozhodovat o spravedlnosti. Jak to bylo, je známo.
Jak jsme již psali, Fremr se podle dochovaných pramenů v letech 1983 až 1985 podílel na odsouzení 172 lidí ve 124 samostatných případech za emigraci. Padly nepodmíněné tresty odnětí svobody a byl zabavován majetek. U Fremra se navíc řešila „kauza Olšanské hřbitovy“. Tam Státní bezpečnost spletla dohromady vandalismus se svou vlastní konstrukcí o propagaci „fašismu“, a během vyšetřování vystavila některé obžalované brutálnímu nátlaku.
Rozsudky za nedovolené opuštění republiky jsou průzračnější, protože člověk má právo opustit svou zem a zase se do ní vrátit. Československo bylo signatářem Závěrečného aktu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě z roku 1975 a trestáním uprchlíků porušovalo svůj vlastní závazek.
Někteří soudci to vidí jinak, třeba předseda Nejvyššího soudu Petr Angyalossy tvrdí, že předlistopadové rozsudky za opuštění republiky nemůžeme hodnotit jako osobní či profesní selhání soudců. Vynést zprošťující rozsudek podle něj prakticky nebylo možné, a Mezinárodní pakt o občanských a politických právech soudci prý soudci nemohli zohlednit.
Na to se dá namítnout, že to mohli zohlednit ve své osobní kariéře a trestního soudce nedělat. Bylo by zajímavé vědět, jak si někdo, kdo šel studovat práva v zemi, kde vládlo bezpráví (až do posledních dnů existence režimu), představoval své působení. Také proč někdo vstupoval do komunistické strany, když po invazi v roce 1968 muselo být jasné, že o nějaké vznešené ideje budování lepší společnosti nejde. Odpověď není složitá. Členství bylo někdy (ne vždycky) nutné, aby byl k nějaké pozici člověk připuštěn. Byla to vstupenka do míst pro ty vyvolenější.
Je jistě rozdíl mezi tím, jestli někdo chtěl mít prostě klid, aby se mohl koukat do mikroskopu, nebo jestli někdo stranickou knížkou mlátil druhé po hlavě jako wagnerovec kladivem, když šplhal přes záda nestraníků nahoru k vyšším a vyšším korytům.
Argument, že „se soudilo podle platných zákonů“, by neměl od procesu v Norimberku nikdo vážně použít. Každý zločinný režim si vytvoří zákony, aby „se soudilo“ podle nich. Charta 77 poukazovala na to, že komunisté nedodržují ani svoje vlastní zákony. Pak chartisty podle těch zákonů odsoudili a bylo vymalováno. Nejlepší obranou před tím, aby se člověk nemusel podílet na bezpráví maskovaném paragrafy, bylo do toho systému vůbec nevstupovat.
Mléko je nicméně rozlité a pořád ho máme na podlaze. Nestává se, že by po nějakém zvratu nové vedení nepřevzalo aspoň nějaké důstojníky, policisty, soudce a úředníky bývalé moci. Padají většinou jen velké hlavy. V KSČ bylo v roce 1989 celých 51 procent soudců. Soudce Fremr byl straníkem asi měsíc, předtím byl samozřejmě kandidátem členství. Tři desetiletí je nepochybně dlouhá doba na to, aby se lidé nějak projevili. Robert Fremr je uznávaný jako odborník a působil u mezinárodního soudu. Generál Petr Pavel měl vysokou funkci v NATO. Velká svazačka Jana Bobošíková to naštěstí nikam moc nedotáhla. Andrej Babiš to dotáhl dost vysoko. Členství ve straně s tak nechutnou minulostí skvrna je. Nakolik vybledla, musíme u každého člověka hodnotit zvlášť.
Máme ve společnosti dost lumpů, kteří prostě komunistickou kariéru už nestihli. Jak by se chovali, kdyby režim přežil, jim neprokážeme. Víme ale, jak se chovají dnes. Máme tu i některé bývalé disidenty, kteří se pustili do pilné kolaborace s Putinovým zločinným režimem. U těch by bylo nepochybně přinejmenším legrační, kdyby chtěli najednou dekomunizovat a kázat o morálce. Oni ale kázat chtějí, a tak legrační jsou.
Konkrétně k soudci Fremrovi. Narazil na to, že o ústavním soudci panuje ve společnosti představa, že by měl symbolizovat demokratický právní řád. Do toho robotické vynášení nespravedlivých rozsudků nezapadá. Každý soudce jistě nebyl jako proslulá rudá prokurátorka Polednová Brožová. Šedá zóna plodí šedé zlo. Bylo by ale očistné, kdyby lidé, kteří se na službě režimu podíleli, se od toho jasně distancovali. V tomto případě chceme nejen činy, ale také slova, protože slovy se proviňovali tenkrát.
Že se to mělo stát hned z kraje 90. let, je jasné. Nestalo se a zažili jsme pak různé pozoruhodné výkony soudců, když posuzovali případy agentů a věřili (nebo to předstírali) svědectvím estébáků. Je legitimní rozlišovat a vysvětlovat. Neměla by se ale zamlžovat podstata totalitního systému. Nejde jen o Fremra, ale také o roli senátu, který mohl všemu předejít, kdyby se více senátorů snažilo klást si kolem kandidátů (a kandidátům) více otázek.
Robert Fremr se kandidatury vzdal, čímž se vyřešil tento jeden případ. Celé to podloží, z kterého kauza vznikla, tu však zůstalo. Vztah ke komunismu jsme si nevyřešili a bude se nám to vracet. Už proto, že lidé kdysi mladí v nejhorších letech jsou teď v nejlepších letech.
