Robert Fremr, místopředseda Vrchního soudu v Praze FOTO: Profimedia
FOTO: Profimedia
Během uplynulého týdne předstoupil JUDr. Robert Fremr před příslušné výbory Senátu ČR jako kandidát na ústavního soudce. O jeho vystoupení referuje vícero médií.
Člověk nemusí být vůbec vzdělaný v právu, a dokonce ani nemusí znát kauzu, o níž tam byla řeč, aby pochopil, že JUDr. Fremr není z hlediska charakteru kompetentní osobou k výkonu tak odpovědného postu, jakým je ústavní soudce. A je s podivem, že senátoři příslušných výborů se nechávají opíjet rohlíkem a doporučili ho na tuto funkci.
O jakou kauzu šlo? Jedná se o kauzu takzvaných pomníčků rudoarmějců anebo též případ Olšanské hřbitovy z roku 1987. K soudnímu přelíčení došlo v roce 1988 před pětičlenným senátem pod vedením právě JUDr. Fremra. Nutno podotknout, že policejní vyšetřování celého případu bylo vedeno komunistickou Státní bezpečností (StB).
Ponejprv stačí se jen zamyslet nad tím, co dr. Fremr, jak cituje server Česká justice, pravil: „Přísahám na svoji smrt, že mne nikdo nemanipuloval, nikdo mi nevolal.“
Soudce Fremr tu vyjevuje neuvěřitelnou kontextovou ignoranci. Podklady pro prokurátora, potažmo soudce, vypracovala StB. Možná se tehdy v roce 1988 ambiciózní třicetiletý soudce a úspěšný kandidát Komunistické strany Československa necítil manipulován (samo sebou žádné telefonáty nemusely proběhnout), ale říkat tohle dnes, kdy všichni vědí, jaká zločinná organizace StB byla a jakým způsobem běžně vedla vyšetřování, jak získávala svědectví a doznání, je víc než hloupé.
Také se soudce mohl domyslet, že něco není v pořádku, když otec jednoho z obžalovaných žil v emigraci, a že právě tohle je jeden z důvodů, proč byl tento mladík jménem Alexandr Eret do případu zatažen a proč případ převzala StB.
Server Česká justice píše, že Robertu Fremrovi „se dostal na stůl případ tří mladistvých, kteří se měli dopustit vandalismu na Olšanských hřbitovech, kde vyvrátili pomníky padlých vojáků Rudé armády“.
Jestli to takto přesně dr. Fremr řekl, pak je to velká – zdá se, že právě na jeho straně manipulativní – nepřesnost. Jednak to nebyl paragraf „vandalismus“, ale závažný paragraf proti socialistickému státu a zřízení zvaný záškodnictví z první hlavy trestního zákona. Jednak mladistvým byl jen jeden z těch tří odsouzených. Pan Fremr ale smlčel jednu podstatnou věc, a sice že Alexandr Eret se onoho ničení pomníčků rudoarmějců vůbec nezúčastnil a nebyl ani u lecjakých dalších akcí. A. Eret dodnes neví, kde se ony pomníčky na Olšanech nacházejí.
A tu přicházíme k další bizarní výpovědi (dle severu Česká justice): „Jeden z mladíků pak měl doma předměty s nacistickou tematikou. Proto byla podána obžaloba pro záškodnictví.“ Ty dvě věty za sebou zní dost nelogicky, ale Fremr má i po létech jasno: „Všechny ty skutky byly trestné a byl zde spor o motivaci.“ A tou motivací měl být – fašismus. To, že má někdo doma nějaké časopisy nebo nacistickou helmu, popřípadě sešity se svou beletristickou tvorbou, to je jasný důvod někoho odsoudit podle prvohlavového paragrafu záškodnictví? Tehdy za komunismu bývalo něco takového podezřelé, i když žádný důkaz to ještě nebyl, ale uvést dnes toto jako důvod, proč bylo správné poslat člověka na šest a půl roku do tvrdého kriminálu, to je přece nestydatost.
Připomeňme ještě, že jedním z mnoha paragrafů, podle nichž byl Alexandr Eret odsouzen ke zmíněnému trestu, je nádavkem také vykonstruovaná „propagace fašismu“ podle příslušného paragrafu tehdejšího trestního zákona. A k oné propagaci fašismu mělo dle rozsudku dojít před dvěma spolužáky od ledna 1987 do června 1987. To je tedy opravdu propagace.
Dále JUDr. Fremr také teď před Senátem ČR, stejně jako tehdy coby předseda soudního senátu Městského soudu v Praze, mluví o tom, že Alexandr Eret byl hlavou oné „záškodnické skupiny“. Tady je zcela evidentní, že se nechal zmanipulovat a sám v intencích StB manipuloval průběh soudu až ke konečnému rozsudku, který venkoncem o své vůli sepsal a podepsal. A tento narativ, tento konstrukt StB, mu zjevně vydržel až do roku 2023.
Jak se dokazuje to, že je někdo hlavou skupiny? Pro toto tvrzení od orgánů činných v trestním řízení a zejména pracovníků StB až po senát soudu ústy dr. Fremra neexistují a ani nemohou existovat racionální podklady a důkazy, kromě jakýchsi drobných a účelově vynucených výpovědí při výsleších StB.
JUDr. Fremr prý před senátním výborem tvrdil, že skutky byly spolehlivě prokázány a že se všichni doznali, přičemž on prý pozná, kdyby bylo doznání vynucené, „člověk má přece zkušenost“, „byli tam svědci“, „nebyl důvod je zprošťovat“. To už ale přestává být právo právem, když se rozsudek postaví na tom, že někdo něco jakýmsi šestým smyslem pozná. A opět a hlavně je zarážející, že soudce Fremr si dodnes myslí, že k doznáním a k falešným svědectvím Státní bezpečnost ČSSR nikoho nedokázala přinutit. Estébáci musejí mít rádi takového soudce, který se jimi nechává ještě tolik let po Listopadu 89 balamutit. Zvláště pokud jde o významného a proslulého soudce, který si nepřipustí, že by se tehdy mohl mýlit.
Pan Fremr se taky zaštiťuje tím, že Václav Havel, který přece nebyl žádným „obdivovatelem justice před rokem 1989“, neudělil Alexandru Eretovi milost. To je další nehorázná manipulativní kontextová ignorance. Žádosti o milost se zpravidla vůbec k Václavu Havlovi nedostaly. Často zůstaly „nepřežvýkány“ a založeny v šuplících úředníků ministerstva spravedlnosti, kteří přešli celkem hladce z jednoho režimu do druhého. A kancelář prezidenta republiky rozhodně nefungovala tak, že by každou žádost o milost předložila prezidentu k úvaze. Koneckonců sám jsem v roce 1990 ve věci A. Ereta psal Václavu Havlovi na Hrad, a nikdo se ani neobtěžoval mi odpovědět.
Petr Pazdera Payne je prozaik, esejista a výtvarník, evangelický kazatel, někdejší spoluzakladatel Společnosti za veselejší současnost a signatář Charty 77.
