Ústavní soud rozhodl, že soudci nemají nárok na to, aby jim byly zpětně dorovnány platy v minulosti špatně vypočítané. Šlo v tomto případě o část špatně vypočítaného platu, o chybný výpočet daňové základny. Soudci, kteří loni přistoupili na kompromisní dohodu se státem, podle níž měli dostat zpět jen něco, a ne tuto částku (stát tak musel vyplatit místo pěti miliard jen miliardu Kč), jsou dnes za vodou. Soudci kverulující, kteří chtěli vše, co bylo špatně vypočítáno, a stát žalovali, dostali teď od ÚS za vyučenou, že kverulovat se nevyplácí. Měli by dostat aspoň symbolickou nepeněžní cenu útěchy JUDr. Petra Langra (musela by se nově zřídit; nejde o exministra vnitra, ale o někdejšího soudního čekatele, kterého tehdejší prezident Klaus odmítl jmenovat soudcem, Langer jeho rozhodnutí žaloval, všechny soudy vyhrál, ale bylo mu to houbes platné).
Nechci se ale vyjadřovat nějak moc zásadně k meritu věci tohoto případu (k meritu případu JUDr. Langra jsem se vyjádřil několikrát v době, kdy nám vládli politici, kteří nemakali a kradli, a nikoli Agrofert, který maká, viz např. zde. Vyšlo to v Lidových novinách, které tehdy, v roce 2008, nebyly ještě Babišovy). Jde mi o jinou věc. K věci se pro Právo vyjádřil i předseda jedné z trosek Úsvitu Marek Černoch, a řekl: „Nevidím důvod, proč zrovna u soudců by se měly platy dorovnávat. Přineslo by to jen další žaloby od jiných státních úředníků.“ Jiného názoru je senátorka Wagnerová, která si myslí, že soudci nejsou „klasičtí státní zaměstnanci“, protože na rozdíl od „normálních státních zaměstnanců“ je zaměstnavatel (stát) nemůže úkolovat. (Dodejme „zatím“ a „doufejme“, uvidíme, jak např. dopadne proces Nečas). Obojí je nepravda, nepravda paní doktorky Wagnerové ovšem je, uznejme to spravedlivě, o něco blíž pravdě.
Soudce sice stát samozřejmě nemůže úkolovat, ale navíc není ani náhodou ani úředník, ani zaměstnanec, a to ani normální, ani nenormální. Normální úředník a zaměstnanec (byť dejme tomu mocný) je např. policista nebo státní zástupce, např. pan Ištvan, paní Bradáčová, pan Pavel Zeman. Soudce není nic z toho, podobně jako nic z toho není ani poslanec nebo senátor. Soudce má ovšem ještě jedno nadprávo nad poslancem a senátorem: oba jsou zavázáni se řídit svým nejlepším vědomím a svědomím. Poslanec však musí tak či onak (nikoli vždy a bezpodmínečně) zohledňovat „lid“, to, co si myslí a co chtějí jeho voliči. Soudce tohle ale ze zcela zásadních důvodů dělat nesmí, protože „lid“, „voliči“ se mohou mýlit, kdežto on se prostě mýlit nesmí. Musí se spoléhat (kromě zákonů) už jen na své nejlepší vědomí a svědomí. Braňme si tento stav, zatím to tu ještě aspoň někdy pořád tak funguje. Není to vůbec málo. Je to úplně nejvíc. A taky v tom soudce není sám a taky to vůbec, ani náhodou neznamená, že nemusí poslouchat nikoho. Musí. O to víc. Toho, jehož království není z tohoto světa, dodávám fanaticky.
A ten, kdo na něho nevěří? No ten má zkrátka smůlu.
